Článek
Náš původní plán byl projít Zakarpatskou Ukrajinu kolem hřebenů nejvyšších hor Karpat od slovenské hranice až po tu rumunskou. Zjistili jsme však, že ideální trasa by představovala víc než 500 kilometrů v poměrně náročném terénu. Byli jsme sice v dobré formě, i tak by nám to však zabralo necelý měsíc. Proto jsme se rozhodli trasu zkrátit asi na třetinu.
Nejlepší zpráva to nebyla pro mého společníka, který dostal v práci volno jen na 14 dní, ale pro mě. Počítali jsme totiž s tím, že si budeme často vařit sami, a nikdo není lepší kuchař než on. Měli jsme tedy v plánu ujít přes karpatské hřebeny celkem 168 kilometrů. Kdybych věděl, jak nádherné výhledy nás čekají, zůstanu u původního plánu.
Posila z Užhorodu
Hranici Slovenska s Ukrajinou překračujeme poblíž letiště v Užhorodu. Dnes je to hlavní město celé samosprávné oblasti, která spadá pod Ukrajinu už od jejího vzniku na počátku 90. let. Právě tady máme sraz s naším průvodcem, Maďarem jménem Szervác (pro neznalé maďarštiny: čteno „Servác“), jehož jsme poznali před léty na lyžování ve Vysokých Tatrách.
Ukrajina je jednou ze sedmi zemí, kterou prochází pohoří Karpaty.
Szervác vlastní síť kaváren s pobočkami v Košicích, maďarském Miškovci a tady v Užhorodu. V mládí studoval v Budapešti a v Krakově historii se zaměřením na středoevropský region, takže toho ví o zdejším kraji mnohem víc než já. Na rozdíl od většiny Maďarů to však není žádný fanatik, toužící po návratu všech bývalých zemí Uherského království pod svatoštěpánskou korunu, ale velký pohodář. Na naše debaty o historii se vždycky těším.
Město samotné není kdovíjak zajímavé, což je názor, který Szervác sdílí. Navíc hory v okolí nejsou ani nejvyšší ani nejkrásnější, takže poté, co kriticky obhlédne naši výstroj (on sám je jako obvykle připraven jako do války, s nezbytným maďarským vojenským kabátem z období první republiky), nasedáme do auta a jedeme na východ.
S příchodem podzimu ožívá i zdejší krajina rudými barvami.
Náš výchozí bod pro toulky Zakarpatskou Ukrajinou bude městečko Svaljava ležící jen pár kilometrů na sever od Mukačeva. Odtamtud nás čeká 168 kilometrů po okolí těch nejvyšších karpatských hřebenů v téhle části pohoří včetně nejvyšší hory celé Ukrajiny. Mého společníka, který považoval Ukrajinu za nezajímavou placku s nekonečnými poli a bažinami, překvapí informace, že má přes dva tisíce metrů.
Jak Československo k Podkarpatské Rusi přišlo
Ze Svaljavy vyrážíme o půl sedmé ráno do strmého kopce. Pokusím se Szerváce popíchnout a podotknu, že městečko a celá země vypadá líp, když už ho neutlačují Maďaři. Szervác se tomu jako vždy zasměje a jen podotkne, že Maďaři se sice k Rusínům nechovali kdovíjak, ale byla to ruská armáda, která tu na přelomu let 1914 a 1915 během tzv. bitvy o Halič vypálila stovky vesnic.
Paprsky pronikající příkrovem mraků jsou nádherné všude na světě.
První světovou válku neznám zdaleka tak dobře jako tu druhou, a tak jen poslouchám Szervácovo vyprávění. Po ústupu ruské armády byly stovky Rusínů souzeny za údajnou kolaboraci a další tisíce musely utéct do Ruska. Nápad připojit území, do té doby součást Uherského království, k rodícímu se Československu, pojali ve druhé polovině roku 1918 rusínští emigranti v USA.
26. října 1918 se ve Filadelfii sešli jejich zástupci s Masarykem a dohodli se s ním, že toto území, v té době nazývané Podkarpatská Rus, se od Uher odtrhne a stane se jako autonomní oblast součástí nového československého státu. Představy emigrantů se trochu rozcházely s realitou, protože jako součást Podkarpatské Rusi požadovali i celé východní Slovensko a některé přilehlé župy v Rumunsku.
Západ slunce nad karpatskými vrcholky.
V listopadu a prosinci 1918 následoval plebiscit, ve kterém se 67 % zástupců Rusínů vyslovilo pro připojení k Československu, 28 % pro připojení k Ukrajině a 2 % pro samostatný stát. Ostatní možnosti, včetně připojení k Maďarsku, byly zanedbatelné.
