Článek
Předem podotýkám, že ačkoli mi idea měst bez jakýchkoli aut připadá velice lákavá (ostatně když žijete trvale v Praze, zjistíte, že auto je vám v podstatě k ničemu), nejsem nějakým militantním zastáncem agresivních „zelených“ řešení. Jsem si asi jako většina lidí vědom toho, že změny podobného rázu nelze vynutit, že je potřeba k nim napřed vytvořit optimální podmínky a infrastrukturu, aby přechod dával smysl.
Tuhle hezkou představu jsem si navíc mohl loni na vlastní kůži vyzkoušet ve švýcarském městečku Zermatt (vyslovuje se německy, tedy [cermat]), které leží nedaleko italských hranic, přímo pod horou Matterhorn. Ukázalo se, že na některé aspekty takového života bych si zvykal jen stěží.
Kolem Ženevského jezera
Ráno konečně opouštíme rozvrzané postele starého dřevěného hotelu v kantonu Bern a po dvou nocích, během kterých jsme spali dohromady tak dvě hodiny, míříme na jih. Silnice tu vede kolem druhého největšího jezera ve střední Evropě, totiž Ženevského jezera. To leží na hranici Švýcarska s Francií a na francouzské straně se mu říká Lac Léman.
Ženevské jezero se rozprostírá, kam až oko dohlédne, a ještě o kus dál.
Na místním odpočívadle nás trochu překvapí turecké záchody, jinak je tu ale moc pěkně. Nejvíc ze všeho se sice těším na večer, až se konečně pořádně vyspím, ovšem tenhle kousek světa má něco do sebe. Kdybychom jeli až dolů k Ženevě, uvidíme tamní 140 metrů vysoký vodotrysk. Náš dnešní cíl leží jinde, v horách na jihovýchod od jezera.
Ženevské jezero je ideální místo pro zastávku, ať už ho míjíte na západě u Ženevy nebo na východě poblíž Lausanne. Po Balatonu je druhé největší ve střední Evropě.
Ještě jedna zajímavost k Ženevskému jezeru: jeho maximální hloubka je 310 metrů, což je rekordní hodnota ve Švýcarsku i ve Francii. V České republice dosahuje největší hloubky 41 metrů Černé jezero na Šumavě a celosvětově je to známý Bajkal, jehož dno se v největší hloubce nachází v těžko představitelných 1642 metrech pod hladinou.
Zermatt – město bez aut
V programu našeho zájezdu se dočítáme, že nyní navštívíme Zermatt, město „bez automobilového provozu“. Zní to dobře: budeme tam potkávat jen chodce a možná občas někoho na kole. Zřejmě takový malý ráj na Zemi.
Ve znaku města Zermatt se vyjímá žlutý (v některém pojetí zlatý) jednoocasý lev na červeném poli.
Do samotného městečka, která má jen něco přes 5 tisíc obyvatel a leží v nadmořské výšce odpovídající zhruba vrcholu Sněžky, nás doveze vlak. Hustě prší, takže zatím jen zpod střechy nádraží sledujeme dění vůkol. Skutečně nevidíme ani jedno auto. Chodce tedy také ne, všichni se raději někam schovali.
Podobné kostely najdeme všude ve Švýcarsku. Stejně jako v Rakousku nebo Bavorsku je místní populace mnohem víc nábožensky založená než u nás.
Déšť konečně trochu poleví, a tak vyrazíme na průzkum města. Za lepšího počasí bychom vyjeli někam nahoru na vyhlídku na Matterhorn, takhle se musíme spokojit s Zermattem. Mám pocit, že po silnicích pod horami přece jen něco jezdí, ale můj společník jen mávne rukou, když ho na to upozorním. „Tady přece auta nejezdí,“ připomene mi.
Pokračujeme pod mohutnými sruby dál. Déšť opět houstne, a tak se schováváme do kostela. Ukáže se, že uvnitř vypadá ještě líp než zvenčí. Kapky stékající po okenních vitrážích dokreslují posvátnou atmosféru.
Interiér kostela je bohatě zdobený a během azylu tu hojně fotíme.
