Článek
Marie Poledňáková pracovala v Československé televizi od roku 1961. Objevil a do televize ji přivedl známý scénárista Jaroslav Dietl. Autor vynikající Nemocnice na kraji města. Z počátku tam pracovala jako asistentka režie. Zažila ještě živé vysílání. Televize tehdy byla doménou opravdových divadelních herců, kteří umí celou roli zpaměti.
Nahrát televizní obraz na pásek je totiž docela velký problém. První videorekordér v ČsT byl až někdy na podzim 1966. Vážil něco přes 600 kilo a k tomu, aby fungoval, potřeboval, mimo jiné i kompresor a podtlakovou pumpu. A 90 minutová cívka pásku stála skoro tolik, co nová Škodovka. Proto se z té doby ne všechno dochovalo. Pásky se prostě přemazávaly.
Dramaturg
Ve stejné době Marie Poledňáková začala studovat dramaturgii na pražské AMU. Studium skončilo v roce 1970. V té době se také rozvedla. Jejím manželem byl známý muzikolog Ivan Poledňák, který psal populární hudební recenze do Mladého světa. A ona zůstala sama, s osmiletým synem Petrem.
Na jaře 1970 ČsT točila legendární televizní inscenaci slavné Manon Lescaut s Janou Preissovou v hlavní roli. Co ale čert nechtěl: V Praze byly zrovna jarní prázdniny a Petr strašně moc toužil jet s mámou na hory.
„Všichni jedou na hory, všichni kluci maj tátu, jenom já nemám ani psa.“
Ta věta u snídaně opravdu padla.
Cyklus pořadů o lásce
Je začátek 70. let a v televizi vesele zuří normalizace, stranické čistky a cenzoři. Šéfem redakce zábavy, kde Marie Poledňáková pracovala byl jistý Vladimír Dvořák. Ten hledal způsob, jak to udělat, aby mu protivní cenzoři do pořadů zasahovali co nejméně.
Vyhlásil cyklus pořadů o lásce. Láska v každém věku, od školy až po stáří. Co na tom chcete schvalovat? Přitom pravidla vymyslel tak chytře, aby do cyklu bylo možné psát obecně o vztazích mezi lidmi.
Hned na začátku musím prozradit, že většinu pořadů, které pod jeho křídly vznikly, řadíme dnes mezi zlatý fond televizní tvorby. Od poloviny 70. do poloviny 80. let je prostě věk televizních pořadů se srdcem.
Jedním z prvních byl Lístek do památníku, o hledání dávné studentské lásky. S Karlem Högerem a Blankou Waleskou.
Jaroslav Dietl si plní svůj sen, napsat seriál z nemocničního prostředí. Nemocnici na kraji města.
Markéta Zinnerová píše seriál o rodičich a dětech - Tajemství proutěného košíku. A po něm ještě jeden - My všichni školou povinní.
Do projektu se prostě zapojila většina tehdejších televizních scénáristů a dramaturgů. A vznikaly pořady, které formovaly osobnost dnešních padesátníků. Je to až k neuvěření, ale v téhle době nesvobody vznikaly ty nejkvalitnější pořady, jaké kdy televize vyprodukovala. A stejně tak i pořady pro děti a mládež.
Téma, které si zvolila Marie Poledňáková vás asi nepřekvapí: Osamělá matka s osmiletým synem. Vzpomněla si, jak Petr chtěl jet na hory, hledal si náhradního tatínka a toužil mít psa.
Jak napsat scénář
Ve Večerní Praze, to byly tehdy noviny, četla právní okénko. Odpovědi právníka na dotazy čtenářů. Zoufalý otec tam popisoval právníkovi, jak matka popuzuje svého syna proti svému rozvedenému otci. Když na něj čekal před školou, kluk kolem něj jen proběhl, nebo projel na kole, a ani nepřibrzdil. Další námět.
Chvíli váhala nad povoláním rodičů. Čím bude maminka? Potřebovala, aby maminka byla často v práci a Vašek tím pádem sám doma. Nabízela se televizní režisérka (jako ona sama) a nebo divadelní herečka. Marie Poledňáková od mládí milovala tanec. A tak maminka bude baletka. Několikrát týdně večer v divadle.
Čím bude tatínek? Inspiraci není nutné hledat někde daleko. Je všude kolem nás. Někdy stačí jen otevřít dveře do pokoje. Petr zrovna četl knihu Himalájští tygři o prvních výpravách na osmitisícovky. Vaškův tatínek bude horolezcem.
