Článek
Odjakživa se totiž až nezdravě rád kochám. Nikoli nad panoramaty, těch v koupelně zrovna moc nemám, ale výsledky své práce. Kdekoli, kdykoli a libovolně dlouho. Z kochání jsem měl už jako kluk pokaždé jedničku. Pravda, nekochal jsem se zrovna nad umytým nádobím, to ne, ale o to více třeba nad slepeným papírovým modelem. Například dioráma husitské vozové hradby, s tarasnicí a párem placatých koní, to byl můj klukovský majstrštyk. [>] Pocit, že jste Něco Stvořili, je úžasný, a ta velká písmena legitimní.
Z psychologického hlediska, jak jsem vyňuchal na Wikipedii a probral s umělou inteligencí, lze kochání považovat za veskrze pozitivní jev. Samozřejmě pokud se to nepřehání, ale to platí o čemkoli. Kochání se nad vykonaným dílem posiluje sebeúctu a pocit spokojenosti a je motivujícím prvkem pro naše další snažení. I tady je ovšem určitý zádrhel. Lze se například dohadovat, že fracci jako jsou nejrůznější diktátoři, se už od mala těšili z něčeho dočista jiného, než považuje zbytek světa za příjemné a užitečné. [>]
Zpátky do mé koupelny. Ona podložka pod vypínač, ta mi udělala ještě větší radost než Žižkův bojový vehikl. Jsem totiž, přiznám se, domácí antikutil. Vrcholem mých dovedností je výměna žárovky, zavěšení poličky na zeď nebo složení nábytku z IKEA. Také jsem jednou spájel dva drátky tak šikovně, že jimi alespoň částečně procházel proud. Musel, když ten zbytek zařízení nakonec shořel, že. Mou dizertační prací z oboru „Kutil domácí“ se pak stala výměna WC splachovače a samo sklápěcího prkénka. To dokonce hned nadvakrát, protože jeho první polskou verzi se mi podařilo, cholera, do týdne rozsednout. Přijde mi, že Poláci mají buďto o polovinu menší zadky než my, nebo se snaží vyrobit stejné prkénko z poloviny plastů než my.
3D tiskárna, největší pomocník domácího antikutila, v představách AI
Udělat proto vkusnou a dokonalou ochrannou podložku zdi kolem vypínače byla výzva. Naštěstí jsem však vybaven kvalitní 3D tiskárnou, přezdívanou Bambule. Ta dokáže vyrobit ledasco, aniž bych se u toho muset zohavit, připravit o prst či zdemolovat byt. Poté, co jsem jí zadal model, Bambule vyplivla asi pět prototypů podložky, a div moderního koupelnového designu byl na světě. Pak už jen stačilo lehounce obrousit ohmatanou zeď kolem vypínače, přetáhnout ji trochou Primalexu, přilepit oboustrannou lepicí páskou a jít si slavnostně pořezat hubu při praskání pýchou nad tím zázrakem.
A tady je zkušenost, kterou chci sdílet. Kochat se něčím to ano, ale pyšnit se a naparovat rozhodně ne. Proč? Pokaždé v životě, když se mi kochání nad něčím zvrtlo v chlubeníčko, tak se to nakonec pokazilo, jakože znám i spoustu jiných slov se stejnou předponou. Vesmír samotný je mým prvním posluchačem i čtenářem, a pokud do jeho řádu vnesu pýchu a nadutost, korekce na sebe obvykle nenechá dlouho čekat. Tu si ušmiknu kus držtičky, onde se mi po půl dni odlepí růžek toho zázračného rámečku, a pokud si snad přečte tento blog více čtenářů než obvykle, zdalipak mi nakonec nesjede po zdi jako slimák na steroidech?
PS: Po dvou dnech se na chodbě ozvala rána a věřte nebo ne, k zemi se poroučel jiný z mých 3D výtisků, přilepený stejnou oboustrannou páskou. Můj krásný nápis „Opouštíte americký sektor Západního Berlína“, původem z checkpointu Charlie, už není tak krásný. Zachechtal jsem se, nastříhal větší kusy lepicí pásky a šel se mrknout, jestli tedy tento blog nečetlo více čtenářů než obvykle. Nečetlo. A to je další věc, kterou bych rád dodal: neštěstí není automaticky předplatným pro budoucí šťastné zážitky. Ovšem ani se to navzájem nevylučuje…
*****
Dnešní opruzi: úřední šiml ve všech tvarech, skupenstvích a lokalitách.
Dnešní andělé: K., která se hezky usmála na pátečním kafi. Připomněla mi svou matku.
