Článek
Při větším soustředění bych si možná vybavil jeho vazbu na dělnické hnutí a Kladno. Tím to ale končilo. Moderní československé dějiny jsou plné výraznějších a dramatičtějších postav a Zápotocký mezi nimi v mých očích dlouho působil spíš jako poznámka pod čarou.
Právě to Michal Stehlík ve své knize Zápotocký: Příliš mnoho životů přesvědčivě vyvrací. Ne tím, že by z jejího hrdiny dělal kladnou postavu, ale tím, že jej zbavuje zplošťující role prezidenta „vygenerovaného“ stranickou hierarchií a ukazuje ho jako člověka mnoha rolí, talentů i rozporů. Kniha je navíc psaná s důrazem na čtivost a vyprávění. Čtenář má před očima ucelený životní příběh, který se většinou čte spíš jako poutavý román než jako suchá historická monografie, což u popularizační historické literatury velmi oceňuji.
Mnoho rolí místo jednoho příběhu
Stehlík volí promyšlenou strukturu. Místo klasického chronologického životopisu rozvrhuje knihu tematicky podle rolí, které Zápotocký v životě sehrál. Jako syn, manžel a otec, dělnický vůdce, odborář, spisovatel, vězeň, premiér i prezident. Tyto roviny se prolínají a vracejí, což umožňuje lépe sledovat kontinuitu i rozpory jeho postojů. Především silný dělnický étos, který Zápotockého provázel prakticky po celý život.
Rozpory bez omlouvání
Jednou z největších předností knihy je práce s vnitřními rozpory hlavní postavy. Zápotocký je vykreslen jako člověk oddaný levicovým ideálům, ale zároveň jako politik, jehož podpis najdeme pod tresty smrti za politické postoje. Jako „táta dělníků“, který si však liboval v okázalých armádních uniformách. Jako schopný řečník, obdivovaný i protivníky, který dokázal veřejně uklidňovat společnost v době měnové reformy, přičemž Stehlík poctivě upozorňuje, že slavná nahrávka tohoto projevu se v archivech nedochovala a patří spíše do oblasti kolektivní paměti než doložených faktů.
Autor Zápotockého nijak neomlouvá. Připomíná, že poslušnost vůči Moskvě neznamenala Stalinovu oblibu, že kritika některých poválečných excesů z něj nedělá „lidštějšího“ komunistu a že v politických procesech se nezastal prakticky žádné z obětí. Důsledně tak odděluje lidovost od skutečného charakteru.
Prezidentství a hranice čtenářského komfortu
Zajímavá je autorova zdrženlivost. Stehlík popisuje Zápotockého spisovatelskou činnost i rodinné zázemí, ale vyhýbá se hodnotícím soudům a zůstává u doložitelných faktů. Místy to může působit odtažitě, zároveň však odpovídá poctivé historické metodě.
Menší problém se čtenářským komfortem jsem měl v pasážích věnovaných Zápotockému jako odborářskému vůdci. Ty jsou velmi podrobné a důraz kladou na organizační a institucionální rovinu. Jde však spíše o daň za úplnost než o skutečnou slabinu knihy. Bez této důkladnosti by nebylo možné pochopit jednu z jeho klíčových rolí.
Portrét bez verdiktu
Kapitoly věnované prezidentství spíše potvrzují obraz prezidenta, který podepisoval, ale nevládl, zatímco skutečná moc se přesouvala jinam. O to silnější jsou závěrečné pasáže spojené s jeho smrtí, zasazené do širšího symbolického rámce doby.
Michal Stehlík tak nenabízí ani obžalobu, ani obhajobu. Nabízí portrét.
A právě v tom spočívá síla knihy Zápotocký: Příliš mnoho životů.
