Článek
Vstoupíme na bělostný písek; podle stop jsme první, kdo se v téhle části ostrova dnes ocitl. Zlatavé paprsky zapadajícího slunce vrhají na nedotčenou pláž protáhlé stíny. Vzduch je prosycený vůní soli a ryb, nikoli nepříjemnou, a rytmické údery vlnobití Tichého oceánu rozehrávají trupy dřevěných rybářských člunů houpajících se na obzoru.
„Tady si připadám jako ve snu,“ zamumlá můj společník, sundá si sandály a bosýma nohama se zaboří do vyhřátého písku. Napodobím ho: je to jeden z nejlepších způsobů, jak si po velkém časovém posunu rychle zvyknout na místní čas. Stačí se projít naboso v místní půdě a tělo během chvíle „přehodí“ vnitřní hodiny na správný čas. Teď jsme o 12 hodin před Prahou. Šílenější to už být nemůže.
Tonga, poslední království v Pacifiku
Souostroví Tonga leží mírně na východ od Fidži, dva tisíce kilometrů na sever od Nového Zélandu a více než tři tisíce od východního pobřeží Austrálie u Brisbane. Austrálii jsem se rozhodl považovat za pevninu, i když je to vlastně také jen veliký ostrov. Pro suchozemce je to zajímavý a trochu zneklidňující pocit, být takhle daleko od pevniny.
Sto tisíc obyvatel tohoto souostroví, které je od roku 1970 samostatným státem, jedinou konstituční monarchií v Tichomoří, žije převážně na hlavním ostrově Tongatapu. Celkem se však bavíme o 171 ostrovech, z nichž jen 45 je obydlených. Na mnohých z těchto ostrovů nikdy nestanula noha Evropana.
Ne že bychom plánovali být výjimkou, ale rozhodně jsme měli v úmyslu prozkoumat i odlehlejší části tohoto zajímavého souostroví. U těchto zemí je dost pravděpodobné, že je navštívíte jen jednou za život. Tak ať to stojí za to.
Největší letecký maraton v životě
Šestihodinový let z Prahy do Dubaje byl příjemným začátkem naší vpravdě monstrózní cesty. Vzorné letušky, vzorní cestující, vynikající jídlo v ceně letenky. Sluší se tedy říct, že nijak levné, ale přesto to byl pro člověka zvyklého létat do Anglie a do Španělska s Ryanair a WizzAir vstup do úplně jiného světa. Jako bychom se vrátili do roku 2002 a letěli zase s ČSA do Egypta. Taková nostalgie to tedy zase nebyla, ale úroveň letu byla opravdu vysoká.
Se stejným dopravcem, tedy Emirates, jsme letěli druhý den ráno do novozélandského Aucklandu. Sedmnáctihodinový let už byl trochu o nervy. Kdybych se dobře nevyspal v klidném hotelu na předměstí Dubaje, bylo by to horší, takhle jsem však snášel polovinu cesty kopání rozmazleného amerického dítěte sedícího za mnou, jehož matka se zřejmě bála na něj byť zvýšit hlas, vcelku dobře.
Další pochvala pro aerolinky, protože letuška se mnou situaci několikrát řešila, rozumím však tomu, že nad Indickým oceánem nelze nevychované pasažéry z letadla vyhodit. Bylo by to nehumánní. Někde za Maledivami dítě naštěstí usnulo a zbytek cesty proběhl vesměs příjemně. S ohledem na to, že od mládí trpím na bolesti zad, jsem si dával záležet, abych se každé dvě až tři hodiny prošel alespoň na WC, za což mi tělo poděkovalo.
V Aucklandu jsme tak po sedmnácti hodinách a dvou plnohodnotných jídlech vystoupili ve stále dobré náladě. Let na Tongu měl kvůli bouři dvouhodinové zpoždění, což nám nevadilo. Dali jsme zavazadla do úschovy a zajeli si taxíkem do města, které je jinak vynikající základnou pro zkoumání Nového Zélandu, jedné z nejkrásnějších zemí světa. O tom zas někdy jindy.
Fiji Airways, s nimiž jsme absolvovali tříhodinový odpolední let na sever, byli oproti Emirates hrozní, ale slíbil jsem si, že je tu nebudu pomlouvat. Koneckonců je to jiná liga.
Letecký pohled na novozélandský Auckland, naši druhou zastávku na cestě do dálav Tichého oceánu.