Tu ukázku z téhle knížky, u které Tomáš Holý obaluje řízky namluvil Petr Haničinec. Ovšem v době, když se záběr točil tak ta ukázka ještě neexistovala. Tomáš ve skutečnosti slyšel jen vrčení kamery. Přes to všechno dokázal předstírat, že je do ní zaposlouchaný, zasněně koukat do dálky a přitom mechanicky plácat řízky, jako by byl duchem s horolezcem Mallorym. Pro osmiletéhoho človíčka bez herecké průpravy jistě nic snadného. A důkaz, že i žák základní školy může být Pan Herec.
Velryba
Marie Poledňáková měla sestru, která byla učitelkou. Ta měla taky syna, Zdeňka. Jednoho dne jela Zdeňkova třída na školu v přírodě. Jednou jim učitelka rozdala papíry a na tabuli napsala téma výkresu: „Moje nejoblíbenější domácí zvíře“.
Když pak učitelka výkresy sbírala, nestačila se divit. Na Zdeňkově výkresu byla velryba, s puntíkovaným šátkem kolem hlavy.
„Proč má ta velryba zavázanou hlavu?“ ptala se učitelka.
Co má malý kluk odpovědět na takovou blbou otázku? Chvíli přemýšlel a pak řekl:
„Protože jí bolí zub.“
Když byl pak čas oběda, z improvizované jídelny se ozývaly salvy smíchu. Zdeněk totiž stál u okýnka a vysvětloval kuchařkám, jak vytrhnout velrybě stoličku:
„Postavíš vodní jeřáb, dáš velrybě vagón Algeny, načasuješ nálož dynamitu 3…2…1…“
a kuchařky i děti řvaly smíchy. Takhle funguje inspirace.
Scénář
Kostra příběhu byla napsána za jediné odpoledne. Plnohodnotný scénář se všemi filmovými náležitostmi asi za tři měsíce.
Ale s natáčením přišly i pochybnosti. Předepsala si do scénáře osmiletého kluka, protože i Petrovi bylo tolik, když toužil jet s mámou na hory. Ale s tak malými dětmi nikdy netočila. Bála se, že čím mladší dítě si vybere, tím dřív ho natáčení přestane bavit a bude konec.
A když poprvé uviděla Tomáše Holého, byla zděšena. Tomáš tou dobou chodil už do 3. třídy, ale svou výškou připomínal spíš prvňáčka. „Tak malé dítě by nevydrželo tak obtížné natáčení.“ Prostě ho poslala domů. Tomáš si tam ale zapomněl kulicha a tak se za moment na konkurz vrátil. A už od dveří na ní dělal obličeje a pantomimou naznačoval, co se stalo. Tak ho přeci jen pozvala na kamerové zkoušky.
Bude umět tátu nenávidět?
Když začalo natáčení v Krkonoších, Tomáš každý den vyváděl ve sněhu s Františkem Němcem a doslova se do něj zamiloval.
A Marie Poledňáková trnula. Co se bude dít, až se vrátí do Prahy a přijdou na řadu záběry, kde má Vašek tátu nenávidět?
Dokáže to Tomáš? Vždyť přiznejme si, že podobné citově zabarvené záběry jsou pro takhle malé herce dost obížné.
Nakonec právě tyhle záběry Tomáš zvládl úplně na výbornou. Já sám bych mu za ně dal nějakou mimořádnou cenu. Nějakého dětského Oscara.
Tomáš Holý prý měl už v tomhle věku velmi rozvinutou takzvanou emoční inteligenci. Představte si to tak, že kdybyste ho otravovali s autogramem ve chvíli, kdy se mu to příliš nehodí. Tak by spíš začal přemýšlet o tom, proč ten autogram chcete. Namísto, aby vám jen nějak otráveně odseknul.
Právě tahle vlastnost asi stojí za Tomášovou výjimečností před kamerou. Paní Poledňáková mu jen těsně před záběrem vyprávěla o čem ten záběr je, a on sám se do situace takhle vžil.
Přečtěte si také můj článek o průběhu natáčení. Je to spíš z pohledu samotného Tomáše.
Hledám pamětníky, které mají osobní vzpomínku na Tomáše Holého, nebo nějaký materiál, například fotografii, nebo zvukový záznam s ním. Pokud o něčem víte, napište mi. Jde o jejich zachování dříve, než zmizí ze světa spolu s těmi pamětníky.
Zdroj: Vlastní kniha autora (Tomáš Holý: Jak jsem točil filmy)