Jedná se o kostel svatého Mořice, který má své jmenovce i v České republice; jsou to zejména významné chrámy v Olomouci a v Kroměříži. Tento konkrétní byl založen někdy kolem roku 1590 v takzvaném italském stylu. Není se čemu divit, italská hranice odtud leží, co by kamenem dohodil. Vzdušnou čarou to není ani osm kilometrů.
Člověka až napadá, jakými kouzly má tuhle tajemnou truhlu otevřít.
V kostele se mi po pár desítkách minut už přestává líbit. Ano, sakrální interiéry jsou nesporně hezké na pohled a jejich výzdoba má leckdy nedozírnou cenu, ovšem představa, že jsem v takovém kostele třeba zavřený přes noc, se mi nezamlouvá ani trochu. Na kostelech je cosi děsivého, co se mi nedaří přesně identifikovat. Radši bych nocoval venku v dešti. Ven jdu jako první.
Svišti jsou na alpských lukách všudypřítomní. Tady v Zermattu mají i svoje sousoší.
Tak přece tu něco jezdí
Zvolna stoupáme po schodech kolem největšího alpského rohu, jaký jsem v životě viděl. Nalevo zahlédnu mezerou mezi domy, jak na hlavní silnici něco projelo. Rozhodně to nebylo kolo. Něco bílého, pak zas žlutého, modrého. Tak jezdí tu auta, nebo ne? Společníka na to tentokrát neupozorňuju. Vím, co by mi odpověděl.
Lesní roh je jedním ze symbolů Švýcarska. Větší než tenhle jsem ještě neviděl.
Zermatt je bezpochyby příjemné městečko obklopené horami a svěží alpskou zelení. Navíc v deštivém počasí je všechno krásně umyté. Pořád mi tu však něco nesedí: po hlavní silnici, na kterou po chvíli zahýbáme, něco jezdí. Obejdeme roh horského hotelu a valíme oči.
Městečkem protéká jedna z čistých alpských řek se zdrojem přímo v ledovci.
Z velké části to tu funguje tak, jak jsem očekával. Většina dopravy je realizována pěšky, občas někdo jede na kole, s kočárkem nebo se jde proběhnout se psem. Vedle toho tu však jezdí elektrická vozidla dopravující převážně zboží a odpad, kterých je neskutečné množství. Po hlavní ulici jdeme asi kilometr a za to dobu jich potkáme v obou směrech nejméně dvacet.
Alpská úbočí v okolí Zermattu, tedy pod Matterhornem, jsou prostě nádherná.
Nejhorší jsou případy, kdy takový vůz přijede zezadu. V Zermattu převážně neexistuje tradiční rozdělení ulice na chodník a silnici. Jdeme tedy normálně středem ulice a za námi najednou troubí jedno z těchto vozítek. Vůbec ho neslyšíme přijet. To je podle mě jedna z největších nevýhod elektrických aut. Pokud máte dobrý sluch jako já, v předchozích desetiletích jste si dost možná zvykli, že přijíždějící auto uslyšíte a nemusíte se tedy kdovíjak pečlivě rozhlížet. To s nástupem elektromobilů končí.
Mraky se plazí po horských svazích a zakrývají ideální výhled na Matterhorn. Škoda, zážitek z Zermattu by to výrazně vylepšilo.
Faktem je, že tahle vozítka nám dokážou zážitek z města pořádně otrávit. Neslyšíme je a dozvíme se o nich, až když si všimneme vztekajícího se řidiče, nebo se náhodou ohlédneme. A jsou všude. Kromě pěších zón tedy, kam by normální auta stejně nemohla. Městem bez automobilového provozu tedy nejsme kdovíjak okouzleni. Ještě je na tom potřeba trochu zapracovat.
Italská spása
V italském stylu je nejen kostel svatého Mořice v Zermattu, ale také hotel, ke kterému večer přijíždíme. Je to vysloveně požehnání, protože po dvou z větší části probdělých nocích v rozvrzaném srubu jsme nyní ubytovaní v prostorném pokoji s moderními postelemi a obřím balkonem.
Ještě absolvujeme povinnou večeři s tradičním švýcarským fondue, což trvá nekonečně dlouho, a pak už skáču šipku do krásně vychlazených peřin. Tentokrát spím v kuse devět hodin.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou Švýcarska (2023)