Nejdál od domova, co jsem kdy byl
Poznámka o snu mě chtě nechtě rozesměje. „Jo, je to sen. Jsme tu úplně bez signálu.“ Projede mnou zvláštní pocit, když si představím, že mi někdo zrovna píše důležitý e-mail nebo posílá nabídku spolupráce, na kterou odepíšu po týdnu, jestli vůbec. Znalci by mi vysvětlili, že to je pověstné FOMO (fear of missing out, tedy strach z promeškání).
„Žádní turisti, žádné hotely, takhle jsme to chtěli,“ poznamenám a trochu v teplém písku poskočím, abych ze sebe pocit FOMO setřásl. „Možná tu potkáme nějaké místní rybáře, abychom měli kde spát a co jíst.“
Ukážu na skromné chýše lemující pobřeží – tradiční dřevěné stavby s doškovými střechami, po stranách otevřené, aby vítaly oceánský vánek. Nedokážu určit, zda jsou tu pro turisty, nebo zda to je původní tvorba, rozhodně se mi však líbí. Turisty nikde nevidíme, takže usoudíme, že takhle tu místní vážně žijí.
„Ještě jeden krok, a budu nejdál od domova, co jsem kdy byl,“ řeknu jednu ze svých oblíbených hlášek z Pána prstenů. Popravdě si však nejsem jistý, zda se teď vzdušnou čarou vůči Praze přibližuji, nebo vzdaluji. Můj společník obrátí oči v sloup. Už to slyšet stokrát.
Šokující setkání
Po příletu jsme si dali na letišti pozdní oběd a pak se vypravili s jedním rybářem k souostroví Ha‘apai, kde, jak jsme se od místních dozvěděli, leží ty nejodlehlejší pláže v celé zemi. Byla to dlouhá cesta, ale když teď vidím tu křišťálově čistou vodu a panenský písek, mám pocit, že každá minuta za to stála.
Jak tak kráčíme střídavě po písku a střídavě ve vodě – nastává večerní příliv, za chvíli se ponoří do vody i kmeny nejbližších palem a pichlavých stromů, které nedokážu blíž zařadit – najednou mě můj společník chytne za paži. „Vidíš to?“
Proti zapadajícímu slunci nevidím vůbec nic, ale zastíním si je dlaní a nestačím se divit. Snad jen půl kilometru před námi, v místě, kde se pláž rozšiřuje pod tmavými skalami, posedává a polehává kolem ohniště skupina žen. Mají na sobě pestrobarevné sarongy a bikiny. Večerní vánek k nám nese jejich veselý smích a hudbu. I takhle na dálku vidím, jak jsou krásné.
„To není možný,“ vydechnu, když některé z nich poznám. „Holky od Victoria’s Secret?“
Můj společník se na mě usměje. Neujde mu, jak jsem se narovnal, i když sám sobě to odůvodňuji tím, že člověk musí po tolika hodinách v letadle pečovat o správné držení těla. „Nečekal jsi, že na ně tady narazíš zrovna tady, co?“
Pokračujeme v chůzi směrem ke skupině. Jedna z žen, krásná brunetka s vlnitými vlasy splývajícími po zádech, se otočí a spatří nás. Zvedne ruku na pozdrav. „Ahoj! Turisti, nebo jste taky na útěku?“ osloví nás perfektní angličtinou.
Vyměníme si se společníkem mírně pobavený pohled. Jako obvykle ve mně dokáže číst jako v otevřené knize, takže se konverzace ujme on. „Turisté,“ usměje se na krásku, „ale útěk zní docela zábavně“.
Brunetka se usměje a pokyne nám, abychom se k nim připojili. „Mimochodem, já jsem Adriana. Vítejte v našem útočišti.“ Taky se představíme. Naše jména jí pochopitelně nic neříkají, my ji však známe. Je to modelka z těch nejprestižnějších katalogů světových značek.
Brána královského paláce v hlavním městě souostroví Tonga, Nuku'alofa. Tady sídlí král Tupou VI.
V zajetí smyslů
Když se posadíme na písek, představí se nám i ostatní modelky. Já znám kromě Adriany jen Candice, můj společník se však tváří, že zná i ty další čtyři. Když se seznámíme, dívky se pohodlně natáhnou na luxusní tkané koberce, kde dál popíjejí vodu z kokosových ořechů. Všimnu si, že mají i další společnost: dva domorodce. Starší z nich hraje na ukulele a tiše si pobrukuje mírně tklivou melodii v tongánštině, a mladší opéká zřejmě čerstvě ulovenou rybu nad ohněm.
