Článek
Ivan Fíla už se k historickému tématu jednou výrazně obrátil také. Jeho román Muž, který stál v cestě přiblížil osobnost Františka Kriegla – jediného muže, který se v srpnu 1968 postavil sovětskému nátlaku a odmítl podepsat moskevskou kapitulaci.
Nyní ale místo konkrétního příběhu zpracoval téma celospolečenské.
Tisíc očí se dotýká vrstev, kde se osobní vina protíná s dějinnou. Volí téma nesmírně citlivé, bolestné a s přesahem který čtenáře nenechá oddechnout. Úvodní motiv „Skončily boje, ustal řev, z tisíce očí teče krev…“ nastavuje celému románu Tisíc očí tón: připomíná, že trest nemusí mít podobu oprátky, ale může jím být samotný život, který člověka nutí nést vlastní vinu. Od začátku je tón chmurný a naléhavý – a přesně takový zůstává celý román.
Je inspirovaný skutečnými událostmi a sleduje osudy několika generací – od druhé světové války až po současnost. Rodinná sága se zabývá identitou, vinou, trestem i tenkou hranicí mezi pomstou a odpuštěním. Vypravěč čtenáře provede místy, kde se lámaly dějiny i lidské osudy: koncentračními tábory, ruinami poválečného Německa, komunistickými gulagy, temnými hvozdy Jeseníků i okázalým světem mezinárodního jet setu.
Fíla se nebojí nahlédnout do nitra těch, kteří zlo páchali, ani těch, kteří ho museli snášet. Ukazuje, jak tvrdě pracuje instinkt přežít, jak neústupná může být touha po spravedlnosti a jak obtížné je vykoupení. Zkoumá, kdy se pomsta láme v odpuštění, zda může být život těžším trestem než smrt a zda v každém člověku skutečně dřímá potenciální vrah. Dotýká se i soudobých přesahů – propojení moci, oligarchických struktur a justice.
V příběhu vystupují i skutečné osobnosti, mimo jiné Graham Greene či Simon Wiesenthal. Jejich přítomnost román pevně zasazuje do evropského kulturního a historického rámce. Tisíc očí tak není jen existenciální drama s prvky mystického thrilleru, ale i žánrově obtížně zařaditelná výpověď o minulosti, která se neustále vrací a formuje přítomnost.
Nabízí se otázka, zda nejde jen o opakování známé pravdy, že minulost formuje přítomnost. Jenže Fíla ukazuje, že to, co v románu rozvíjí, má daleko do klišé. Nebo má někdo skutečně pocit, že jsme si s vlastní minulostí už poradili a zlo bylo spravedlivě potrestáno? A to se nebavíme jen o éře druhé světové války – týká se to i období komunistické diktatury.
V románu se objevují i pasáže, které naznačují autorovu frustraci z polistopadového vývoje. Kdyby byly ústředním tématem knihy, působily by přirozeněji. Tady však vyznívají jako příliš okaté prohlášení, které působí v jinak pečlivě vystavěné struktuře trochu rušivě. Naštěstí jde o okrajovou rovinu, jež čtenáře nezdrží dlouho.
Zbytek knihy má totiž sílu, která doslova paralyzuje. Nejvýrazněji to platí pro scény z koncentračního tábora Mauthausen. Fíla zde střídá poklidné, téměř meditativní pasáže s popisy těch nejhorších hrůz. Je to jako by vás někdo hladil sametovou rukavicí – a vzápětí bez varování bodl jehlou. Román se čte těžce, ale nedá se odložit. Napětí a střídání scén mají takovou sílu, že čtenář zůstává přikovaný k textu i ve chvílích, kdy by nejraději uhnul pohledem a dal si od čtení pauzu.
Fíla znovu potvrzuje, že je znamenitý vypravěč. Vytvořil román, který snese označení „velký evropský“. Nedílnou součástí knihy je i vizuální doprovod Jiřího Davida – a zcela záměrně nepíšu ilustrace. Davidovy malby totiž nejsou pouhou dekorací. Dotvářejí atmosféru, dávají textu další rovinu a působí jako neoddělitelná součást celé knihy.
Tisíc očí má všechny předpoklady stát se bestsellerem – díky důležitému tématu, zpracování i výraznou vypravěčskou energií. Je to kniha důležitá, mimořádně silná a psaná s přesností i emocí, které rezonují dlouho po dočtení.
