Článek
Donald Trump má jako americký prezident jedno těžko uvěřitelné prvenství: v obou svých kampaních v letech 2016 i 2024 porazil ženu. Jediný souboj, ze kterého vzešel jako poražený, nastal na konci roku 2020, kdy mu vystavil v těsném souboji stopku jeho generační vrstevník Joe Biden. Právě před čtyřmi lety, kdy mělo dojít k poklidnému předání moci, zaútočil dav Trumpových příznivců na Kapitol. A vlastně poprvé o sobě dal tehdy Trump výrazněji vědět i za oceánem.
Putin už nemá čím překvapit
Od ruské invaze na Ukrajinu uplynou za pár dní už tři roky, a tohle téma tak trochu vychází z módy. Vladimir Putin sice tehdy tímto bezprecedentním krokem překvapil prakticky všechny odborníky na ruskou zahraniční politiku, od té doby však nic drastického nepředvedl. Zdá se, že tento vůdce, který stojí v čele Ruské federace už od přelomu tisíciletí (byť v různých funkcích), už svůj potenciál vyčerpal.
Když sledujeme, jak jeho armáda nedokáže takovou dobu zlomit odpor relativně bezvýznamné Ukrajiny, samozřejmě si klademe otázku, zda je tento politik skutečně nebezpečný, nebo zda je stejně bezzubý, jak se jeví ruské nálety a údery na Ukrajinu. Podceňovat ho by byla samozřejmě chyba. Tito lidé, odkojení mocenskými strukturami KGB, mají neskutečné množství kontaktů po celé Evropě. Je veřejným tajemstvím, že evropské země jsou doslova prolezlé ruskými agenty, zejména pak ty, které nejsou v NATO (Rakousko), nebo byly součástí Sovětského svazu (Litva, Lotyšsko).
Dne 31. 12. 1999 rezignoval Boris Jelcin. Od té doby je v čele Ruska nepřetržitě Vladimir Putin.
Stejně tak je velice dobře známo, že Putin si vede složky na většinu západních politiků, a tudíž se v podstatě nemůže stát, že by mu minimálně někteří z nich nešli na ruku. Nikdo z nich totiž nepotřebuje, aby na ně vytáhl kompromitující materiály a zničil slibnou kariéru. To je jistě problém, není to ale nový problém. Zničení těchto struktur, pokud je vůbec možné, je otázka desítek let. Od pádu SSSR uběhne letos už 34 let a podle mě dosud nenastal ani poločas rozpadu.
Tohle je reálná situace, ve které v Evropě žijeme. Není třeba se jí nějak zásadně obávat. Někteří z nás, jako třeba autor tohoto článku, se do ní už narodili.
Trump jako divoká karta
Kandidatura Donalda Trumpa po jeho neochotě vyklidit pole po minulých prohraných volbách nikoho nepřekvapila. Trump byl při volbě opět zvýhodněn tím, že čelil ženě. Přestože to byl stejně těsný souboj jako o osm let dříve, zůstává podle mě skutečností, že žena kandidující na post prezidenta Spojených států je v přirozené nevýhodě: ve Spojených státech to nemá tradici. Musí tak nejen ukázat, že je lepším kandidátem, ale také že stojí občanům za to, aby pro ni udělali mírnou revoluci.
Proč se ale Trumpa bát? Myslím, že už zmíněný incident v Kapitolu v lednu 2021 mnohým otevřel oči. Trumpovi sice bude zanedlouho už osmdesát let, přesto v kampani ani bezprostředně po nástupu do úřadu nešetřil kontroverzními a radikálními kroky. Něco se mi na tom nechce líbit, od požadavku na obsazení Grónska a Panamského průplavu přes rozhádání se s Kanadou po uvalení vysokých cel na Mexiko a Kolumbii (a kokain vám bude dovážet kdo?) a osvobození svých příznivců vězněných za zmíněný incident z D.C. to celé vede Trump nepředvídatelným a nepříjemným způsobem.
Jak už jsem zmínil, Trump je poměrně pokročilého věku – je například o šest let starší než zmíněný Putin. Do nejvyšších mocenských struktur své země se na rozdíl od Putina dostal až v pozdním věku, těžko tak může usilovat o to, aby tam vydržel dlouhá léta. Koho však nemusí pokročilý věk trápit, je jeho osmnáctiletý syn Barron, který se poslední dobou v americké politice výrazně angažuje. Klidně se může ukázat, že Trumpovým záměrem je vytvoření rodinného klanu, který by vládl USA podobně jako rodina Kimů v Severní Koreji.
Donald Trump se ujal úřadu teprve 20. ledna tohoto roku, už nám ale dělá velké starosti.
Veškeré kroky, které Trump provádí, tomu výrazně nasvědčují. Vůbec přitom nehodnotím to, jak mi jsou osoba Donalda Trumpa či jeho názory na různé společenské jevy osobně sympatické. Když se zamyslím nad jeho kampaní včetně (možná hraného) atentátu, sloganem Make America Great Again a jeho prvními kroky v aktuálním volebním období, vychází mi to jasně. Z USA se může stát další nepředvídatelná země harašící jadernými zbraněmi a s vojenskou přítomností na všech kontinentech jako bonusem. Bylo by to takové Putinovo Rusko na steroidech.
Evropa na rozcestí
Vedle této potenciální hrozby poněkud blednou i malicherné spory na úrovni Evropské unie, Ukrajiny a ruského horizontu. Na politiky, jako je Viktor Orbán, Robert Fico či Volodymyr Zelenskyj, můžeme mít různé názory, faktem ale je, že na světové politické šachovnici jsou to jen pěšáci. Jak už jsem zmínil v zamyšlení nad Putinem, jednotný postup v rámci EU nepřichází v úvahu nejen proto, že Orbán, Fico a další kapesní diktátoři si budou vždy hrát na vlastním písečku, ale především z toho důvodu, že západní politici neobětují vlastní kariéru pro vyšší dobro.
Dostali jsme se tedy do situace (pokud jsme v ní nebyli už dávno), kdy mocenské hry globální úrovně dalece přesahují problémy našeho středoevropského rybníčku. Takřka na každého českého politika, který působil během existence samostatné republiky na postu premiéra či prezidenta, si můžeme ukázat prstem a říct, že je zkorumpovaný Ruskem. Jak si u nás stojí Čína, to nikdo s jistotou neví, a vývoj za velkou louží dává tušit, že na dlouholetého spojence se taky nebudeme moci spolehnout.
Pokud Trump nebude brzy výrazně usměrněn svými poradci, či z nějakého důvodu odstraněn, může se velice snadno stát, že náš zahraniční obchod s USA bude zatížen takovými cly, že to českou ekonomiku položí. Třeba v případě, že nepodpoříme americký nárok na Grónsko, nezvýšíme podíl HDP na zbrojení nebo nenakoupíme dost stíhaček. Toho se bojím.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
