Článek
Povolební roli prezidenta ukončilo až pondělní jmenování ministra životního prostředí Igora Červeného. Petr Pavel tím dokončil jmenování celé nové vlády a rozhodně lze říci, že nebylo jeho vinou, že se tento zásadní ústavní krok protáhl na více než čtyři měsíce.
A to proto, že vládu odporující ústavě a zákonu o střetu zájmů nevyprodukovala v Česku dosud žádná z dosavadních sněmoven. Přesto může být Česko spokojeno s tím, jak prezident z ústavního hlediska svou roli zvládl.
Na tehdy ještě budoucího premiéra Andreje Babiše vyvinul silný veřejný tlak a donutil ho řešit jeho střet zájmů způsobem mnohem zásadnějším, než by tomu asi bylo například v případě prezidenta Miloše Zemana, který míval Andreje Babiše za svého spojence.
Přitom udržet člověka, jako je dnes už bývalý majitel Agrofertu, v zákonném rámci, a ne na jeho hraně, není při nejednoznačnosti českých zákonů vůbec nic lehkého.
V případě druhého velkého problému, který musel prezident řešit za sněmovnu, se pak Petr Pavel potýkal s mnohem složitější situací. V případě Andreje Babiše se řešila otázka vyvolaná zákonem o střetu zájmů, ale v případě Filipa Turka šlo o to, že prezident evidentně považoval tohoto kandidáta na ministra životního prostředí za nacisticky smýšlejícího člověka.
Z pohledu Hradu tak šlo o střet navrženého kandidáta s něčím, co není v žádném demokratickém státu pevně definováno. Tedy s tím, co je ústavní demokratický rámec a co jsou demokratické hodnoty. Jediné, na co se tak mohl Petr Pavel spoléhat, byl jeho úsudek.
Prezident přitom riskoval, že jeho hodnocení Filipa Turka bude v rozporu s názorem většiny společnosti, sněmovny i senátu a přesto se ho nevzdal a rozhodl podle něj. A protože se proti tomu premiér, sněmovna a senát nijak nepostavili, legitimizovali tím prezidentské právo v extrémních případech obrany demokracie kandidáta na ministra odmítnout.
Takový výkon je u prezidenta Petra Pavla hodný ocenění i proto, že na Hrad byl zvolen jako politický nováček a k otázce jmenování nové vlády se musel coby prezident postavit poprvé. Nezkušenost, nerozhodnost nebo neklid na něm však vůbec vidět nebyly.
Že budou na nové vládě některé aspekty ústavně, hodnotově a morálně problematické, přitom musel prezident vědět od chvíle vyhlášení volebních výsledků. Po celou dobu se přitom ke jmenování vlády stavěl s pevným stanoviskem vycházejícím z jeho pochopení ústavy a hodnotového rámce liberální demokracie.
Nic přitom netvořil a nová vláda mu nakonec ve všem ustoupila, čímž mu v podstatě dala za pravdu. Proč se sněmovna a Andrej Babiš nepustili do sporu s prezidentem, je na jinou debatu.
Každopádně však platí, že prezident Petr Pavel nezačal vytvářet jinou politickou situaci než tu, která vznikla ve sněmovně. Pouze trval na tom, aby nová vláda nevybočovala z hodnotového rámce, který garantuje ústava a právo samotné demokracie na sebeobranu před zastánci režimů, které ve dvacátém století několikrát demokracii zneužily, aby ji mohly zrušit.
Vzhledem k tomu, co dával Hrad najevo už před volbami a s čím byl Petr Pavel zvolen, to vše nemusí být nakonec až takovým překvapením. Nečekané se však jeví to, že v průběhu sestavování nové vlády vztah se sněmovní většinou řídil zcela a pouze prezident.
V řešení střetu zájmů Andreje Babiše a problematičnosti názorů Filipa Turka to ani jednou nebyla vznikající vláda, která by ve vztahu k Hradu udělala nějaké aktivní kroky. Prezident přitom srovnal vládu do ústavních kolejí jen tím, že jí byl bariérou.
Je pravda, že kromě ústavních otázek si prezident dovolil v průběhu sestavování nové vlády vyslovit i pár svých politických názorů. Naposledy to udělal, když jmenoval ministra Igora Červeného a mluvil o tom, že podle něj nemá být ministerstvo životního prostředí místem pro boj se zelenými ideologiemi.
Nikdy však do samotné výkonné moci vlády nezasáhl. Čistě teoreticky by přitom mohl, protože pokud jde o mandáty z voleb, nikdo ho v Česku nyní nemá silnější než prezident Petr Pavel. V tomto směru se však prezident naštěstí drží toho, že jeho moc není výkonná, ale ústavní.
Přesto se zdá, že v opozičních řadách vznikl dojem, že se prezident pustí s vládou do boje i v politické rovině. V tomto směru však Petr Pavel pokušení odolal a jak občanské společnosti, tak opozici dal jasně najevo, že politický boj za ni nepovede.
V případě Milionu chvilek pro demokracii to udělal, když naznačil, že nechce být stavěn do role předsedy opozice a v případě sněmovní opozice to ukázal tím, že řekl, že s novou vládou nepovede boj o její první státní rozpočet.
V souhrnu tak prezident udělal to, co měl. Vládu vytvořenou ve sněmovně jmenoval, premiéra dotlačil v otázce střetu zájmů k maximu možného a člověka, kterého považuje za nacisticky smýšlejícího, jmenovat odmítl.
V tak složité situaci to od prezidenta bylo maximum možného a v pozici vojáka na stráži demokracie, do které se postavil, obstál vzhledem k jeho politické nezkušenosti výborně. A to hlavně díky tomu, že politiku dělat nezačal.
# Tomáš František Přibyl, novinář
