Článek
Nejhlouběji v paměti mám pak uložené přísné učitelky, které pečlivě kontrolovaly, jestli jsme ty socialistické dobroty všechny snědli. Inu, často nesnědli. Proč jsem si na to vzpomněl?
Sám od sebe bych se podobným rozjímáním netrýznil, ale udělal jsem tu chybu, že jsem na Facebooku rozklikl článek, blahoslavíc ono „jó tenkrát ve školní jídelně“. Samozřejmě, že to „tenkrát“ stálo s prominutím za prd, ale dobře to prodává obsah, protože lidi na to rádi klikají. Pak dělají v diskusi všechna ta obvyklá nostalgická „achich, jak bylo tuze dobře, jídlo zdravé a výživné, bez chemie a éček a ještě jsme si přidávali“ a prostě ráj na zemi. Zlatý voči.
Ony „dobroty“ byla venkoncem nuda až hnus. Jen tak od pasu: vzpomínáte třeba na vodnatý guláš? Půl tuctu variací na téma dušené plecko? Neskutečně hnusnou játrovou omáčku? Rizoto s kusy slepice? To mimochodem nemůžu dodnes, mám na to od té doby regulérní psychický blok a dávivý reflex k tomu. Nespolknutelný rýžový nákyp se švestkovým kompotem? Nepřekrojitelné flaksovaté hovězí? Pajšl snad? Nebo raději plíčka? Zkrátka byly to občas pochoutky, nad kterými by i prase chvilku přešlapovalo. Jaký režim, takový školní oběd, holoto alzheimerovská.
Výstupní kontrola
Jestli bývalo jídlo občas až nechutné, pak skutečné peklo byla „výstupní kontrola kvality“, prováděná učitelkami. Z hned několika důvodů se totiž bazírovalo na tom, že jídlo se nevyhazuje. Všichni sní všechno. Jednak proto, že se „vařilo zdravě“. Za druhé proto, že v zemi, kde na každé druhé žárovce visel nápis „Nesvítím zbytečně?“ se vyhazovat prostě nesmělo, to mohl jen dekadentní Západ, který proto už brzy krachne. Konečně některé z učitelek skutečně pocházely ještě z generace, která bohužel zažila, když ne hlad, tak nouzi.
Ovšem co dělat, kdy některé věci nešlo vůbec sníst? Coby. Pašovat. Pašovalo se ve velkém. Nechutné a nestravitelné kousky oběda se proto strkaly pod talířek, pod zbytky brambor či knedlíků. Také jsme je zkoušeli pronést v puse, v horším případě i kapse, zamotané v kapesnících.
Bohužel některé kontroly byly velmi přísné a počet našich fíglů omezený a souškám učitelkám dobře známý. A tak u okýnka probíhalo celkem běžně nadzvedávání talířků, obracení kapes a vyplazování jazyků. Nebozí malí pašeráci, přistiženi při činu, pak museli dojíst úplně vše. Dokonce i když se už mezitím stihli zbavit příboru, byl jim nějaký použitý náhodně vylosován. Tento teror byl nesnesitelný a dočasně polevil, jen když se jeden z pašeráků během výkonu trestu poblinkal.
Pokud jsem vám snad „osvěžil paměť“ poněkud nevhodným způsobem, je to naprosto v pořádku. Chtěl jsem. Za prvé je to už za námi a můžeme se tomu s úlevou zasmát. Za druhé o tom můžeme zkusit ještě online poklábosit a přidat své vlastní „pekelné školní recepty“ a „pašovací techniky“. Nakonec se také můžeme zamyslet ještě nad jednou zajímavou věcí. Jak je, ježkovy oči, vůbec možné, že ti samí lidé, kteří se dodnes rozplývají nad tím, že „tehdy se nesmělo plýtvat a bylo to správně“, zároveň křičí z plných klávesnic, že je tady novodobá totalita, když se snažíme šetřit zdroji a vůbec tu naši malou kulatou planetu tolik nehuntovat?
*****
Dnešní opruzi: kurýr z donáškovky, který mi přinesl excelentní oběd. Bohužel o hodinu dřív, kterou jsem pak platonicky kroužil kolem talíře. Mimochodem, protože následný akt pozření se konal beze svědků, vylízal jsem i ten talíř. Ha! To se mi ve školní jídelně podařilo, jen když byly dukátové buchtičky.
Dnešní andělé: kolega J., který mi sehnal něco údajně nesehnatelného. On už je takový šikovný.
