Článek
Když mi můj společník navrhl, abychom se ze Salt Lake City, někdejšího dějiště zimní olympiády, vypravili na sever, moc jsem se na to netvářil.
„Idaho?“ opáčil jsem pochybovačně. Přišlo mi, že tenhle kus světa ve srovnání s Coloradem nebo Montanou nemá moc co nabídnout. Alespoň jsem o tom ještě neslyšel.
Moje námitky však zůstaly nevyslyšeny, a tak jsme v šest ráno naložili všechny věci do půjčeného chevroletu, odhlásili se z Holiday Inn a brzy už svištěli po dálnici I84 na severozápad. Krajina se postupně proměňovala a drsný Utah vystřídaly ještě zajímavější scenérie. Můžu říct, že jsem nakonec nelitoval.
V zemi skalních obrů
Náš první cíl ležel sotva tři kilometry za hranicí Utahu. Přírodní rezervace City of Rocks přitahuje pozornost odnepaměti. Stovky let tady tábořili Šošoni a později odpočívaly karavany mířící po Kalifornské stezce během zlaté horečky na západ. Teď přišla naše chvíle.
Zaparkujeme na travnatém plácku a procházíme se mezi mohutnými žulovými formacemi. Vzbuzují respekt, jak se s klidem a samozřejmostí tyčí nad mírně zvlněnou ranní krajinou. Travnaté porosty vřesu, pelyňku a dalších bylin mezi roztroušenými keři hrají různými barvami. Zlatá horečka dávno skončila a domorodé kmeny skončily v rezervacích, takže tu nepotkáme absolutně nikoho.
Mohutná skaliska vyhlazená miliony let se zvedají nad zdejší krajinu jako pomník dobám dávno minulým.
Můj společník poznamená, že některé zdejší skály vznikly už před 2,5 miliardami let. Tedy v době bez vzdušného kyslíku, kdy nejpokročilejší formou života byly bakterie a sinice v oceánech. Stovky milionů let působení větru a dešťů je vytvarovaly do současných zakulacených tvarů, ale základem je stejný materiál jako tehdy. Když ještě byla naše planeta mladá.
Dvojitý vodopád
Když nasedáme do auta a jedeme dál, ještě se mi z té představy trochu točí hlava. Skála, na kterou jsem si právě sáhl, je starší než dnešní kontinenty. Tenkrát bylo všechno jiné. Planeta byla plná rudých oceánů s vysokým obsahem železa a den trval jen sedmnáct hodin.
Nás čeká jen krátký přejezd a než se stihnu rozkoukat, jsme ve městě Twin Falls. Jak naznačuje jeho název, řeka Snake River tu tvoří nádherné vodopády. A to hned na dvou místech.
Kaskáda blíž k městu je o něco méně zajímavá, stačí však popojet asi tři kilometry na východ a jsme u Shoshone Falls, pojmenovaných po už zmíněném indiánském kmeni. Jeho zdejší rod se nazýval Agaidika, neboli pojídači lososů. Voda tu padá z výšky úctyhodných 65 metrů, je tedy o dobrých 14 metrů vyšší než slavná Niagára.
Vodopády Shoshone Falls jsou vyšší než legendární Niagára. A bez tisíců lidí všude kolem.
Ještě na začátku 20. století se dala široká řeka překonat jen na přívozu, který převážel cestující kousek nad vodopády. Bylo to však nebezpečné. V mnoha případech lodě strhl silný proud přímo mezi padající tříšť. Dnes spojuje město Twin Falls s dálnicí I84 severně od řeky dvojice mostů; první z nich vyrostl v roce 1919.
Měsíční krajina na Zemi?
Město opouštíme po druhém mostě, vybudovaném asi o desetiletí později, a jedeme na sever. V městečku s případným názvem Shoshone se stočíme na západ. Teploty už před polednem nepříjemně stoupají, najednou však dramaticky poklesnou.
„Kde to jsme?“ rozhlížím se s otevřenými ústy, zatímco na přední sklo dopadají první kapky deště.
