Článek
„Půjdeš na středeční koncert Norbiho Kovácse?“
„Ne. Toho vůbec neznám.“
Co může být pro jednoho důvodem k odmítnutí, vyvolá v jiném neodolatelnou zvědavost. Žít si v bublině vlastních jistot je jistě pohodlné. Pokud je pro někoho pohodlí nejvyšší metou, ať si poslouží. Ale nikdy se nedozví, o co všechno se v životě ochudil.
Sám jsem vstupoval do Šmeralova statku (jinak též Centra tradiční lidové kultury) bez sebemenšího povědomí, co mě čeká. Nesl jsem si s sebou jenom víru, že když se mi líbily předchozí zdejší akce, nebudu zklamaný ani tentokrát. A taky jsem doufal, že na mě ještě zbude nějaká vstupenka, protože v předprodeji jsem si místo nepojistil. Splnilo se mi obojí.
Večer uvedl Milan Noha hezkou úvahou o tom, co se může stát, když muzikant navštíví koncert nějakého špičkového hráče. Někdo si řekne, že na tohle mít nikdy nebude, a hodí flintu do žita, jiný se nechce nechat zahanbit a po návratu domů popadne svůj nástroj a cvičí až do rána. Tím Noha naznačil, že jedno takové vystoupení špičkového hráče máme před sebou. Jenže žádná slova nemohou zprostředkovat, co se stane, když Norbi Kovács vezme do ruky kytaru.
Přitom je naprosto skromný. Říká, že se učí a pokouší se. Může být. Ale to, co už se naučil, bohatě stačí k tomu, aby své posluchače přivedl k úžasu. Předvedl různé techniky hry a rozmanitý repertoár: od maďarských lidovek přes převažující a patřičně okomentované vlastní skladby (například Akropolis, 15 minut, 13:31, Cestou do Kutné Hory nebo Čekání v Českých Budějovicích) až po Beatles (Eleanor Rigby).
Na plátně za jeho zády se střídaly fotografie z cest: z Paříže, z Řecka, ze Španělska, z Itálie nebo z Indonésie. A taky z Čech. Skoro se omlouval, že je jen amatérský fotograf. To byl další přehnaný projev skromnosti; fotografie byly technicky skvělé a zároveň nápadité co do zamíření objektivu. Jediná smůla byla v tom, že se nedalo dávat pozor plátno i na Norbiho hbité prsty zároveň. Obojí by si zasloužilo vnímat naplno.
Mezi písněmi vzpomínal na lidi, se kterými vystupoval nebo dodnes vystupuje. Třeba na Petra Skoumala (při té příležitosti zazpíval jeho písničku Na velbloudu, ovšem s maďarským přídechem), na Jaroslava Olina Nejezchlebu nebo na Ivana Hlase. Milé příhody báječně umocnily uvolněnou náladu večera, která takřka smazala mez mezi hledištěm a jevištěm. Jenom v jednom zůstala ta hranice zachována: ten nahoře hrál a my dole jsme žasli, co všechno se dá provádět s jednou akustickou kytarou. Když se to umí.
Kdo nemohl přijít, přišel o hodně. A kdo přijít nechtěl, prohloupil. Teď si bude muset sám pracně hledat příležitost, aby to napravil.
