Článek
Když se začaly v polovině předchozí dekády šířit zprávy o tom, že Benátky pomalu, ale jistě mizí v laguně a se stoupající hladinou světových moří už si je budeme v roce 2050 moci prohlédnout leda jako potápěči, rozhodli jsme se, že tohle věhlasné město navštívíme. Kromě úžasné polohy přímo na laguně jsou z mého pohledu důležité také proto, že se zde narodil jeden z největších středověkých cestovatelů Marco Polo.
Protože rádi zkoušíme nové věci, rozhodneme se, že než se motat na pražském i benátském letišti kvůli asi půlhodinovému letu, vyzkoušíme Flixbus, který nás doveze až přímo do města. Tehdy byly jeho linky v České republice novinkou.
Tenhle pohled na hlavní benátský kanál je prostě parádní. Hlavně se dá vyfotit bez lidí.
Do Benátek se jezdí hlavně kvůli gondolám. Kdo na ní neplul, jako by ve městě nebyl.
Autobusy v Itálii: třikrát hanba
Autobus vyjíždí z Florence v osm hodin večer a v Benátkách máme být v osm hodin ráno. Po cestě staví v Českých Budějovicích, Linci, Salcburku, Villachu a Veroně. Je to náročná noc a závidím rakouským spolucestujícím, kteří se dostanou do postele už někdy ve tři ráno. Alespoň vyklidí místa, takže se můžeme natáhnout přes dvě sedačky, ale kdo takhle někdy jel, ví, že to prostě není ono.
V osm ráno vystupujeme v Benátkách a přesedáme na místní autobus k našemu hotelu. Jak zjistíme při odjezdu, autobusy tu nefungují tak, že stojíte na zastávce, autobus zastaví a vy nastoupíte. Musíte na řidiče mávnout, jinak prosviští kolem a ani nezpomalí. Ale to bych předbíhal.
Benátky mají své nepopiratelné kouzlo. Dělají to asi hlavně ty gondoly.
Trochu stranou hlavních turistických tras najdete zapadlá náměstíčka, často zcela bez lidí.
Po probdělé noci mě příliš nepotěší ani skutečnost, že autobus zastaví na opačné straně dálnice, než je náš hotel. Je tu nadchod s výtahem, ten však vypadá, že přestal fungovat někdy za Benita Mussoliniho. Znamená to padesát schodů nahoru a padesát schodů dolů s kufry. Po tomto výkonu padám do postele a vstávám až za soumraku. Dnes už se víc bojím, že by to se mnou mohlo spadnout, ale přesto: zlaté letadlo!
Město davů
Jestliže se městům jako Amsterdam, Stockholm či Petrohrad někdy přezdívá Benátky severu, samotné Benátky jsem po této zkušenosti překřtil na Město davů. Město to není příliš velké, a přestože se můžete ztratit v zapadlých uličkách, kde nikdo není (má to atmosféru, ale opravdu tam nic není, žádné restaurace, obchody, nic takového), nakonec stejně musíte k hlavním tahákům.
Milovníci knih rozhodně ocení benátské antikvariáty, kde lze najít všemožné skvosty světové literatury.
V muzeu Leonarda da Vinciho jsme nebyli, zvenčí však vypadá sympaticky.
Těmi taháky jsou hlavně most Rialto, plavba gondolou po kanálech a Náměstí svatého Marka. Cesta k poslednímu uvedenému je značena na každém rohu nápisem San Marco. Orientovat se však příliš nepotřebujeme, protože nás unáší ve svém proudu obří dav lidí, kteří mají stejnou cestu.
Když absolvujeme tohle všechno a důkladně to nafotíme, shodneme se na tom, že město musíme promptně opustit. Máme štěstí: místní kancelář nabízející zájezdy do okolí Benátek je otevřená a kupodivu bez fronty. Rozhodneme se pro výlet na ostrovy Murano, Burano a Torcello. I když já jsem ten třetí ostrov pracovně přejmenoval na Curano.
Italské lasagne se od těch našich liší masovější a méně kořeněnou chutí. A taky menší a dražší porcí, i když to bude spíš lokální specifikum.
Náměstí svatého Marka je samozřejmě nádherné, ale davy lidí a hejna holubů mu dodávají pekelný nádech.
Připlula i přízračná plachetnice.
Murano: sklo tisíce barev
Cesta z benátského přístavu trvá asi hodinu a cestou se dám do řeči se Španělem v dresu týmu Athletic Bilbao. On mluví španělsky, já anglicky a hojně gestikulujeme a šklebíme se na sebe, i přes tyhle komplikace se však dozvídám, že tomuto baskickému týmu fandí už 40 let a třikrát s ním byl i v Čechách. Takhle daleko od domova je to velmi milé setkání, o to milejší, že můj nový kamarád Diego uvede, že Petr Čech je podle něj nejlepší fotbalový brankář, kterého kdy viděl hrát.
To už jsme ale na ostrově, který se pyšní dlouhou sklářskou tradicí. V roce 1291 totiž museli všichni benátští skláři opustit město, tehdy vybudované převážně ze dřeva, kvůli riziku požáru. Ostrov Murano, kde se následně usadili, se stal jedním z nejvýznamnějších evropských středisek sklářského průmyslu. Místní produkty jsou vyhlášené a jeden z nich, krásná zelená váza, vzniká v rozpáleném domku přímo před našimi zraky.
