Článek
Sedím v prosluněné učebně na Filozofické fakultě UK. Je mi devatenáct, v hlavě mám přesná data bitev, jména panovníků i složité hospodářské reformy. Cítím se připravený na cokoli.
Pak se ale jeden z profesorů v komisi opře do židle, spiklenecky se na mě usměje a položí mi otázku, která mě totálně vykolejí: „Řekněte mi, byla Johanka z Arku skutečně panna?“
V tu chvíli jsem absolutně netušil, co říct. Zrudl jsem a v duchu si říkal, proč proboha ctihodné akademiky zajímá intimní život středověké teenagerky. V tu chvíli mi to ve stresu přišlo trochu jako laciný bulvární dotaz. Jenže jsem udělal klasickou chybu začátečníka: díval jsem se na patnácté století moderníma očima.
Pro moderního člověka je panenství čistě soukromou záležitostí. V době stoleté války však na panenství jedné sedmnáctileté venkovanky doslova visel osud celé Francie. Byla to bez nadsázky otázka té nejvyšší politiky.
Pokud by totiž Johanka pannou nebyla, Francouzi by stoletou válku pravděpodobně prohráli.
Proč na panenství stál osud Francie?
Když mě profesor u zkoušky tou otázkou zaskočil, moje devatenáctiletá mysl začala horečně uvažovat asi logickým směrem. Kdo z těch drsných francouzských generálů a cynických žoldnéřů by si vůbec troufl na dívku, kterou prý vedli k pomoci Francii sami andělé, sáhnout? Nefungovala u nich spíše jakási posvátná hrůza?
Mladá bojovnice v čele francouzské armády. Mezi cynickými žoldnéři a generály si dokázala zjednat absolutní respekt a posvátnou úctu.
Intuice mě vedla správným směrem. Tehdejší společnost neovládalo racionální myšlení, ale hluboká víra v mystiku, zázraky a samozřejmě v ďábla. Ve středověké teologii platilo jasné pravidlo: s nečistými silami a Satanem může pakt uzavřít pouze žena hříšná. Čarodějnice zkrátka nemůže být pannou.
Pokud měla tehdy neznámá venkovská dívka přesvědčit budoucího krále Karla VII., aby jí svěřil velení armády, musela dokázat, že její hlasy pocházejí od Boha, a ne z pekla. Její panenství tak nebylo intimním detailem, ale právním a teologickým certifikátem boží čistoty.
Po jeho získání se pro francouzské vojáky stala nedotknutelnou světicí. Vztáhnout na ni ruku nebo na ni jen hříšně pomyslet by pro každého křesťana znamenalo jednosměrnou jízdenku do pekla.
Když nejdrsnější hromotluk Francie začal sekat dobrotu
Dokonalým důkazem této posvátné bázně byl slavný kapitán La Hire, vlastním jménem Étienne de Vignolles. Představte si toho nejvulgárnějšího, nejbrutálnějšího hromotluka své doby. La Hire byl geniální stratég, ale také bezohledný žoldnéř, který běžně drancoval vesnice a nadával tak strašlivým způsobem, že se i otrlým spolubojovníkům červenaly uši.
Když se však tento bezbožný chlap potkal s Johankou, úplně se změnil. Náctiletá dívka ho během několika dní psychicky naprosto zlomila. Zakázala mu sprostá slova a donutila ho chodit ke zpovědi.
Kapitán La Hire, nejdrsnější a nejvulgárnější žoldnéř své doby. Johanka ho donutila chodit ke zpovědi a zakázala mu sprostá slova.
La Hire ji respektoval natolik, že místo svých obvyklých strašlivých kleteb se na její příkaz směl proklínat pouze slovy: „Při mé holi!“
Johanka navíc nenechávala nic náhodě. Její nejbližší spolubojovník Jean de Dunois později u soudu dosvědčil, že ačkoliv byla Johanka pohledná a spala s muži v poli u jednoho ohně, nikdo k ní nepocítil sexuální touhu. Sama se navíc chránila tím, že i během spánku zůstávala v kompletním mužském brnění, které bylo složitě svázané provazy. Fungovalo to jako dokonalý středověký pás cudnosti.
Jen respekt armády by ale nestačil. Bylo potřeba přinést oficiální, úřední důkazy, které obstojí před celým světem. A ty dodnes najdeme v archivech.
Královské gynekoložky v akci
První zatěžkávací zkouška přišla v dubnu 1429 v Poitiers (tam, kde v roce 732 zastavil Karel Martel invazi Arabů do Evropy).
