Článek
Kořeny tohoto příběhu sahají až do druhé poloviny minulého století. Prvního července 1979 představila japonská firma SONY úžasné zařízení s názvem TSP-L2, které ovšem celý svět zná spíše jako Walkman. Začala revoluce v oblasti osobního poslechu hudby a celý svět zaplavili kráčející lidé se sluchátky na uších.
Nová technologie ovšem přinesla i nové problémy, a některé z nich přetrvávají doposud. Sluchátka vnášejí například jistou disharmonii do mezilidských vztahů. Na jedné straně jsou to zejména ti starší, kteří špatně snáší, když má jejich protějšek během rozhovoru sluchátka. Ha! Jaká troufalost, jak jen mohli projevit takovou neúctu, grobiáni mladiství?
Na druhé straně mládí stejně tak intenzivně nesnáší, pokud má někdo tu drzost na ně promluvit, když mají nasazená sluchátka. Ha! Jaká troufalost, jaká invaze do soukromí, boomeři zaprdění? Mělo by to být o vzájemné domluvě a respektu, ovšem život občas míní jinak, a ubírá se poněkud klikatějším terénem.
Zpět do našeho vlaku. Představme si kupé. Takové to typicky husákovské kupátko, jen s novými potahy, novým logem ČD a zadeklovanými popelníčky. V rohu u dveří máme usazeného Mladého muže, oproti němu Stařičkou seniorku, zbylé kouty obsadili dva Střední věkové, konkrétně pán poněkud hromotluckého zevření, a má maličkost.
Scéna z vlaku v představách AI
Vlak se s citelným zpožděním konečně rozjel. Kola monotónně duněla, vše skřípalo v obvykle unylém largu čechodráhu a okny táhlo jako obyčejně. Oba Středověci si něco četli, Mlaďoch se snažil pobít co nejvíce potvor na mobilu a Stařičká, ta si začala dělat starosti, jestli stihne přípoj.
„Nevíte, prosím, kolik je hodin?“ oslovila mladého Gamera naproti.
Nic. Mlčení.
„Mně se rozbily hodinky. Prosím vás, kolik je?“ popotáhne roztřeseným hláskem znovu.
„Hraju!“ opáčí konečně na půl huby Gamer, zrak přibitý k mobilu.
Stařičká zoufale přemýšlí, co by to tak mohlo být za časový údaj.
„Já jsem jen…“
„Hraju!!“ přihodil Gamer druhý vykřičník a citelných pár decibelů navrch.
Kolem se mihla šmouha. Pomalu otáčím hlavou směrem za ní. Hromotluk se mrštně přesunul z jednoho rohu ringu do druhého. Pravou rukou posouvá Gamerovi sluchátko na uších, naštěstí ne bezdrátové, takže mu stále smutně trčí nad uchem, jako divný paroh. Mezitím si Gamera pečlivě rovná levačkou, asi jako když si kontrolujete boxovací pytel, jestli vám nepraskne.
„Řekni paní, kolik je hodin,“ pošeptal mu do osiřelého ouška.
Řekl.
*****
Dnešní opruzi: autor odborné knihy, o kterou docela dost stojím, ovšem on odmítá zveřejnit na Amazonu i její elektronickou verzi. Pravé potěšení z ní můžeme mít prý jen tehdy, když si budeme jednotlivé pasáže ručně přepisovat a už vůbec ne nahrávat do té naší umělé inteligence. Miluju, když někdo naprosto přesně ví, jak si mám své vlastní prachy nejlépe užít.
Dnešní andělé: ten, co mě dokopal zpět k psaní, na které jsem teď kapku kašlal, a doporučil také utnout konec.