Tenhle šesticípý kříž nad sochou svatého Teodora mi signalizoval, že je čas město vyklidit.
Je to působivá podívaná. Sice je tu horko, ale rozhodně lepší než nekonečné davy v Benátkách. Dozvídáme se také další zajímavost: díky svému ekonomickému významu měl ostrov Murano ve středověku vlastní samosprávu, a dokonce razil vlastní mince. V rámci Benátské republiky měl určitou míru autonomie, které se ostatní ostrovy v Benátské laguně neblížily ani zdaleka.
Ostrov Murano je centrem sklářského průmyslu už více než 700 let. Občas se někde nesmí fotit, ale co člověk nadělá?
Burano: regulované barvy domečků
Už během krátkého přejezdu na druhý ostrov, Burano, nás oslňují všemožné barvy místních domků. Ty barvy ovšem nejsou nahodilé. Řídí se konkrétním systémem, který určuje městská rada. Pokud má místní obyvatel zájem natřít domek některou pestrou barvou, musí podat žádost, a následně obdrží seznam barev, které jsou pro jeho domek povolené.
Je to každopádně příjemný pohled. O něco méně příjemné je horké počasí, a tak si dáme zmrzlinu. Jsme koneckonců v Itálii, ráji zmrzliny, je září, takže ještě léto, a tak usoudím, že tři kopečky mě rozhodně nezabijí. Inspiruji se pestrobarevnými barvami ostrova Burano a volím takzvaný semafor: zelené jablko, na to pomeranč a navrch červená malina. Kdo nikdy nezkusil, doporučuji všemi deseti.
Barevné domky Burana nás vítají už z dálky.
Městská rada má bezpochyby zvláštní vkus, protože temně rudý, modrý, růžový a béžový domek vedle sebe, to je odvaha.
Možná bych natřel i náměstí pestrými barvami. Na to jsou Italové moc konzervativní. Jedna duhová ulice je třeba v Reykjavíku.
Burano je kromě pestrobarevných domků a vynikající zmrzliny (to druhé jsem se nikde nedočetl, to je má vlastní zkušenost) známé také výrobou krajek. Na rozdíl od sklářského průmyslu mu to však nezajistilo takový ekonomický význam, aby dosáhlo vyšší úrovně samosprávy, tak jako nedaleké Murano.
Tady už kráčíme se zmrzlinou k dalším domečkům ostrova.
Burano je také ostrov krajek, ale co si budeme povídat, ty barevné domky všechno přebily.
Torcello: ostrov duchů
Pro milovníky historie je patrně nejzajímavějším ostrovem Torcello. Tenhle ostrov byl osídlen už v roce 452 našeho letopočtu. Znalci budou vědět, že se to kryje s časem hunské invaze do Římské říše, kdy tisíce obyvatel z vypleněných měst severní Itálie utíkaly do mělkých lagun severního Jadranu. Mnoho z nich se usadilo zde a první Benátčané pocházeli právě z tohoto ostrova. V místní katedrále sídlil biskup už 200 let před zbudováním Baziliky svatého Marka v Benátkách (postavena roku 828).
Jestliže v 10. století dosahoval počet obyvatel ostrova i více než 30 000, od přelomu tisíciletí zažíval pozvolný, avšak neustálý pokles. Důvodem byly zejména epidemie malárie, které se v hustě zalidněné oblasti nekontrolovaně šířily, a komplikovaly je také často zanášené a znečištěné kanály. Kdysi významný ostrov nejen z turistického hlediska tak má dnes jen 10 stálých obyvatel.
Jeden z deseti obyvatel ostrova Torcello tu má stánek s oblečením. Deset procent místní ekonomiky na jediném snímku.
Tahle budova je starší než celé Benátky. Dost šílená představa.
Pátrání po místních obyvatelích ukončuji ve chvíli, kdy na mě v zarostlé klášterní zahradě vybafne zlověstná socha čarodějnice. Spolu se španělskými a polskými turisty se naloďujeme a míříme zpátky do Benátek.
Z přerostlé zahrady v téměř viktoriánském stylu mě hnala nerudná stará čarodějnice. Tak holt zpátky do města!
Někdy potřebujete vypustit
Asi to zažil někdy každý, kdo navštívil nějaké opravdu turisticky exponované místo. Když je to oblast, kde se na poměrně malé ploše koncentruje velké množství turistů (Barcelona, Paříž, Praha, Benátky, Manhattan, nedejbože Český Krumlov), je někdy nejlepší z takového města urychleně zmizet a netrávit tam celou dovolenou. Od jisté chvíle se proto vždy dívám na možnosti úniku a na zajímavosti, které možná nejsou tak známé a nezajistí vám nehynoucí slávu na Instagramu, ale zachováte si tam zdravý rozum.
Ostrovy Murano, Burano a Torcello byly naše spása v Benátkách. A zcela objektivně, za návštěvu stojí všechny tři. Pokud máte rádi sklo, zmrzlinu nebo historii, budete to mít s bonusem.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s návštěvou ostrovů v Benátské laguně
