Článek
V těch časech, kdy nebylo na střídačku k dostání vlastně vůbec nic, nám však při dětských hrách jedna věc nechyběla: „cihlovka“, neboli kus cihly, použitelný místo křídy. Dalo se s ní namalovat chodník skákacího panáka, hrát šipkovanou nebo napsat na zeď něco více (či méně) vhodného. Dalo by se říct, že náš dětský život na chodníku nebyl bez cihly vůbec myslitelný.
Pravda, ne že by snad křídy nebyly vůbec. Ve školách to bez nich nešlo, takže v obchodech se částečně vyskytovaly, dokonce byly občas k sehnání i ty barevné. Ale ruku na srdce: proč utrácet kapesné za křídu místo za zmrzlinu („všechny dva druhy zmrzlin“), nebo snad ji ukrádat ve škole, když cihlovka byla všude zdarma?
A to je na celé věci to podivné, až mírně záhadné. Kdekoli jsme potřebovali čmárat, stačilo se jen rozhlédnout. Tady je kousek rozpadající se zídky, támhle rozvalina starého domu a zde hromádka stavebního odpadu, rozlezlá uprostřed parodie na dětské hřiště. Cihla kam se podíváš. Někteří z mých vrstevníků mi potvrdili, že cihlovku šlo nalézt během chvilky i uprostřed panelákových sídlišť. Učinený „kouzlus cihlozus“.
Dostupnost cihlovky v představách AI
Zkuste si to dnes. Já to udělal. Ani během půl hodiny pátrání nebylo možné jen tak najít nějakou cihlovku, aby si člověk mohl v klidu zaskákat panáka nebo sdělit světu něco zásadního. Dočista nic. Jen vzorně ostříhané trávníky a keře, odpadky více-méně v koších než na ulici, snad jen toho místa na hraní je jaksi méně. Všude samé auto kam se jen podíváš. Ono není divu: zatímco dříve připadalo jedno auto na dvě domácnosti, dnes připadají dvě až tři auta na jednu. Ale protože se města uvnitř nenafoukla, zmizelo volného prostoru.
„Cihlovka. Úplně jsem na ni zapomněl. Jako na spoustu jiných věcí. Teď už si jen můžu lámat hlavu nad tím, proč vyhynula jako nějaký bájný cihlosaurus rex. Napadá mě jediné: jsme solidnější a bohatší země, domy vzorně opravené, často nové – na místě starých rozvalin. Všude pořádek. Neříkám, že je to ráj, ale je líp. Až zase někdo zasnívaně povzdechne, jak bylo dobře – připomeňte mu cihlovku. Je pryč. A s ní i kus dětství – toho pravého i toho, které jsme si jen nakreslili na chodník.
*****
Dnešní opruzi: Ta nejodpornější viróza, která mě připravila o hlas a v těchto vedrech ze mě, omlouvám se předem, udělala chodící „fabriku na hleny“. Huš, potvoro infekční!
Dnešní andělé: Ten pocit, že bych měl sednout a opět psát – a pak ten flow, s jakým se moje prsty rozběhly po klávesnici.