Budoucí král Karel VII. byl zoufalý, ale ne hloupý. Než mohl nechat Johanku vést své vojsko do klíčové bitvy o Orleáns, musel mít jistotu, že nejde o podvodnici nebo loutku temných sil. Poslal ji proto před komisi složenou z nejvyšších teologů a učenců.
Slovo mužů ale v této specifické otázce nemohlo stačit. Bylo zapotřebí fyzického důkazu. Johanka se proto musela podrobit pečlivé lékařské prohlídce. Té se ujala komise porodních bab pod vedením té nejvlivnější ženy na francouzském dvoře, samotné sicilské královny a Karlovy tchyně Jolandy Aragonské.
Výsledek byl jednoznačný. Královna a její pomocnice oficiálně potvrdily, že Johanka je stoprocentní panna (virgo intacta). Pro Karla VII. to bylo zelené světlo. Johanka dostala zbroj, koně, armádu a už za pár týdnů zázračně osvobodila obléhané město Orleáns.
Když čistotu kontroluje největší nepřítel
O dva roky později se ale karty obrátily. Johanka padla do zajetí a v okupovaném Rouenu na severu Francie s ní Angličané zahájili obří soudní proces. Jejich cíl byl jasný: zničit její pověst, označit ji za kacířku a tím zpochybnit legitimitu francouzského krále, kterého pomohla korunovat.
Anglický regent, vévoda z Bedfordu, zoufale potřeboval dokázat, že Johanka obcovala s ďáblem nebo žila nemravným životem s vojáky. Nařídil proto druhou gynekologickou prohlídku, tentokrát pod přísným dohledem anglické strany. Na vyšetření tentokrát osobně dohlížela vévodova manželka Anna Burgundská.
Angličané ovšem tvrdě narazili. Zkušené porodní báby musely i pod politickým tlakem konstatovat pravdu: Johanka z Arku byla stále netknutou pannou.
Tento verdikt vzal žalobcům z rukou obrovský trumf. Nemohli ji obvinit z tradičního čarodějnictví spojeného s tělesným hříchem a museli složitě konstruovat proces postavený na méně úderných argumentech, tedy že Johanka nosí mužský oděv a odmítá se podřídit církvi.
Mýtus o nahé kacířce: Co se skutečně stalo na hranici?
Pokud dnes zadáte Johanku z Arku do internetového vyhledávače, dříve nebo později narazíte na šokující tvrzení: Angličané ji prý postavili na hranici úplně nahou, aby dav viděl její hořící pohlaví jako důkaz obcování s ďáblem.
Pro bulvární autory je to nepochybně lákavá představa, z historického hlediska jde ale o naprostý nesmysl.
Tradiční ztvárnění popravy Johanky z Arku v dlouhé bílé košili. Internetový mýtus o tom, že ji k hranici vedli nahou, tehdejší křesťanská morálka striktně vylučovala.
Vést mladou křesťanskou dívku nahou středověkým městem by pro Angličany byla politická sebevražda. Tehdejší hluboce náboženská společnost by takové ponížení nevnímala jako trest pro čarodějnici, ale jako odporné barbarství. Vzbudilo by to obrovskou vlnu soucitu, která by mohla okamžitě vyvolat lidové povstání. Johanka proto 30. května 1431 kráčela na popraviště v Rouenu v dlouhé kacířské košili.
K odhalení jejího těla přesto došlo, ale až v samotném průběhu popravy. Johanka zemřela relativně rychle udušením z hustého kouře. Jakmile oheň částečně strhal její šaty a ona ztratila vědomí, kat dostal neobvyklý rozkaz: hranici rozhrnout a plameny na chvíli utlumit.
Důvod byl čistě pragmatický. Angličané měli panický strach, že se mezi Francouzi rozšíří fáma o tom, že Johanka díky kouzlům uprchla nebo ji zachránil Bůh. Kat proto musel shromážděnému davu ukázat její polonahé, ohořelé tělo, aby všichni na vlastní oči viděli, že Panna orleánská je mrtvá, že to byla obyčejná smrtelná žena a že její příběh definitivně skončil.
Poté bylo tělo spáleno ještě dvakrát, aby z něj nezbyly žádné kosti jako relikvie, a popel byl vysypán do řeky Seiny.
Když dnes zavzpomínám na svoje přijímačky z historie, musím se usmát. Otázka na panenství sedmnáctileté dívky sice zněla bulvárně, ale ve skutečnosti to byl geniální test historického myšlení. V dějinách totiž může i ten nejintimnější detail rozhodovat o osudech celých království.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Leo G. Linder. Johanka z Arku. Domino 2000.
