Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Mnoho semaforských písniček má zcela samozřejmé názvy: Ach, ta láska nebeská, Malé kotě, Kočka na okně, Sluníčko,… Někdy ale Jiří Suchý vymyslel pro píseň název, podle kterého bychom možná ani nepřišli na to, o jakou skladbu jde. Kupříkladu písničce Léta dozrávání říká většina posluchačů raději Obnošená vesta. Stejně tak se pro skladbu Takový je život ujal spíše titulek Potkal potkan potkana.
Tahle variace na básničku Byl jednou jeden domeček je starší než Semafor. Poprvé ji slyšeli návštěvníci vinárny Reduta v roce 1957. Studiová nahrávka z února 1961 však už semaforská je. Jiřího Suchého a Karla Štědrého na ní doprovází orchestr Ferdinanda Havlíka. Písnička totiž z Reduty vklouzla do slavného představení Zuzana je sama doma.
Z divadla Semafor skočíme k jeho kořenům – k jednomu z nejsilnějších Suchého inspiračních zdrojů, k tvorbě Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. A k jejich možná nejčastěji zpívané písničce: Život je jen náhoda. Pánové ji napsali do filmu Peníze nebo život (premiéra 14. října 1932).
Kdesi jsem jednou zaslechl postesknutí, jaká je škoda, že je z této krásné písně často vynecháván začátek a zpívá se až od refrénu. Také ve filmu začátek postrádá. Vysvětlení najdeme v knížce Jiřího Voskovce Klobouk ve křoví: „Uvádím jen refrén. V této podobě píseň zpívaly Ljuba Hermanová a Hana Vítová ve filmu Peníze nebo život. Teprve v notovém vydání usance vyžadovala i text na tzv. předzpěv. Ve spěchu a proti svému lepšímu přesvědčení jsme připsali slova mdlá a těžkopádná, která bude lépe zamlčet aspoň v této sbírce.“
Nuže, zde ona mdlá a těžkopádná slova zamlčena nebudou. Zazpívá nám je – poněkud netradičně – Josef Zíma.
Skladba Deana Kaye a Kellyho Gordona That's Life jako by odpovídala na konstatování předchozí písně: „Jednou jsi dole, jednou nahoře.“ Přímo se tu říká: „Vždycky, když spadnu na obličej, posbírám se a vrátím se do závodu.“
Jako první nahrála tuto píseň jazzová zpěvačka Marion Montgomery. To bylo v roce 1963. Skutečně slavná se však skladba stala ve chvíli, kdy ji nazpíval Frank Sinatra. Není divu, jeho verze je mnohem působivější. Seznam těch, kteří dostali chuť si to zazpívat po Sinatrovi, je dlouhý. Vybral jsem z něj zpěvačku, které se přezdívá „Královna soulu“: Arethu Franklinovou.
Bratři George a Ira Gershwinovi obvykle psali písničky společně, ale nebylo to železné pravidlo. V době, kdy měl George plné ruce práce s komponováním opery Porgy a Bess, přizvali textaře Iru ke spolupráci autoři představení Life Begins at 8:40 pro newyorské Winter Garden Theatre. Ira se tedy přidal k libretistovi Yipu Harburgovi a ke skladateli Haroldu Arlenovi. V muzikálu, který spolu vytvořili, zazněla také písnička, jež se nám sem dnes náramně hodí: C'est la vie.
Představení mělo premiéru v srpnu 1934. My se však nebudeme muset vracet takhle hluboko do minulosti. V roce 2010 bylo znovu nastudováno a uvedeno v Kongresové knihovně. Zde vznikl záznam, díky kterému se s písničkou C'est la vie můžete seznámit.
Píseň, která vás po přečtení titulku těchto Hudebních toulek nejspíš napadla jako první, jsem si nechal na závěr. Známou skladbu Jaromíra Klempíře s textem Jiřího Štaidla C'est la vie natočil Karel Gott několikrát. Mně se nejvíc zamlouvá původní nahrávka z května 1966, na které zpěváka doprovází skupina divadla Apollo. Proto jsem sem na rozloučenou zařadil právě tuto verzi. Příjemný poslech!
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