„Jak jste se sem vlastně dostali?“ konečně ze sebe dokážu vypravit něco, co alespoň trochu dává smysl. Krása modelek na mě při osobním setkání působí mnohem intenzivněji, než bych při pohledu na jejich postavy na monitoru počítače čekal. Je to úplně jiný zážitek.
Adriana se zasměje. Mému uchu to lahodí ještě víc než jemné tóny ukulele. „Asi mi to neuvěříte, ale prostě jsme tu měli mít jedno soukromé focení,“ – a tohle se mi asi zdá, ale Adriana na mě při těch slovech mrkne, jako by věděla, jaké nevhodné myšlenky se mi honí hlavou – „a jednoduše nás tu nějak zapomněli.“
„Cože?“ podiví se můj společník, který se ujme role řečníka. „To se přece nemůže jen tak stát.“
Zapomenuté modelky
Candice se předkloní (dívej se do očí, napomenu se) a připojí se k našemu rozhovoru. „Dlouhý příběh, ale náš fotograf a posádka prostě odpluli prozkoumat vedlejší ostrov a slíbili, že se za pár hodin vrátí. Od včerejška se neukázali.“
„To se stává,“ pohodí hlavou jedna blondýna, jejíž jméno jsem už zapomněl. „Myslela jsem si, že je to nějaký vtip, ale na druhou stranu, nežije se nám tu nijak špatně.“
„Alespoň tu máte co jíst a pít,“ podotknu a pokývnutím poděkuji Candice, která mi podá půlku kokosového ořechu s vodou. Zřejmě jí neušlo, že mi trochu vyschlo v krku.
„To jo,“ souhlasí černovláska, jejíž jméno už taky neznám. „Místní jsou úžasní. Bydlíme v těch chýších támhle a krmí nás královsky. Myslím, že jsem nikdy v životě neměla tolik čerstvého manga.“
Jako na zavolanou se přiblíží jeden z místních vesničanů s tácem grilovaných ryb a kousky taro, chlebovníku a zmíněného manga a se širokým úsměvem ho postaví před nás. „Kai ke mate,“ řekne nám zvesela. Nebo něco takového. Polynéské jazyky mi nikdy moc nešly.
„Kai ke mate,“ zopakuje můj společník. Později mi řekne, že to znamená něco jako „jezte, dokud nebudete sytí“. Kývne hlavou k jídlu, modelkám a zapadajícímu slunci: „Vidíš? Proto jsem sem chtěl jít.“ Je to nádhera.
Kdo by si pomyslel, že na tomhle místě stačí zahnout za roh, a narazíte na ty nejkrásnější modelky světa?
Večeře a noc v ráji
Následujících několik hodin si povídáme, jíme a smějeme se. Vítr od oceánu nabývá na síle a se stoupajícím přílivem se přesouváme výš mezi palmy a bezejmenné pichlavé stromy. Modelky zahalují svá dokonalá těla, oděná jen v tangách, do sarongů. Některé vytáhnou i lehké svetříky. Je pravda, že teploty s příchodem noci klesají ke 25 stupňům.
Když se na obloze vynoří hvězdy, je to neskutečná podívaná. Jsou jich tisíce a jsou obrovské, svítí nad námi tak jasně, jako by byly na dosah ruky. Světlo ohně je teď sotva vidět. Tonga ve své tiché, tropické a nedotčené kráse nám nabídla setkání, jehož půvab jsme si nedokázali představit ani v tom nejdivočejším snu.
Jak se noc prohlubuje, Adriana se protáhne jako kočka (do očí, připomenu si, i když oči už nejsou vidět) a zazívá. „Doufám, že zítra nás přijedou zachránit. Ale pokud ne, klidně tu zůstanu napořád.“
Opřu se o lokty a sleduji obrysy její postavy pod rozložitou palmou a tajuplnými hvězdami jižní oblohy. „Upřímně řečeno,“ povídám jí, „vůbec bych se ti nedivil.“ Můj společník se usměje a zahledí se do tančících plamenů ohně. Vím, co si myslí – klidně bychom tu zůstali s nimi. V tomhle světě se nežije špatně.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
