Článek
Plán Babišovy třetí vlády udělat něco s koncesionářskými poplatky je na stole a kromě toho, že je z jedné části české veřejnosti značně kritizován, o něm prakticky nic nevíme. Dokonce netušíme ani to, jestli projde snadno, nebo kvůli němu dojde na velkou bitvu.
Pokud k ní dojde, není rozložení sil pro příznivce nezávislosti ČT dobré. Zejména proto, že Česká televize už nemá sílu, jakou mívala. Podporovat její dosavadní nezávislost a financování může prezident, ale jeho exekutivní síla je nulová a zákony schválené vládou nemá jak zastavit.
Stejně je na tom senát. Je tu sice možnost, že by vláda udělala při schvalování nové pozice veřejnoprávních medií nějakou ústavní chybu, kvůli které by pak nový zákon zrušil ústavní soud, ale na to se nedá příliš spoléhat.
Českou televizi jistě také budou hájit zbytky soukromých liberálně demokratických medií. Ty však vláda ignoruje a stejně pro srandu králíkům je u nás i současná opozice. Ta může pouze obstruovat a zdržovat.
A nějakou větší silou aktivovat společnost u nás disponuje nyní pouze Milion chvilek pro demokracii. Prakticky nulová vládní reakce na jeho demonstrace na podporu prezidenta ale ukazuje, že koalice ANO, SPD a Motoristů si je celkem jistá i vůči němu. Navíc se zdá vláda viditelně vnitřně odhodlanější s televizí a rozhlasem něco udělat a cítí, že odpor proti ní vyhlíží značně bezzubě.
Zastánci dosavadního financování a nezávislosti České televize by tak mohli něco dokázat, jen pokud by se spojili. Problémem však je, že samotná Česká televize se na odpor zřejmě nezmůže. A to i kvůli vlastním ústupkům, kvůli kterým má nyní v podstatě konzistenci másla.
Vidět je to zejména pokud srovnáme vnitřní sílu České televize před pětadvaceti lety v době takzvané televizní krize. V té za času opoziční smlouvy také došlo k pokusu ovládnout názor, který Česká televize šíří.
S odporem, jaký to tehdy uvnitř televize vyvolalo, dnes však nelze příliš počítat. A to zejména proto, že osobností už v ní zůstalo pomálu, její autorita u veřejnosti není tak silná a přestala věřit, že má právo na vlastní pochopení světa.
V posledních pětadvaceti letech se toho totiž hodně změnilo. Zhruba deset let po televizní krizi fungovalo vše na mediální scéně klasicky. Hlavní sílu měla ještě tištěná a elektronická media. Začínal však sílit vliv těch internetových, aby pak se vším zamával ve druhém desetiletí tohoto století nástup síťových digitálních medií.
Ten mediální svět proměnil asi víc než příchod rozhlasu a televize. Sociální sítě odsunuly všechna tradiční media na druhou kolej co se týče pozornosti a také co se týče zdrojů financování. Peníze z mediálního trhu totiž začaly doslova hltat digitální giganti. Václav Moravec v knize Média v tekutých časech psal už v roce 2016, že giganti jako facebook získávají naprostou většinu peněz, které firmy a instituce vydávají na reklamy.
Takže každému tradičnímu mediu klesl vliv a do toho nové mediální prostředí začali politici využívat k tomu, aby informace o sobě a jejich výklad šířili sami. Monopol, jaký měla tradiční media při komunikaci mezi politiky a voliči, se tak prakticky rozpadl.
S tím pak šel ruku v ruce i nárůst populismu. Populisté totiž v podobě sociálních sítí a mobilních telefonů dostali do ruky neuvěřitelně efektivní, rychlý a současně levný prostředek k šíření propagandy a marketingu. Tlak, který mohla nezávislá tradiční media vytvářet na politiky, tak najednou do ruky dostali sami politici.
Oslabená ztrátou pozornosti si toho pak pod tlakem populistů nechala Česká televize vnutit docela dost. A to především v oblasti zpravodajství a publicistiky. V něm každý příspěvek přináší kromě informací, také kontext a význam události. Tedy nějaké pochopení vycházející z nějakého pohledu na svět a politiku.
