Článek
Zjevení v Norimberku
Podle dvou svědků na náměstí v bavorském Norimberku v pondělí 26. května 1828 pozdě odpoledne vklopýtala podivná postavička v obnošených šatech a cylindru. Šla nejistým krokem, skoro jako dítě, které se sotva naučilo chodit a zkouší, kolik si toho může dovolit, než spadne na ústa. Svědci, kterými byli norimberští ševci Jakob Beck a Georg Weickmann, se s mladíkem pokusili promluvit, ukázalo se však, že pouze blábolí slova, kterým nedokázali rozumět. Po chvíli jim však ukázal dopis, který byl adresovaný veliteli jednoho z vojenských útvarů, který toho času v Norimberku působil.
Weickmann, který měl cestu k městské bráně, usoudil, že bude nejlepší, když tam mladíka odvede a odevzdá ho veliteli stráže. Ten zrovna ve strážnici nebyl, ale přítomný sluha převzal dopis a nabídl hladovému mladíkovi kus masa a džbán piva. Mladík, jak se zdálo, nabízené občerstvení s odporem odmítl, nakonec však vzal zavděk chlebem a vodou. Sluha ho pak odvedl do stáje, aby se trochu prospal.
Baron Friedrich von Wessenig, velitel městských stráží, se vrátil domů kolem osmé večer. Přečetl si dopis a nechal mladíka vzbudit a přivést. Ani on z něj ale nedokázal vymámit žádné smysluplné odpovědi, dokonce ani na otázku, od koho dostal ten dopis. Baronovi brzy došla trpělivost a urychleně mladíka předal policii. I tam byl vyslýchán, ale na všechny otázky odpovídal jen, že neví, a s nářkem si ukazoval na nohy, které ho zřejmě bolely. Choval se jako dítě, ale muselo mu být přinejmenším šestnáct let.
Překvapení nastalo, když jednoho z policistů napadlo dát mladíkovi papír a pero a požádat ho, aby napsal své jméno. Nově příchozí se zkušeně chopil pera a napsal „Kaspar Hauser“. Nic víc z něj však policisté nedostali, a tak ho zatím umístili do jedné z cel norimberského hradu.
Raně novověký Norimberk na řece Pegnitz. Velká část starého města byla zničena při spojeneckých náletech ve 2. světové válce.
Tajemný dopis
Dopis, se kterým mladík přišel toho dne do Norimberku, studoval hned první den jak baron Wessenig, tak policejní velitel. Příliš světla však na případ nevrhl. Psalo se v něm, že jeho autor, nádeník a otec deseti dětí, se v říjnu 1812 ujal opuštěného dítěte a v tajnosti ho vychoval. Žádné informace o chlapcově rodném městě ani o jeho rodičích v dopise nebyly uvedeny. Stejně tak chyběl podpis autora. K dopisu byl přiložen i lístek, zřejmě od chlapcovy matky, která píše, že je chudá služka a o dítě se nezvládne sama starat, zvlášť v situaci, kdy jeho otec už nežije. Žádala, aby byl chlapec, až vyroste, odeslán k 6. pluku lehké kavalérie do Norimberku.
Vtip spočíval v tom, že v roce 1812 nikdo nemohl tušit, že 6. pluk lehké kavalérie bude o šestnáct let později vůbec existovat, natož že bude umístěn právě v Norimberku. To napovídá, že přinejmenším lístek od matky je padělek, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že dopis i lístek jsou psané stejným inkoustem a na naprosto stejný typ papíru.
Policii přirozeně napadla možnost, že autorem obou dokumentů může být sám Kaspar Hauser, jeho rukopis tomu však nijak nenasvědčoval. Existovala sice možnost, že se jako podvodník chtěl pro vlastní prospěch vetřít k armádě, ačkoli na to neměl nárok, nezdálo se však pravděpodobné, že by si někdo takový nevymyslel lepší příběh.
Zvědavost a strašlivé podezření
Kaspar Hauser byl po několika dnech, kdy další výslechy k ničemu nevedly, přesunut z vězeňské cely do pokoje vedle bytu vězeňského dozorce Hiltela. Ten brzy dospěl k závěru, že mladík není nijak psychicky postižený, pouze nedostal naprosto žádné vzdělání. Přijal ho k sobě do rodiny a Kaspar se tam naučil sedět na židli, jíst příborem a od dětí se učil nová slova. Brzy byl schopný komunikovat v souvislých větách. V zásadě jediný problém byl, že odmítal jakékoli jídlo a pití kromě chleba a vody.
