Článek
Na konci 8. století začaly nájezdy Vikingů na anglosaskou Anglii. Nejednomu čtenáři, i pokud se o historii nezajímá, jistě utkvěl v paměti slavný útok na ostrov a klášter Lindisfarne z roku 793. Základny nájezdníků se nacházely především v Dánsku a Norsku, jejichž pobřeží leží v ideální poloze i vzdálenosti od Britských ostrovů.
Kolem roku 830, tedy zhruba v době, kdy u nás vznikala Velká Morava, začaly být nájezdy organizovanější a častější. Cílem byla kromě bohatých klášterů také města na pobřeží a podél řek. Tedy v té době všechna města v Anglii a ve Skotsku. Shodili ale Vikingové opravdu Londýnský most, jak se traduje?
Bitva na Stamford Bridge na romantickém obrazu. Bitva, ke které došlo 25. září 1066, byla jedním z posledních větších vikingských nájezdů na Anglii. Tu jen o pár týdnů později ovládl Vilém Dobyvatel.
Jak to bylo s Londýnským mostem
Aktivita Vikingů v 9. století představovala jednoduše dobový kolorit. Město Londýn, původně římská pevnost Londinium, významná základna pro dobývání zbytku Británie a kontrolu obchodu na řece Temži, bylo koncem 5. století z větší části opuštěné. Odchod římských vojsk a jejich rodin zapříčinil, že velké části města pustly a nejenže zarůstaly lesem, ale začínala je obývat i divoká zvěř.
Do oblasti se nastěhovali Anglosasové, tedy kmeny z dnešního Německa, už v té době přelidněného. Brzy usoudili, že obnova města by byla v tomto stavu příliš složitá. Na západ od římského Londinia tedy založili menší město Lundenwic. Široké ústí řeky Temže, která v oblasti pomalu přechází v Severní moře, si vyloženě říkalo o vikingské návštěvy.
Jedna z pověstí, které se dochovaly do dnešních dnů, praví, že 1. června 836 shodili Vikingové dlouhými loděmi Londýnský most (tedy ten slavný London Bridge, o kterém zpívá například zpěvačka Fergie). Slavná Anglosaská kronika, hlavní zdroj informací o této době, se ovšem o této události nezmiňuje. Podrobně však popisuje vikingské nájezdy na usedlosti na Temži i v dnešním hrabství Kent na samotném jihovýchodě Anglie.
Upevnili lana k mostu a nezměrnou silou mnoha paží a lodí ho stáhli dolů do řeky.
Na základě tohoto zdroje tedy můžeme usoudit, že Londýnský most v 9. století odolal. Sluší se podotknout, že původní most, který postavili Římané kolem roku 50 n. l., byl několikrát nahrazen. Poprvé to ale bylo až ve 12. století. Je tak otázka, v jakém stavu vůbec po osmi staletích používání byl. Jisté je, že pověst o vikingských lodích, které jej shodily do Temže, vychází převážně z říkanky London Bridge is Falling Down a slávy krále Olafa II., jehož působení v jižní Anglii se však datuje až do počátku 11. století.
Je klidně možné, že Londýnský most v roce 836 skutečně spadl, nebo byl výrazně poškozen. Koneckonců tou dobou to byla už historická stavba, jejíž údržba byla po odchodů Římanů na pochybné úrovni. Mohlo se tedy stát, že Vikingové jen pluli kolem, když se některý z pilířů původního mostu zřítil.
Původ legendy a zrnko pravdy
Shodneme se tedy na tom, že Vikingové most do Temže neshodili, ale dost možná zrovna v té době (částečně) spadl. Mohli to zapříčinit nepřímo, protože místní obyvatelé, sužováni nájezdy cizinců a problémy, které to přinášelo – ztráty na životech, nemoci, hlad, strach, příliš nedbali na opravy klíčové infrastruktury. Nechat most v rozvalinách mohl být i záměr, aby nájezdníci, kteří se vylodí na pravém břehu Temže, nemohli jednoduše přejít na levý. Ničení mostů je ostatně běžným postupem, jak zastavit nepřítele, od Alexandra Makedonského po válku ve Vietnamu.
V populární kultuře však představa vikingských dlouhých lodí, které shazují do vody Londýnský most, značně zdomácněla. Pomineme teď fakt, že v zájmu Vikingů by bylo spíš most ponechat ve špičkovém stavu, a podívejme se na kulturní vlivy a zdroje, které tahle pověst měla. Zmíněná ukolébavka, běžně používaná ve viktoriánské Anglii, zní „London Bridge is falling down, falling down, falling down, London bridge is falling down, my fair lady“ – tedy ve volném přebásnění „Londýnský most už padá, už padá, už padá, Londýnský most už padá, moje paní“.
Římské Londinium okolo roku 120 našeho letopočtu. Původní Londýnský most, klíčová stavba s ohledem na bažiny kolem řeky, je na něm dobře patrný.
