Článek
Monako, které jsme na jaře tohoto roku navštívili, je druhou nejmenší zemí světa. Na ploše necelých dvou kilometrů čtverečních se rozkládá spousta hotelů, rezidencí zbohatlíků a přístavů s jachtami. Najdeme tu také úspěšný fotbalový klub, který si dokonce v roce 2004 zahrál finále Ligy mistrů. Především je to však daňový ráj, kam se uchylují bohatí lidé, aby nemuseli příliš sponzorovat své rodné země. To se projevuje na extrémně vysokém průměrné věku dožití (přes 90 let) i nejvyšším průměrném věku obyvatelstva na světě (přes 55 let).
Pohled na noční Monako od hotelu X.
Vlakem s nepříjemnou společností
Jako turista si tenhle malý kousek světa prohlédnete za pár hodin. Zajdete si na fotbalový zápas, dáte si nesmírně drahý oběd, pokocháte se luxusními jachtami, zasmějete se nad cenou nemovitostí nabízených k prodeji. Navečer, zcela nasyceni těmito zážitky, jsme se proto vydali na vlakové nádraží. Cíl cesty: Nice, francouzské město ležící jen kousek západně od Monaka. Právě odtud jsme měli další den vyrazit na okružní plavbu kolem západního Středomoří.
Můj společník měl tentokrát pohříchu vynikající intuici. Hned na nástupišti ve stanici Monte Carlo mě totiž upozornil na dvě partičky jakýchsi mladíků, které se dost nevybíravým způsobem navzájem špičkovaly. Byla to typická omladina francouzských měst: snědá pleť, docela slušné oblečení, částečně vyholené hlavy, náušnice, hudba z mobilů, celkově hlučné a nepříjemné chování. Ukázalo se, že jedou s námi, dokonce ve stejném vagonu.
Co bylo předmětem jejich sporu, to jsme nedokázali vzhledem k hodně zpitvořené francouzštině, kterou se vyjadřovali, vůbec dešifrovat. Vlak měl jet jenom 24 minut, nakonec jsme si ovšem počkali. Důvodem byl fyzický konflikt, který jsme sice nezavinili, ale stali se jeho přímými účastníky.
Kulturní neshody cestou do Nice
Ze začátku přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by konflikt mezi těmi dvěma skupinami měl přerůst v něco vážnějšího. Obě partičky, každá asi tak o sedmi mladících, se docela spořádaně usadily naproti sobě v otevřeném kupé. Sledovaly se mírně nepřátelsky, ale to jsem přičítal jejich přirozeně expresivnější nátuře. Připadlo mi, že jedni jsou arabského původu, a druzí nejspíš odněkud z Balkánu.
Zatímco my se společníkem jsme potichu probírali zážitky z Monaka a plánovali, jak nejlíp fotit z dronů italský Janov, mladíci na sebe cosi pokřikovali. Stále to však vypadlo jako celkem normální rozhovor. Můj zrychlující se tep dával nicméně tušit, že podvědomě očekávám, že situace se brzy vyostří.
Oheň na střeše vzplál ve chvíli, kdy si jeden z Balkánců cestou na záchod odložil prázdnou plechovku od piva na stolek před druhou partu. Jeden z arabských mladíků okamžitě předvedl kop, za který by se nemusel stydět ani Bruce Lee v časech největší slávy, a odeslal prázdnou plechovku naproti, přímo mezi hlavy dvou Balkánců. A v tu chvíli se to začalo mydlit.
Cestování vlakem po Francii zní nesmírně romanticky. Bohužel to tak je pouze na papíře.
Do nerovného boje
Kromě asi patnácti mladíků, které jsem zběžně popsal, a nás dvou seděli v našem vagonu už jen dva další lidé. Malý blonďatý kluk hrající zřejmě na mobilu Duolingo, usazený v nejvzdálenějším rohu, a štíhlá, evidentně těhotná žena na dvousedačce před námi. Z kabelky si vytáhla francouzský výtisk Malého prince, četla si ho a občas neklidně mrkla směrem k mladíkům. Právě ona sehrála v dalším pokračování příběhu klíčovou roli.
Jak se totiž obě party výtečníků začaly mydlit, což zahrnovalo kopy s otočkou a i bez otočky, rány pěstmi, údery hranou dlaně, pokusy o knokaut soupeře úderem hlavou do obličeje, ale především spoustu objímání a odstrkování, dostávaly se nepříjemně blízko nám třem. Jeden z mladíků – už jsme nedokázali poznat, kdo je s kým – byl odhozen na sedačku vedle ženy a nechtěně ji nabral loktem do ramene.
