Článek
Když jsme v roce 1989 cinkali klíči, očekávali jsme, že stojíme na prahu úplně nového období. Éry, ve které budeme moct upřímně říkat, co si myslíme, ve které problémy minulého režimu jako zázrakem zmizí, a ve které se nám bude hezky žít. Spousta věcí se skutečně rychle změnila k lepšímu. U některých to ale jde tak pomalu, že se musíme ptát, zda k nějakému vývoji vůbec dochází.
Výstavba, demolice a veřejný prostor
Za socialismu se města budovala v souladu s ideály té doby. Ve velkém se bourala stará zástavba, často historicky cenná, a stavěly se široké bulváry, jednotné rezidenční čtvrti a centralizované služby. Vedle ideálů vedly někdy k demolici důvody ryze ziskové – to je případ historického města Most, které bylo kvůli těžbě až na malou část srovnáno se zemí. Dodnes to považuji za jeden z nejhorších zločinů minulého režimu.
Už v posledních dekádách socialismu také trpěla nedostatkem investic menší města, zejména ta v pohraničních regionech. S postupným koncem těžby nerostných surovin se na počátku nového tisíciletí obyvatelstvo přesouvá do větších měst a tahle města viditelně upadají. V posledních letech se však daří tento trend zvrátit a i malá městečka začínají trochu ožívat díky novým podnikům. Dříve industrializovaným regionům na severu Čech a ve Slezsku ani nic jiného nezbývá. Výhodou třeba kvalitních restaurací je menší konkurence.
Kontroverzním tématem zůstává paneláková výstavba ze 60. a 70. let. Přestože efektivně vyřešila problém s nedostatkem bydlení, je jednoznačně esteticky odpudivá a panoráma spousty měst nejenže nenadchne, ale ani neuspokojí. Panelákové panoráma je prostě nehezké.
Historické město Most na pohlednici z roku 1912. I o tohle nás komunisté připravili.
Byrokratické peklo
Prakticky každá vláda už od revoluce slibuje reformy, v posledních 20 letech i přechod na digitální stát. Ač nepopírám, že věci se pomalu dávají do pohybu, pořád jsme v téhle oblasti dlouhé míle za ostatními. Například Estonsko, často zmiňovaný příklad elektronického vedení státu, vedle českého systému působí jako z jiného světa. Tam navštívíte elektronický portál a na dvě kliknutí máte, co chcete. Včetně voleb.
U nás v praxi nadále funguje řada aspektů socialistického státu, jako je extrémní papírování, neskutečně pomalé procesy a naprosto nepružné fungování úřadů. Nejde přitom zdaleka jen o státní instituce, která jednají s klientem z pozice moci. Příkladem může být třeba i můj přeplatek na zálohách za vodu, který byl vyúčtován už někdy koncem května, ale dostanu ho do 31. července (hádám, že až ten den). Kdybych měl ale nedoplatek, musím ho uhradit už v červnu.
O stavebním řízení se tu nechci ani rozepisovat, to by vydalo na samostatný článek. V posledních letech už možná nejsme na úrovni Rwandy či Demokratické republiky Kongo, přesto je to minimálně v rámci Evropy naprostá ostuda.
Tristní je prý i situace v nemocnicích. Nemám naštěstí osobní zkušenost, ale ze svého okolí jsem slyšel, že ještě v roce 2024 bylo nutné chodit mezi různými pavilony téže nemocnice a osobně doručovat lékařům dokumenty v papírové podobě. Něco podobného by mi připadalo nepředstavitelné i o deset let dříve, ale prý je to leckde stále realita. Asi je třeba volat po digitalizaci důrazněji.
Nedůvěra v instituce
S předchozím bodem úzce souvisí obecná nedůvěra v orgány volené (či nevolené) veřejné moci. Tady se samozřejmě podepsala dlouhá desetiletí propagandy, a to nejen socialistické. Vždyť jí předcházelo šest let života v protektorátu, kde se v kině musel povinně sledovat úspěšný postup nebo taktický ústup německých vojsk ve světě.
Snaha něco ovlivnit a víra, že je to vůbec možné, vyústila v naší zemi ve velmi omezený aktivismus, dobrovolnické akce nebo zájem o vstup do politiky. Je to přirozený důsledek 50 let utrpení. Ovšem až ve chvíli, kdy pochopíme, že stát jsme my všichni a měli bychom se na něm chtít aktivně podílet, se můžeme posunout od socialismu někam dál.
Nesmyslná nostalgie
Že za starých časů bylo líp, v případě socialismu rozhodně neplatí. Jeho stinné stránky, jako je nesvoboda, chudoba, destrukce myšlení, lidskosti a optimismu a vyložené zločiny už byly popsané mnohokrát. Přesto na tohle období někteří starší lidé rádi vzpomínají. Samozřejmě nelze popřít zdánlivou stabilitu, relativně kvalitní sociální služby a jistotu (nebo spíš povinnost) zaměstnání, ale cena za to byla příliš vysoká. Tedy mlčet a nedělat problémy, když ti nahoře páchají zlo.
