Článek
Nečekaná zajížďka
Brzy ráno si balíme skromná zavazadla a scházíme po schodech k autobusu. Ačkoli jsme si pospíšili, jako obvykle se už čeká jenom na nás. S omluvným výrazem podáváme řidičům kufry, které jsou vměstnány na poslední volná místa a nasedáme. Je krátce po sedmé hodině ráno a autobus bohužel nemíří na letiště v Oslu, odkud jsme měli před desátou letět na Island. Místo toho nás čeká úmorných 600 kilometrů do Kodaně, z níž odletíme do stejné destinace až někdy před půlnocí. Nic, co by člověka nadchlo.
Cesta však ubíhá překvapivě rychle. Příjemnou norskou krajinu, plnou kopců a lesů, brzy střídá krajina švédská, s nízkými skalisky a nekonečnými jehličnatými lesy. Kolem poledne se stavíme na oběd v jedné ze švédských jídelen. Je to běžný standard, který neurazí, ale ani nijak zásadně nenadchne. U mladších účastníků zájezdu vzbuzuje mírný úsměv jen jakási švédská limonáda značky Slut.
Ve čtyři odpoledne se naloďujeme na trajekt, který nás během dvaceti minut odveze ze švédského Helsingborgu do dánského Helsingøru, známého v angličtině díky Shakespearovi jako Elsinor. Na zdejším hradu Kronborg, na nějž máme z trajektu vynikající výhled, se odehrává jedna z jeho nejznámějších tragédií Hamlet.
Hrad „Elsinor“, který je dějištěm Shakespearova Hamleta.
Poprvé v Dánsku
S nadšením vystoupím na dánskou půdu. Je to zcela neplánované, ale Dánsko předběhlo Island a je tak 27. zemí, kterou jsem v životě navštívil. I když jen na jeden den. Tou dobou ještě netuším, že moje nadšení do večera rychle vyprchá. Povězme si to ale hezky popořádku.
Na kodaňské letiště dorážíme už někdy kolem 18. hodiny. Po menších komplikacích se nám povede vytisknout si u samoobslužných kiosků letenky do Keflavíku (na ten snad nejméně kvalitní papír, jaký existuje) a pořád nám zbývají více než čtyři hodiny do odletu. Rozhodneme se navštívit Kodaň a vidět Malou mořskou vílu. Není to nic složitého, protože na letiště jezdí metro. Inspiruj se, Praho.
Metro je ve středu večer prakticky prázdné, v celém vagónu jsou kromě naší trojice jen dva další lidé, a oba vystupují před námi. Hned po vystoupení na povrch jsme ohromeni nádhernou stavbou, kterou jsme nikdy v životě neviděli. Kupodivu u ní nejsou žádní turisté, a tak ji můžeme obdivovat a fotit zcela v klidu. Opět nevídaná věc.
Frederikův neboli Mramorový kostel je jednou z nejkrásnějších staveb Kodaně.
Kostel je bohatě zdobený realistickými sochami.
Zelený příkrov a divukrásná fontána
Na nábřeží s nejslavnější sochou Kodaně a možná celé Evropy je to jen asi kilometr. Kráčíme podél velvyslanectví různých států, z nichž mě nejvíc zaujme to nepálské s charakteristickou vlajkou tvořenou dvěma trojúhelníky. Kodaň je také protkaná množstvích jiných soch, nejspíš z antických či vikingských bájí, které působí zlověstně a majestátně. Potkáváme jen minimum turistů a zcela v rozporu s pověstí města snad ani jediného cyklistu.
Sochy jsou všemožných tvarů i velikostí a ne vždy je nám jasné, co zachycují.
Některé ze zachycených postav bych rozhodně nechtěl potkat na otevřeném prostranství.
Soch nejsme ušetřeni ani při pohledu do oblak.
Jako mizerní znalci Kodaně narážíme na zcela neznámou, ale překrásnou kašnu s působivým sousoším na vrchu, kolem které se srocuje poměrně skromný dav turistů. Později zjišťuji, že se jedná o fontánu Gefion, tedy vodní dílo zasvěcené Gefion, severské bohyni panen a zemědělství. Podle legendy jí král Švédska nabídl tolik země, kolik dokáže obdělat za jediný den a noc. Gefion poté proměnila své čtyři syny v býky a zapřáhla je do pluhu. Díky jejich síle a vytrvalosti se jí podařilo obdělat obrovský kus země, se kterým poté odplula ze Švédska a vytvořila ostrov Sjælland, na kterém dnes leží královské město Kodaň. Je to fascinující pohled.
Dechberoucí fontána Gefion je jednou z dominant Kodaně.
Sousoší na vrcholu zachycující Gefion, která proměnila své syny v býky, bere dech.
Fontána je po obvodu zdobena dalšími pozoruhodnými prvky ze severské mytologie.
Kodaň se doslova utápí v zeleni, ze které v dáli vykukují vrcholy kostelů a další a další sochy. Připadáme si tu jako v turistickém ráji, nebo v nějaké pohádce od Andersena. Ten největší bonus, kterému se ani po dvou letech nechce moc věřit, je, že to celé je prakticky bez turistů.
Zeleň a zeleň, kam se člověk podívá.
Až při pohledu zblízka se kostel vynoří ze zeleného závoje.
Slunce sice hřeje, tady v zeleném podloubí ale panují příjemné teploty.
Malá mořská víla
Absence turistů samozřejmě neplatí u sochy Malé mořské víly. Vzhledem ke slávě této nevelké sochy (125 cm na výšku, hmotnost 175 kg) bych tam čekal nekonečné davy Japonců a Číňanů. Zřejmě jsou covidová pravidla ještě dostatečně přísná a z těchto zemí se do Evropy ještě nepodnikají čistokrevné invaze. Využíváme toho a na několik minut si sochu zabíráme jen pro sebe.
Jak nejspíš všichni víme, socha je inspirovaná stejnojmennou pohádkou Hanse Christiana Andersena o mořské panně, která se zamiluje do lidského prince a pro něj se rozhodne stát člověkem, stihne ji však tragický konec. Originál sochy byl na kodaňské promenádě Langelinie odhalen v srpnu 1913. Jako viditelný symbol města se často stává terčem vandalů a politických aktivistů.
Socha Malé mořské víly podle pohádky od Andersena.
Místní i turisté sochu často kreativně doplňují dalšími prvky, málokdy je to však ku prospěchu věci. Tohle se celkem povedlo.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou Kodaně