Jak už tomu ve městech 19. století bývalo, zvěsti o čemkoli neobvyklém se rozšířily extrémní rychlostí a k hradu denně chodily stovky zvědavců, aby „necivilizovaného mladíka“ spatřily na vlastní oči. Kasparovu zdravotnímu stavu taková pozornost nijak neprospívala, a městská rada brzy rozhodla, že s nedůstojnou šarádou končí a poslala ho z hradu pryč, do péče a pod ochranná křídla váženého gymnaziálního profesora Georga Daumera.
Asi měsíc poté, co se mladík zjevil v Norimberku, se na něj přijel podívat právník a filozof Paul von Feuerbach (mimo jiné autor reformy bavorského trestního zákoníku, která zakazovala mučení a stala se inspirací pro řadu dalších zemí) a začal jeho případ studovat. Klepy a pověsti se ve městě šířily nesmírnou rychlostí, ale Feuerbach je studoval bez emocí a na základě nesporných důkazů. Po více než třech letech usoudil, že má jasno. Dne 4. ledna 1832 si zapsal do deníku: „Zjistil jsem, že Kaspar Hauser je nejspíš původem princ z bádenského panovnického rodu…“
Socha Kaspara Hausera ve městě Ansbach, asi 35 km západně od Norimberku. Zachycuje mladíka v den, kdy přišel do Norimberku, aniž by uměl pořádně mluvit.
Jak to zřejmě bylo
Podle výkladu Paula von Feuerbacha, který byl založen na pečlivém studiu dostupných pramenů i osobních rozhovorech s důležitými osobami kolem případu, se Kaspar Hauser narodil 29. září 1812. Jeho rodiče byli bádenský velkovévoda Karl a jeho manželka Stéphanie de Beauharnais, která byla jednou z příbuzných Napoleona Bonaparta, jež Napoleon v době svého panování dosadil na evropské panovnické trůny.
Toto dítě podle oficiálních záznamů zemřelo několik týdnů po narození. Feuerbach však zjistil, že pravé dítě bylo patrně uneseno a vyměněno za jiné, které zemřelo a o jehož úmrtí bylo informováno. Za tímto spiknutím patrně stálo širší příbuzenstvo bádenské panovnické rodiny, zejména hraběnka von Hochberg, která chtěla svým dětem zajistit nástupnické právo. V nástupnické hierarchii by je však nevyhnutelně odsunul legitimní potomek stávajícího velkovévody Karla. Takového potomka bylo nutné se zbavit.
Hraběnka von Hochberg, která mohla za spiknutím stát. V době, kdy se Kaspar objevil v Norimberku, už byla osm let po smrti. Její potomci však drželi hraběcí pozice až do roku 1918.
Feuerbach své myšlenky a informační postupy pečlivě popsal v dopise, který v únoru 1832 odeslal bádenské princezně Karolíně, která v případě, že byly jeho závěry správné, byla Kasparovou tetou z otcovy strany. Přibližně o rok později, 29. května 1833 Feuerbach, celým jménem Paul Johann Anselm Ritter von Feuerbach, ve věku pouhých 57 let umírá, podle záznamů na „nevysvětlitelnou krátkou nemoc“. S ohledem na to, že se podle přátel vždy těšil dobrému zdraví a kvalitní životosprávě, ihned vzniká podezření, že byl otráven.
Slabiny Feuerbachovy teorie
Na první pohled je argumentace Feuerbacha, toho času již po smrti, velice přesvědčivá. Mocenské machinace a touha po významném postavení prostřednictvím vlastních dětí, které se ujmou trůnu, byť relativně nevýznamného subjektu tehdy ještě roztříštěných německých zemí, dávají smysl. Faktem ovšem je, že v době předpokládaného únosu Kaspara Hausera před ním měli v přímém nástupnictví přednost dva jiní lidé, jmenovitě strýcové jeho otce Karla, markrabata Friedrich a Ludwig. V roce 1817 zemřel Friedrich, v roce 1818 Karl a poté se ujal vlády jeho druhý strýc Ludwig, který vládl do roku 1830. Pak skutečně přišla řada na potomka baronky von Hochberg. Mohla to však stárnoucí baronka předpokládat už o osmnáct let dříve?
I pokud by všechno proběhlo tak, jak Feuerbach usoudil, jaký smysl by dával únos a výměna za jiné dítě? Proč rovnou prince nezabít? Takhle vždy existovala možnost, že pravda jednoho dne vyjde najevo. Provést v paláci únos muselo být přinejmenším stejně složité jako vraždu, kterou lze navíc vždy označit za nešťastnou náhodu. A bylo by to definitivní řešení.