Žena se proti tomu přirozeně ohradila a zřejmě padlo i pár ostřejších slov. V tu chvíli se na ni ovšem vrhl jeden z kamarádů hříšníka a naprosto bez skrupulí ji vzal do kravaty.
„Do písku,“ uslyšel jsem jen svého společníka, který jako obvykle zareagoval rychleji než já, a do mladíka se pustil. S ohledem na to, že vážil přibližně dvakrát tolik, co on, ženu vysvobodil celkem rychle. Následně mu ovšem jeden z mladíkových přátel podrazil nohy a už byli na něm. Měl jsem dojem, že u dalšího vidím v ruce nůž. Bylo vážně zle.
Záchrana v hodině dvanácté
Vyrazil jsem mu na pomoc, což vedlo jen k tomu, že jsem se během pěti vteřin ocitl rovněž na zemi. Zatímco se konflikt mezi hlavními skupinami uklidňoval, my dva jsme leželi na zemi a schytávali jednu ránu pěstí do žeber a do kyčlí (kterými jsme si chránili slabiny) za druhou. Někteří Balkánci skutečně nože měli, jen s nimi ale vyhrožovali, nepoužívali je. Fungovalo to, bál jsem se fakt hodně.
Když jste v takovéhle situaci, moc nepřemýšlíte, chráníte si hlavu a krk a obrníte se proti bolesti v jiných částech těla. Jako při útoku pitbula. Ani jsem neměl čas přemýšlet, co bude s našimi věcmi, pokud tady vypustíme duši. Měl jsem poněkud naléhavější problémy, třeba chránit si rozkrok před kopanci.
Jak jsem pomalu ztrácel vědomí a úderů doprovázených naštvanými francouzskými komentáři přibývalo, najednou jsem si uvědomil, že vlak stojí. Celá situace se odehrála během sotva deseti minut, nebyli jsme tedy ani v polovině cesty. Balkánci v jeden moment vyklidili prostor a my zjistili, že do kupé vtrhla možná dvacítka plně vyzbrojených policistů, kteří už mladíky urychleně zaklekávali. Dva zablokovali dveře na opačné straně, kudy se někteří snažili utéct.
Byl to ten malý kluk, kdo policisty přivolal. Na policejní stanici ve městě Cap-d’Ail, kam nás všechny převezli, mi hrdě ukazoval aplikaci, kterou měl přesně pro tyhle případy. Trvalo to asi tři hodiny značně nepříjemného výslechu, než se vše ujasnilo a byli jsme propuštěni. Od toho výprasku mě bolelo celé tělo, takže v půlnočním vlaku do Nice, tentokrát naštěstí skoro liduprázdném, jsem raději stál.
Do cíle naší cesty, francouzského přístavu Nice, jsme dorazili s více než tříhodinovým zpožděním.
Běžný kolorit francouzského jihu
Zbytek našeho dobrodružství v jižní Evropě proběhl podle plánu a na podobné problémy jsme už nenarazili. Zodpovědně však mohu říct, že nikde jinde na světě jsem se nebál tolik jako v tomhle vlaku. Jistě, může se to stát kdekoli na světě. Stalo se to však mezi Monakem a Nice, v jižní Francii.
Při zběžném pohledu na statistiky kriminality zjistíme, že města francouzského jihu patří k nejnebezpečnějším v Evropě. Ze 150 evropských měst hodnocených na webu Numbeo.com je mezi nejhoršími 15 hned sedm francouzských, včetně Nice. Takové Marseille dokonce figuruje na druhém místě. V Nice jsou veškeré ukazatele kriminality v červených číslech, včetně jejího růstu v posledních pěti letech.
To naznačuje, že naše zkušenost rozhodně není ojedinělá. Statistiky, které jsem prozkoumal, také ukazují, že je mnohonásobně bezpečnější procházet se v noci sám po Praze, než ve dne v Nice. Právě večerní a noční vlaky jsou rájem podobných individuí, se kterými jsme se setkali. Proto jižní Francie, přes veškeré své nesporné krásy, nikdy nebude patřit k našim oblíbeným destinacím. Je to takříkajíc o hubu.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou Monaka a Nice