Další postup se neobešel bez určitých problémů. V době, kdy vznikla pod sovětským vlivem tzv. Maďarská republika rad, však bylo dílo dokonáno: maďarské a sovětské vojenské oddíly, které do oblasti pronikly, se tam jaly zřizovat zemědělská družstva a mobilizovat obyvatelstvo pro Rudou armádu.
Zima v ukrajinských Karpatech.
Sympatie místních tak vzhledem k těmto zlovolným aktům jednoznačně vyhrálo Československo, jehož součástí se Podkarpatská Rus 10. září 1919 podle mírové smlouvy v Saint-Germain-en-Laye na předměstí Paříže stala. I Szervác připouští, že mnozí pamětníci na dalších 20 let, kdy Rusíni spojili svůj osud s československým státem, vždy vzpomínali jako na nejlepší část své historie.
Největší šelma starého kontinentu
„To je… medvěd?“ přeruší Szervácovo vyprávění můj společník a roztřesenou rukou ukazuje na protější svah. Proti prudkému slunci si musím zastínit oči, nemám však pocit, že by to hnědé cosi bylo živé. Spíš jen padlý kmen nebo nějaký velký pařez porostlý václavkami.
„Barnamedve,“ pronese Szervác jakési maďarské slovo. Je to jeho nejhorší zlozvyk, ale taky naše chyba, že jsme se za ta léta, co ho známe, nenaučili maďarsky ani pozdravit. Zní to trochu jako medvěd, což mě znepokojí.
Karpaty jsou domovem spousty medvědů. Nejvíc jich je v Rumunsku a na Slovensku.
„To znamená padlý kmen, že?“ řeknu napůl v žertu. Jestli se v Evropě něčeho bojím, tak je to návštěva ghetta v Malmö a setkání s medvědem v horách. Do dnešního dne jsem setkání s medvědem ve volné přírodě byl nejblíž v roce 2003 na Slovensku, kde jsem viděl čerstvé stopy ve sněhu pod Kriváněm.
Szervác si zaťuká na čelo. „Jasně že je to medvěd,“ řekne česky. Jeho čeština má trochu polský přízvuk, což je vzhledem k šesti letům na krakovské univerzitě pochopitelné. Dokonce se tam seznámil i se svou manželkou, Polkou Agnieszkou, jejíž rodina však žila odnepaměti v Karviné.
Ve východní části ukrajinských Karpat dosahují hory úctyhodné nadmořské výšky. Sněžka se jim bohužel nemůže rovnat.
Zaostřím na hnědou skvrnu a cítím, jak se mi začínají ježit chlupy na pažích. Vidět medvěda v příkopě na zámku nebo v zoo je něco úplně jiného než ho potkat takhle v divočině. Horší je, že stezka lemovaná ostružiním a občasným vlčím mákem, kterou sledujeme, se k medvědovi značně přibližuje.
„Netušil jsem, že na Ukrajině jsou medvědi,“ pronese můj společník. Zní docela klidně.
Nižšími polohami protéká řada říček a vodopádů. Některé si krásou nezadají s těmi nejslavnějšími v Norsku či ve Švýcarsku.
„Spousta,“ pousměje se Szervác, „v celých Karpatech jich je plno. I v Maďarsku.“ Vysvětlí nám, že Karpaty zasahují na území Rakouska, České republika, Slovenska, Maďarska, Polska, Ukrajiny, Rumunska a Srbska a všude tam se medvěd hnědý naprosto běžně vyskytuje.
„Už o nás ví,“ ukáže najednou. To, co jsem ještě před minutou považoval za ztrouchnivělý kmen buku, kterých tu je kolem několik, teď stálo na zadních a líně si nás prohlíželo. Byl to pořádný kus, odhadem dva metry vysoký, s nádhernou tmavou srstí, která na hlavě přecházela až v černou. Byli jsme ještě asi půl kilometru daleko, ale medvěd to k nám měl z kopce. Cítil jsem, jak mi tuhne krev v žilách.
Medvěd se najednou spustil na všechny čtyři a rozběhl se směrem k nám. Moje svaly na nohou se automaticky připravily na sprint, jako bych měl nahánět Usaina Bolta. Mám dojem, že medvědovi by ani on neutekl. Medvěd však po pár metrech změnil směr, zahnul do nějakého houští a rázem byl tentam.
Když na jaře rozkvetou horské louky na vaší túře Karpatami, jste rádi na světě.
„Jsou hrozně plaší,“ usměje se na mě Szervác a podá mi energetickou tyčinku. „Určitě jich ještě pár potkáme.“
Ukrajina a dvoutisícovky?
Po pár dnech mu musím dát za pravdu. Medvědů potkáme ještě několik, většinou jsou však mnohem dál než náš první a uctivou vzdálenost si udržují. Szervác nám vysvětlí, že medvěd sice špatně vidí, ale řídí se vynikajícím čichem, takže člověka ucítí na několik kilometrů a spolehlivě se mu vyhne. Jsou to stovky let špatných zkušeností.