Rodiče, kteří vyrůstali za socialismu, učí svoje děti zachovávat opatrnost a chránit svoje jistoty. Jenže dnes už žádné nejsou.
Dětem, které vyrůstaly v chaosu 90. let, rodiče obvykle předaly mentalitu opatrnosti, pragmatismu a zaměření na materiální zajištění. Jenže to nemusí být dobře. Odvaha riskovat a investovat totiž může člověka lehce dostat ze spirály finančních problémů, zvlášť v době rostoucí inflace. Neříkám, že by se to mělo dít nějak bezhlavě, ale tu odvahu nacházet musíme. Dřívější jistoty rychle zanikají.
Práce od 9 do 17 hodin
Pod tímhle obecným nadpisem se skrývá i spousta dalších variant pracovní doby. Jsem si vědom toho, že spousta lidí pracuje už od 6 ráno. Souvisí to s předchozím bodem – v práci to za socialismu fungovalo tak, že bylo potřeba poslouchat šéfa, moc neremcat, neriskovat ani nevystupovat s inovátorskými návrhy. Člověk měl svoje jisté a věděl, že se systémem nepohne, ani kdyby se stavěl na hlavu.
Na spoustě míst to tak funguje dodnes. Ale dnes přece žijeme ve zcela jiném světě, kde je kreativita či zpětná vazba pro vedení naopak žádoucí! Když přivedeme člověka, kterému je něco přes 20 nebo přes 30 do tradičně socialistického podniku, kde má držet ústa a makat, nebude se tam cítit nijak příjemně. S ohledem na to, že během pár let právě tahle generace bude tvořit většinu zaměstnanců, se patrně blýská na lepší časy. Zatím ale personálně nepřevažují, a tak socialistická pracovní morálka zůstává.
Pokud jste zákazník v obchodě nebo v jiných službách, často si všimnete apatického, chladného či pasivně agresivního chování obsluhy. Pro (bývalé) socialistické země je to naprosto typické. Když jsem jednou strávil pět týdnů v USA, kde se na mě každý usmíval a ptal se mě, jak se mám, odkud jsem a co plánuji, byl návrat mezi odtažité Čechy docela šok. Tím neříkám, že mi americký styl vyhovuje. Jen je milé, když se na vás někdo občas usměje a popřeje krásný den. Nic víc nechci.
Televize jako pro hlupáky
Asi dva roky zpátky jsem viděl na Nově pořad Televizní noviny. S ohledem na to, že předchozí řadu let jsem strávil na studiích v Praze, jsem televizi pouštěl jen velice sporadicky, a prakticky jen za účelem sledování sportovních akcí. Olympiáda, MS v hokeji, fotbal. Nic jiného jsem z televize neznal. Byl to pro mě obrovský šok, jakým stylem moderátoři s diváky mluví. Pro člověka, který tím byl řadu let nezasažen a tudíž si vůči tomuto stylu nevypěstoval imunitu, to byla propaganda jako vyšitá. Najednou jsem chápal, co lidé myslí tím, že jim v televizi říkají, co si mají myslet.
Tohle se od socialismu nezměnilo – zpravodajství obvykle není jen neutrální podávání informací, ale i apel na emoční cítění sledujících. Kdo si to neuvědomuje, může lehce podlehnout. Myslím si, že v moderní společnosti by se i tenhle relikt socialismu měl změnit. Lidé už dnes umí a chtějí přemýšlet sami za sebe.
Totéž platí třeba u některých lékařů, kteří s vámi mluví, jako byste byli děti. V posledních letech se to začíná měnit, jak nastupují do bílých plášťů nové generace, zvyklé komunikovat s ostatními dospělými jako se sobě rovnými. Dnes už koneckonců nejsou žádná morální autorita, ale jednoduše člověk, se kterým spolupracujete. Stejně jako učitelky ve školách: tam se vyskytuje podobný nešvar.
Lékař by s vámi nikdy neměl mluvit z pozice moci. Je to odborník, kterého si platíte, a je tu pro vás. Tradičně direktivní přístup lékařů (a učitelů) s nástupem mladší generace mizí.
Kam kráčíš, Česko?
Socialismus poznamenal běžný život i myšlení lidí způsobem, ze kterého se další generace vymaňují jen hodně složitě. Nezbývá než přiložit ruku k dílu a tak jako v 19. století, kdy se uplatňovala „drobečková politika“, pomocí malých krůčků odstraňovat nepříjemnosti, které nám tahle nepříjemná dějinná etapa nadělila. Spousta věcí se proměnila způsobem naprosto nevídaným, ale některé se prostě nechtějí zlepšit.
Od Sametové revoluce už uplynulo bezmála 36 let a i po tak dlouhé době zjišťujeme, že některé problémy si neseme pořád s sebou. Potřebujeme ještě víc času, nebo jsme jako národ prostě takoví? Já se do budoucna dívám s opatrným optimismem. Co vy?
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