K výměně ovšem dojít skutečně mohlo. Podle svědků měla v době, kdy dítě (ať už jakékoli) umíralo, princova chůva zakázán přístup do dětského pokoje, stejně jako jeho vlastní matka. Hraběnka von Hochberg ovšem přístup do těchto prostor měla zcela neomezeně. Navíc zaměstnávala dělnickou rodinu Blochmannů, jejichž dítě, Ernst Jakob, mělo být předmětem výměny. Nezvratné důkazy samozřejmě neexistují, jedná se jen o svědectví lidí, se kterými v letech 1828–1831 Feuerbach mluvil.
Velkovévodkyně Stéphanie de Beauharnais, jejímž prostřednictvím by byl Kaspar Hauser vnukem samotného Napoleona. Zejména rakouské a francouzské panovnické rody se tím mohly cítit ohroženy.
Vražda a temné náznaky
14. prosince 1833 vyběhl Kaspar Hauser ze zámeckého parku v Norimberku, krvácející a zřejmě těžce zraněný. Když se k němu seběhli lidé, líčil, že potkal muže, který měl velký nůž. Sice mu odevzdal peněženku, ale neznámý ho bodl a poté zmizel neznámo kam. Ukázalo se, že v levé části hrudníku má Kaspar hlubokou ránu. Odnesli ho do domu profesora Daumera, kde stále ještě bydlel. Vzhledem ke stavu medicíny v té době mu nikdo nedokázal pomoci (o infekcích se ještě nevědělo vůbec nic) a o tři dny později, 17. prosince 1833, tehdy jednadvacetiletý mladík následkům vážného zranění podlehl.
Mohl být Ernst Jakob Blochmann skutečně vyměněn za korunního prince Bádenska? Zajímavé informace v tomto směru poskytuje farní matrika města Karlsruhe. Křest dítěte toho jména byl zaznamenán 4. října 1812. Standardně by následoval již jen údaj o smrti. Příslušná kolonka však vyplněna není, je tu pouze samostatný záznam zapsaný někdy mezi 14. a 16. prosincem 1833, že „27. listopadu toho roku [1833] Kaspar Ernst Blochmann, voják Královského sboru a syn dvorního sluhy Christopha Blochmanna, zemřel v Mnichově“. Žádný voják toho jména však v té době v bavorské armádě nesloužil.
Zajímavé je použití křestních jmen Kaspar Ernst, zejména s ohledem na to, že podobný zápis v matrice v Mnichově uvádí pouze jméno Ernst. Jako by se v matrikách Ernst Blochmann a Kaspar Hauser staly jedinou osobou. Podivné mrazení vzbuzuje i datace úmrtní dokumentace, protože k vražednému útoku na Kaspara Hausera došlo 14. prosince, tedy přesně v době, kdy byly oba zápisy v matrikách pořízeny. Tehdy však ještě nemohlo být jasné, že svým zraněním podlehne.
Byl Kaspar opravdu princem?
Ve prospěch teorie, že Kaspar Hauser byl skutečně korunním princem, hovoří několik náznaků. Vedle uvedených zápisů v matrikách, které jsou asi nejpřesvědčivější, je to také fakt, že se mu ve snech často zjevoval hrad s erbem. Když byl požádán, aby jej nakreslil, tento erb se nesmírně podobal erbu hradu Beuggen, kde patrně trávil část dětství. V pozdějších letech byl patrně vězněn i na dalších hradech, kterým odpovídá jeho vyprávění, například v Pilsachu, kde má vězení mříž s rostlinným motivem, který Kaspar několikrát namaloval, a kde si prý také hrál s dřevěným koníkem. Tento dřevěný koník se našel při rekonstrukci hradu v roce 1982 a bylo zaznamenáno, že se až zázračně shoduje s tím, jak jej Kaspar popsal.
Jedna z velmi zdařilých kreseb, které v rámci svých vzpomínek na dětství Kaspar při pobytu v Norimberku nakreslil.
Asi se už nikdy nedozvíme s jistotou, jak vypadal život Kaspara Hausera mezi lety 1812 a 1828. Dalších pět let však strávil v dobré společnosti, získal slušné živobytí a také vzdělání, které by jako korunní princ v tom věku dávno měl. S odstupem času se teorie právníka a filozofa Feuerbacha, jednoho z nejvzdělanějších mužů v Německu té doby, jeví stále pravděpodobnější. I s ohledem na to, že kvůli ní museli být on i předmět jeho zájmu odstraněni.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Velké záhady minulosti. Reader's Digest výběr, 1995. ISBN: 80-900065-2-3