Je to dobrá otázka. Půda kolem je černá jako spáleniště, válí se po ní prastaré kmeny padlých stromů a místy raší svěží zelené rostliny. Některé i s růžovými kvítky. Kopce přímo před námi mi připomínají Island a drsné zasněžené hřebeny za nimi Norsko.
Krajina v rezervaci Craters of the Moon ukazuje drsnost i krásu Idaha.
„Craters of the Moon,“ usměje se můj společník. „Tedy Měsíční krátery. Zvláštní název, že?“
Z auta vylezeme jen na chvíli, abychom nasáli atmosféru (nasákneme hlavně sílícím deštěm), ovšem i tak to je zážitek. Vůbec to tu nepřipomíná Měsíc, tmavý popel však pochází ze stále aktivních sopek, vyživujících a opět ničících porost v dramatické krajině kolem. Je to jedno z těch míst, na které se nezapomíná.
Jezera, která zvednou náladu
Když už nám visí mokré vlasy úplně do čela, schováme se zpět. Čeká nás teď delší přejezd, takže se posilníme sušeným masem a ovocem nakoupeným v Twin Falls.
Navigace ukazuje tři hodiny jízdy, což na americké poměry není zase tolik. Hlavně je příjemné, že v těchto částech USA potkáme jiné auto tak dvakrát za hodinu. Jinak jedeme sami, klidně, vlastním tempem. Jaký to sen oproti Čechám, ale to už jsem si říkal na mnoha místech.
Přenocujeme ve městě Ketchum. Teď už jsme v nefalšovaných horách. Brzy ráno chevrolet odstavíme na prostorném parkovišti, kde jsou jen dva další vozy, zabalíme si do batohu pořádnou svačinu a vyrazíme. Podle mého společníka je tenhle výlet na celý den.
Už cestou pozorujeme nádherné výjevy. Ze začátku je moc neocením, protože jsem byl nedobrovolně vytažen z postele v pět ráno, „abychom to všechno stihli“, ale během rána se mi nálada zvedá. Zvlášť když se před námi rozprostře nevelké jezero Edna. Cestou jsme minuli jezer hned několik, ovšem jeho hladina, čistá a průzračná jako zrcadlo, je vysloveně magická.
Jezero Edna jako dokonalé zrcadlo horského prostředí. Místo jako stvořené pro odpočinek a meditaci.
Zpět k autu se dostaneme až pozdě odpoledne. O hodně větší jezero Redfish je na rozdíl od Edny přístupné dokonale po silnici. Z toho důvodu je množství turistů výrazně vyšší než jinde.
Na mou prosbu tedy znovu nasedáme a popojíždíme pár kilometrů do kopců. Odtamtud můžeme jezero pozorovat z ptačí perspektivy, stejně jako sousední vrcholky Skalistých hor, které dělají čest svému jménu. Hned je to o dost příjemnější zážitek.
Jezero Redfish přitahuje více turistů, tak je lepší ho pozorovat spíš z dálky.
Můj americký sen
Tyhle prázdné silnice, to je prostě ráj, říkám si znovu, když uháníme podél Salmon River, tedy lososí řeky, směrem na Boise, hlavní město tohoto krásného státu. Nějaký provoz tu je, ovšem modrá řeka, svěží pastviny, kopce porostlé temnými smrkovými lesy a zasněžené vrcholky před námi nám to bohatě vynahrazují.
Vidět ve dvou dnech tolik nádhery, to je prostě zážitek jen těžko popsatelný slovy. Nejúžasnější na něm je, že se o něj nemusíte dělit s davy turistů z celého světa. Právě naopak, na některých stezkách nemusíte nikoho potkat celé hodiny. Ten klid je nakažlivý a v Evropě mi bude brzy chybět.
Silnice podél Salmon River s výhledem na nekonečné louky a nejvyšší vrcholky státu Idaho. Takhle nějak musí vypadat ráj.
Tenhle krátký výlet byl víc než dobrý nápad. A jak poznamenal můj společník, neviděli jsme z Idaha ani polovinu. Na severu, u kanadských hranic, nabízí zase úplně jinou krásu. Třeba někdy příště. Do takových končin se člověk vrací rád.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
cestování po státě Idaho
