Článek
Na podzim 1993 byla zbořena obec Libkovice na Mostecku. Po revoluci se přitom zdálo, že by se oproti původním plánům mohlo vše změnit. Lidé věřili, že jejich domovy zůstanou stát.
Proti strojům se tehdy postavili aktivisté i někteří obyvatelé, na místo přijížděli novináři a politici, padala silná slova o ochraně krajiny i lidských práv. Všechno bylo marné. Stejně jako královské město Most, které dnes nahradila panelová džungle, i Libkovice musely ustoupit těžbě hnědého uhlí.
Domy postupně mizely a obec, která měla za sebou stovky let historie, přestala existovat během několika dní. Zůstala po ní jen prázdná krajina a otázka, kterou si klademe dodnes: vážně to tak muselo být?
Obec, která zmizela z mapy
Libkovice ležely poblíž Mostu a Litvínova, v krajině, která už v té době nesla stopy intenzivní těžby. V devadesátých letech tu stále žily stovky lidí a obec měla úplně běžné zázemí a vybavenost: byly tu domy, zahrady, místní komunikace, veřejné budovy, kostel.
Obec Libkovice měla v průběhu 20. století i dva tisíce obyvatel. Dnes je tam důl.
V roce 1987 bylo schváleno rozšíření lomu Bílina, které počítalo s likvidací Libkovic. Pro tehdejší plánování to nebyla žádná výjimka. Severní Čechy už měly za sebou desítky podobných zásahů, při nichž ustupovaly těžbě hnědého uhlí celé obce. Nejhorším příkladem je už zmíněný starý Most.
Po roce 1989 se nicméně otevřela veřejná debata a začaly vznikat první výraznější ekologické iniciativy. Libkovice se ocitly na hraně dvou období. Stály mezi socialistickým rozhodnutím a novou představou o tom, jak by se o podobných věcech mělo správně jednat.
Ještě poměrně zachovalý libkovický kostel na snímku z roku 1998.
Někteří obyvatelé odešli hned, jiní čekali, jestli se situace ještě nezmění. Domy se počátkem 90. let postupně vyprazdňovaly, ale obec pořád existovala. Ještě se v ní žilo.
Rozhodnutí, jež nešlo vzít zpět
O zániku Libkovic bylo rozhodnuto s velkým předstihem. Klíčové bylo rozšíření těžby z roku 1987, kdy stát schválil další postup v oblasti lomu Bílina.
Územní plánování se v té době těžbě velmi přizpůsobovalo. Severní Čechy se postupně proměňovaly, a asi nikde jinde nezaniklo víc obcí než právě tam.
V roce 1991 ovšem druhá vláda Mariána Čalfy přijala územní ekologické limity těžby. Ty měly stanovit hranice, za které už se povrchové doly neměly rozšiřovat. Libkovice podle nich ležely mimo oblast, kde se mělo těžit.
Těžaři nicméně argumentovali tím, že se počítá s jiným způsobem dobývání, a limity se proto na toto území nevztahují. Situace byla poněkud nejednoznačná a nějakou dobu nebylo jasné, jaký zájem převládne. Změna oproti socialismu visela ve vzduchu.
Letecký snímek obce z 50. let.
Boj o obec
Situace se ale pro místní obyvatele nevyvíjela dobře. Na podzim roku 1992 začali do Libkovic přijíždět lidé z jiných částí republiky. Mezi nimi i aktivisté z Greenpeace a dalších iniciativ.
Jejich cíl byl jednoduchý: zdržet nebo zastavit postup demolice. Sedali si před stroje, vázali se k nim, vstupovali do prostoru, kde se mělo bourat, blokovali příjezdové cesty.
Napětí se v týdnech před Vánoci stupňovalo. Do Libkovic mířili novináři, téma se dostalo do celostátních médií. Na jedné straně stálo rozhodnutí o rozšíření dolu Bílina, na druhé lidé, kteří odmítali odejít nebo se s tím alespoň nechtěli smířit bez odporu. Proti demolici bojovali už od prosince.
Podpora se objevovala i na nejvyšší úrovni. K situaci se vyjadřoval prezident Václav Havel, který upozorňoval, že podobné zásahy nelze vnímat jen jako technické rozhodnutí, ale jako zásah do života lidí i krajiny.
Nezvratná demolice
Přes veškerý odpor se ale postup nezastavil. Po tříměsíčním zákazu bourání, který vydal tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý, byl v květnu 1993 vydán opětovný příkaz k demolicím. Ty pokračovaly jen pomalu, ale nevyhnutelně.
Jednotlivé domy mizely postupně během dalších týdnů a měsíců. Někdy ještě se stopami života, který v nich donedávna byl. To, co se několik let řešilo na úřadech a v dokumentech, se během těchto dní začalo konečně uskutečňovat. 13. října 1993 padla demoličním strojům za oběť většina libkovické hlavní třídy. Všechny domy pak byly zbořeny do roku 1994.
Ačkoli se nový vlastník oblasti, společnost Mostecká uhelná, zavázal zachovat a opravit alespoň libkovický kostel, nakonec byl v srpnu 2002 zbořen i ten. Byla to definitivní tečka za dlouhou historií.
Pozůstatky libkovického kostela na snímku ČÚZK z roku 2023.
Na místě Libkovic pak už zůstala jen otevřená krajina.
Co přišlo pak
Po zbourání Libkovic se těžba do prostoru bývalé obce nedostala hned, ba ani během několika let.
Zmíněné ekologické limity, platné od roku 1991, další rozšiřování povrchových dolů výrazně omezily. Těžba pokračovala jiným směrem a k místu, kde Libkovice stály, se desítky let nepřiblížila.
Prostor tak zůstal po řadu let úplně prázdný. Žádná zástavba, žádná těžba, vlastně vůbec nic.
Změna přišla až mnohem později, kdy po vytěžení ostatních oblastí došlo k přesunu hlavních aktivit na severozápad. Důl Bílina se začal rozšiřovat i do těchto míst, nejprve skrývkou a následně i dalšími pracemi. Těžba se sem dostala až v roce 2019, tedy dlouhých 26 let po zboření obce. Mohla v ní žít ještě jedna celá generace.
Mezi zánikem obce a skutečným příchodem těžby tak zůstalo dlouhé období, kdy tam nebylo nic. Oblast nicméně spravovala důlní společnost, takže nebyla veřejně přístupná. Ani z nostalgie.
Co zůstalo
Libkovice zmizely, protože pod nimi bylo hnědé uhlí. To je jednoduché vysvětlení. Skutečnost, jak jsme si nastínili, byla o poznání složitější.
Krajina poblíž dnešních Libkovic už ničím nepřipomíná stovky let historie.
Rozhodnutí o demolici obce padlo ještě za minulého režimu. Když se podmínky výrazně změnily, rozhodnutí – naprosto nesmyslně – zůstalo v platnosti.
Je nesporné, že dnes už by podobný postup narazil na mnohem větší odpor. A nejspíš by i obec zůstala stát. Můžeme v to alespoň doufat.
V lokalitě probíhal v letech 2021 až 2024 archeologický průzkum dělostřeleckých baterií, které tu umístili za druhé světové války Němci. Nyní už je však oblast plně součástí dolu a je zcela nepřístupná.
Libkovice tak zůstávají připomínkou toho, že mnohé věci přežijí dobu, ve které vzniknou, jakkoli se od ní jinak distancujeme. A že byrokratická rozhodnutí jsou často tak odtržena od reality, že dokážou během krátké chvíle zničit život dvěma tisícům lidí. Je to smutné memento.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
