Článek
Co víme o Solitaire? Původ této karetní hry s českým názvem „Pasiáns“ sahá někam do konce 18. století ve Skandinávii. Odtud se rychle rozšířila do Německa a Francie a následně do Británie a Ameriky. [>] V roce 1990 si ji vybrala firma Microsoft, aby se stala součástí tehdejších Windows. Údajně i kvůli tomu, aby se lidé lépe naučili „klikat“ a „drag-and-dropovat“ s počítačovou myší, tehdy ještě novinkou. [>] Od té doby zná Solitaire celý svět a není snadné najít člověka, který by ji nikdy nehrál, nebo alespoň neznal. Povídá se, že i šéf Microsoftu, Bill Gates, si nakonec musel tuto hru pro její návykovost vymazat ze svého PC. [>]
Návyk vyplývá z její líbivosti a snadnosti hraní, a tak není divu, že jsem si nedávno, v záchvatu nostalgie, nahrál tuto hru do tabletu, s možností hrát proti náhodně vybranému hráči. Funguje to tak, že vám oběma namíchají stejné balíčky karet a tři-dva-jedna-teď, běžte na to! Aby to bylo ještě napínavější, tak vidíte a slyšíte, jak je ten druhý ve skládání daleko. A něco vám povím: byl jsem v tom zatraceně dobrý. Dílem štěstí, dílem agresivní strategie a také má zarputilá beraní povaha mi dohromady přinesly stovky vítězství a bolehlav protihráčům od Tokia po Buenos Aires.
Neuniká mu něco v životě?
Bohužel má chuť s nimi hrát se časem proměnila v regulérní závislost. U ranní kávy jsem se zapomínal na dlouhé desítky minut a mastil kartičky jako o život. Já si ke všemu nehrál a neužíval si to, já se zuby nehty snažil vyhrávat. V konečném stadiu jsem pak vyhledával už jen macho hráče z Latinské Ameriky a Středního východu. Jakmile měl totiž dotyčný přezdívku jako „Ricardo“ nebo třeba „Ibrahim“, bylo o zábavu postaráno. Pánové byli často ochotni prohrát, pod vidinou odvety, klidně i desetkrát za sebou. A to byla jízda. Skončila teprve v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že vůbec nedělám dobře. K prozření mi však napomohlo i to, že nakonec mě třikrát po sobě ukázkově vypráskala jistá Giselle.
Na začátku jsem přislíbil poučení o životě. Ovšem ona už tu vlastně skoro všechna padla. Když ti někdo říká, že něco můžeš a že je to OK, vlastně bys to vůbec nemusel. Když chceš být dobrý jako Bill Gates, vymaž si Solitéry ze svého života jako Bill Gates. Když jsi ve hře narazil na špatnou kartu, musíš se vrátit zpět a napravit to, a někdy musíš až na samotný začátek. Dobře si promysli, jak s každou novou kartou, kterou ti hra i život přináší, naložíš. Možností bývá více. K soupeřům se chovej s respektem. Roztluč je klidně na prach, ale neposmívej se jim. Občas nech někoho vyhrát. Konečně pak, i když si myslíš, že jsi mistr světa, vždycky může přihopsat nějaká ta Giselle, a uštědřit ti velkolepý výprask.
I přes všechna ponaučení, která jsem sdílel, se musím přiznat, že jsem malinko podváděl. Navzdory všem těm moudrům jsem si totiž mezi třetím a čtvrtým odstavcem hodil několik partiček Solitaire s nějakým panem Yussufem… Ponaučení, navíc ta obecně platnější, jsou totiž k ničemu, když si je člověk nevezme k srdci a jen o nich „dobře ví“. Teoreticky jsem absolventem univerzity duchovna, ale ve skutečnosti mám stále ještě po kapsách dost solitérů. Máte to také tak? Nebo se vám daří prozřít lépe? Dejte vědět v diskusi, budu rád.
*****
Dnešní opruzi: nějaký Donald, který se nechal slyšet, že smlouvy a závazky se plnit nemusí. To má hodně společného s nějakým Vladimírovičem. Ten říká v podstatě to samé v bledě rudém.
Dnešní andělé: malá slečna s kódovým názvem „Selátko“. To stačí. Modří už vědí.