Nejvyšší hora Ukrajiny, Hoverla, dosahuje nadmořské výšky přes 2 000 metrů nad mořem. A nabízí neskutečná panorámata.
„Ve chvíli, kdy ty medvěda uvidíš,“ vysvětluje Szervác svou češtinou říznutou polskou měkkostí, „on už o tobě ví tak pět minut. Medvědi jsou zvědaví, ale setkání s člověkem mu za to riziko nestojí. Už od starověku je lidi zabíjejí.“
Zahneme za ohyb cesty a při přechodu přes jakýsi železniční most se nám naskytne úchvatný pohled. Je to Hoverla, nejvyšší hora Ukrajiny, která tu ční do výšky úctyhodných 2061 metrů nad mořem.
Když na podzim padne na krajinu mlha, dodává jí vzezření vpravdě kouzelného lesa.
„Věřil jsem ti, že na Ukrajině jsou hory,“ vypraví ze sebe můj společník, „ale že jsou takhle nádherný, to jsem neměl tušení.“ Jen pokývnu. Na vlastní oči jsem je taky ještě neviděl, takže je to výjimečný zážitek i pro mě. Nedám dopustit na Alpy, ale tahle část světa má svoje kouzlo. Hlavně je tu mnohem méně turistů: za celé dva týdny potkáme jen čtyři další výpravy, z toho tři polské.
Nevhodný návrh
Szervác poslední večer griluje svoje stejky na česneku a pepři, které jsou naprosto bezkonkurenční, zvlášť s domácím maďarským chlebem. Na našich výpravách je dělá vždycky, když jsem se ho však jednou ptal, odkud je má, dozvěděl jsem se jen tolik, že „z Německa“.
Prkna po stranách byla naštěstí dostatečně spolehlivá, jinak by to byla ukázková past. Třeba v Africe po železničních mostech nikdy nechoďte.
Máme v nohách víc než 150 kilometrů nádhernou krajinou, kterou jsme před sto lety, ač jen krátce, mohli považovat za naši. Poválečný vývoj byl totiž nemilosrdný – stejně jako celá východní polovina Evropy se i Podkarpatská Rus ocitla pod kontrolou Sovětského svazu. Československo se sice pokusilo obnovit tamní správu, v údajně nezávislých volbách (s asistencí Rudé armády) se však obyvatelstvo jednoznačně vyslovilo pro připojení k Sovětskému svazu.
29. června 1945 uzavřeli ministr zahraničí SSSR Molotov, československý premiér Zdeněk Fierlinger a ministr zahraničí Vladimír Clementis smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi (nově nazývané Zakarpatská Ukrajina) Sovětskému svazu. Zástupci Podkarpatské Rusi se jednání neúčastnili, a tak se této události někdy říká „rusínský Mnichov“.
Přiznejte se: kdo by řekl, že tohle je Ukrajina?
„Spousta lidí byla pod SSSR a teď je i pod Ukrajinou nespokojená, ale nezbylo jim než si zvyknout,“ říká Szervác a podává mi poslední stejk, tentokrát s obzvlášť velkou porcí čerstvě namletého pepře. „Vždycky se rozhodovalo tak nějak bez nich. Od Maďarů přes Čechy až po Ukrajince se o ně nikdo moc nestaral. I když vy Češi zdaleka nejlíp, to vždycky uznávali.“
„Tak co kdybychom to připojili zase zpátky?“ nadhodí můj společník. Zní to šíleně, a přitom celkem logicky.
Na naší túře jsme potkali přibližně 2500× víc ovcí než lidí. Byla to příjemná společnost.
Szervác se tomu zasměje. „Ještě v devadesátých letech o tom spousta lidí uvažovala, hlavně místní obyvatelstvo. Podobně smýšleli i obyvatelé Vojvodiny, to je řekněme severní Srbsko. Chtěli se připojit ke Slovensku. Když ale Slováci zjistili, kolik peněz by je to stálo, rychle z toho vycouvali.“
„Takže dneska je to tak,“ uzavírám naše večerní úvahy, žvýkaje poslední sousto toho výborného stejku z Německa, „že my Evropani už nové země nechceme, pokud by nás to něco stálo.“
Szervác vypne gril a zamyšleně se zahledí do houstnoucí tmy. Je skoro půl desáté večer: na jaře jsou dny dlouhé i tady v horách. Na temném nebi se začínají objevovat hvězdy. Takhle blízko od domova jsem jich asi nikde neviděl víc. „Je to tak, Tome. Strašně jsme zpohodlněli, a to bude naše zkáza.“
V tomhle jezeře jsme si troufli i zaplavat. Voda byla na jaře ještě studená, ale čistá a po dlouhém pochodu neskutečně osvěžující.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