Ukolébavka Vikingy vůbec nezmiňuje. Spojitost s nimi vznikla na základě příběhu norského krále Olafa II. Ten ovšem žil několik set let po raných nájezdech na Anglii. Islandský historik a autor mnoha ság ze 13. století Snorri Sturluson popisuje, že Olaf pomohl anglosaskému králi kolem roku 1014 osvobodit Londýn od dánských okupantů. V tomto příběhu Olafovi muži během námořního útoku svázali Londýnský most s loděmi pomocí silných lan a plnou parou (obrazně řečeno) most shodili do řeky. Samozřejmě nelze s jistotou říct, zda se tato událost skutečně stala, zvlášť s ohledem na to, že Sturluson žil o více než 200 let později.
Moderní historici obecně soudí, že i tenhle příběh je přinejmenším zčásti smyšlený. Ačkoli Olaf nepopiratelně bojoval i na území Anglie a mezi Dány a Nory panovala značná nevraživost, žádný dobový anglosaský zdroj zničení mostu nepopisuje. V tomto ohledu se však sluší podotknout, že britské písemné zdroje z doby před normanským záborem Anglie v roce 1066 nejsou kdovíjak kvalitní. Mezi britskými historiky je také určitá nepsaná móda vikingské zdroje z větší části přehlížet, ač v té době byly často na vyšší úrovni.
I Anglosaská kronika však uvádí, že Olaf v Anglii v roce 1014 skutečně bojoval. Jen vynechává popis zničení mostu, k čemuž mohla mít různé důvody. Vzácnost písemných zdrojů z té doby a už samotný fakt, že málokdo uměl číst a psát, je důvodem, že tehdejší autoři si mohli nejen beztrestně vymýšlet, ale i leccos vynechat. A dnes už to neodhalíme.
Jak vzniká mýtus
Postupem staletí se islandské písemné zdroje a zmíněná ukolébavka slily v jeden příběh. Pod vlivem romantismu, který se vyžíval v podobně dramatických událostech, se ve viktoriánské Anglii pověst dál šířila. Mohly za to hlavně romantické básně a pseudohistorické příběhy, které používaly jak notoricky známou ukolébavku, tak historická fakta raného středověku.
Ve viktoriánské Anglii pověst hluboce zakořenila. Král Olaf a Vikingové, kteří ničí Londýnský most, to byly běžné výjevy popisované nejen v básních, ale i v učebnicích či znázorňované na obrazech. Dodnes o události vyprávějí i někteří méně obeznámení turističtí průvodci. Ostatně britská kultura je tak bohatá a rozmanitá, že dobrat se původu a pravdivosti všech příběhů je zhola nemožné. Keltské, římské, anglosaské, dánské, normanské i dnešní indické období tu zanechalo kulturní odkaz ohromujícího rozsahu. Čím hlouběji do historie přitom jdeme, tím je pravděpodobnější, že se věci odehrály úplně jinak.
Londýnský most (respektive jeho nástupce) v roce 1616. Na spodní vstupní bráně si lze všimnout nabodnutých hlav zločinců.
Uměleckých děl, které legenda inspirovala, je nepřeberné množství. Za zmínku stojí překlad Heimskringla, neboli ság o severských králích, do angličtiny z roku 1844. Dílo, jehož autorem je už zmíněný Snorri Sturluson, přeložil spisovatel a politik Samuel Laing. Díky tomu se příběh o vikingských lodích, které pomocí lan shazují Londýnský most, dostal k běžnému britskému čtenáři. Rychle tak v Anglii zdomácněl.
Ve stejné době se rozmáhalo také viktoriánské malířství. Atraktivní výjev dlouhých lodí na Temži, soubojů anglosaských a severských válečníků na sekery a těžké meče a dramatický pád mostu do řeky byl jednoduše neodolatelný. Známý je výjev od ilustrátora H. W. Brewera, který proslul kresbami středověkých měst s kombinací fantastických a historických prvků.
Londýnský most v roce 1710. Po Velkém požáru Londýna z roku 1666 se zpřísnila pravidla pro stavby a město i most získaly prostornější nádech.
K růstu mýtu na počátku 19. století nepřímo přispěla i Felicia Hemansová, velšská básnířka anglického původu. Nejvíce se proslavila hrou Palermské nešpory (The Vespers of Palermo). Stejně jako další autorčiny básně se sice nijak netýká Vikingů, leč výrazně přispěla k obrazu hrdinství, vzpomínání a národní identity. U britského publika tak vzbudila nový zájem o raně středověké mýty. Uvedená hra, za kterou dostala 200 liber na autorských právech (což po započtení inflace odpovídá dnešním 20 000, tedy asi 580 000 Kč), však byla extrémně neúspěšná.
Pověst o vikingských dlouhých lodích, jak shazují do vod rozbouřené Temže Londýnský most, je velice atraktivní. Stejně jako spousta dalších legendárních příběhů té doby je to ovšem opravdu jenom pověst. Pokud se vůbec odehrála, určitě to nebylo v roce 836, jak některé zdroje tvrdí. Podobné příběhy mohou být úžasnou inspirací pro novou literaturu, filmy a další díla, která vznikají a vznikat budou. Ostatně tak tomu je odjakživa.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