A v tomto směru udělala ČT největší chybu, když si nechala vnutit názor, že ona sama žádný názor mít nesmí. A když ho má, je nevyvážená a prostor musí dávat každému. Jako kdyby například při debatě o holocaustu bylo nutné dát hodinu na prezentaci svého názoru nacistům a stejný čas Židům a pak nezaujmout žádné hodnocení.
Přijetí tohoto názorového nihilismu otevřelo přístup populismu do České televize a zbavilo ji silného tvaru ještě víc, než panika z odlivu diváků na sociální sítě. A k tomu se nejen ČT, ale prakticky všechna tradiční média, nechala strhnout do současných kulturních válek.
To vše zbavilo ČT vnitřní síly, což se projevilo hlavně tím, že se začala postupně zbavovat názorově vyprofilovaných osobností, jakými byli třeba Martin Veselovský a Daniela Drtinová. A nakonec se ovládaná strachem z vlastní slabosti ČT pokusila o jakési nevyslovené spojenectví s dnešní opozicí při loňském zvýšení koncesionářských poplatků.
Vzhledem k tomu, že nová česká vláda reprezentuje výrazně populistický proud naší politické scény a disponuje silnou většinou ve sněmovně, jsou tak dnes populisté jen krůček od toho, aby převzali sice asi nepřímou, ale pevnou kontrolu nad tím, jaké pochopení světa a jaký politický světonázor Česká televize reprezentuje.
Vláda tak může kontext a význam událostí prezentovaný v ČT neutralizovat nebo přímo ovládnout. Ale i samotná neutralizace České televize vládě pomůže, protože pak z české mediální scény zmizí poslední silný, nezávislý a liberálně demokratický hlas a ring zůstane pro politiky volný.
V tomto bodě si přitom bude muset dát nová Babišova vláda pozor. Neutralizace názoru ČT jí u veřejnosti může projít poměrně snadno. Na to, že by Česká televize neměla mít ke světu žádný postoj a měla by být otevřenou branou pro všechny, český lid slyšet může. Ale to, že by se stala ČT přímo hlásnou propagandistickou troubou, jako je to třeba v Rusku, by mohlo narazit.
V této situaci by proto bylo pro česká veřejnoprávní média nejlepší, pokud by jejich nezávislost a financování chránila přímo ústava. A nejen proto, že tu je u nás velmi obtížné měnit, ale hlavně proto, že naše ústava říká, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního řádu je zakázána“.
Demokracie je u nás tak spíše demokratismem, protože liberálně demokratický režim je v naší zemi nezměnitelný a tedy povinný. A otázka nezávislosti medií je v liberální demokracii stejně kruciální, jako jsou třeba svobodné volby. Má to ovšem jeden háček. Žádný zákon, ani ústavní, nevrátí ČT autoritu, o kterou přišla.
O její opětovné vybudování se bude muset pokusit sama, což jí znemožňuje spojovat se se svými případnými podporovateli. Jestli má být ČT nezávislá a vnitřně silná, veřejnost jí jakékoliv spojenectví, byť uzavřené z pudu sebezáchovy, neodpustí. Nebo by alespoň neměla, protože média musí umět stát mimo spory, o kterých píší.
I kdyby se nyní procesy v České televizi obrátily, a začala by pracovat na své vnitřní síle, nezávislosti svého pohledu na svět a autoritě, půjde o práci na roky a možná i desetiletí. Faktem současné situace tak zůstává, že pro vládu jde o oslabeného protivníka s omezenými možnostmi obrany.
Opozice nemá sílu ČT pomoct a když se o to pokusí, podpoří jen dojem voličů populistických stran, že je ČT antibabišovská a profialovská. Jediný, kdo by tedy mohl česká veřejnoprávní media podpořit, je Milion chvilek pro demokracii.
Ale ani on by se neměl dostat do stavu, který vy vytvářel dojem, že jsou on a ČT spojenci. Nezávislé medium by totiž nemělo na scéně, o které píše, vytvářet spojenectví s nikým.
Pokud tedy vláda neudělá chybu, namaže si Českou televizi v nejbližších měsících celkem v klidu na chleba, protože nemusí a nechce pracovat podle zásad liberální demokracie, ve které mají media právo na svůj postoj.
# Tomáš František Přibyl, novinář
