Článek
Po říjnových volbách se mohlo zdát, že Motoristé budou jedinou ze tří vládních stran, kterou řídí nějaká idea. ANO se řídí zájmy svého majitele a SPD spíš nacionálními strachy svých voličů. Motoristé ale nakonec přidávají do vládní alchymie jen vlastní verzi trumpovského narcismu vedoucího kulturní války.
I tuto straničku je tak nutné hodnotit podle vlastností jejích představitelů. Politice to sice škodí a vede k propírání povah politiků, ale kde nejsou ideje a ideologie, nelze mluvit než o charakterech. Obzvláště když některým politikům jde jen o pomstu a destrukci.
U narcismu je to však složité. Západní svět je jím prorostlý do morku kostí, více či méně jím trpíme každý, vždy je minimálně trochu maligní a tedy zlem, postrádá přesnou definici a v některých činnostech jsme ho udělali vlastně i normou - zejména na sociálních sítích a u celebrit a politiků. Těžko se tak rozlišuje, které jeho formy jsou už za hranou.
Obecně řečeno začíná být narcismus nebezpečný, když není kontrolován a regulován něčím zvenčí nebo zevnitř narcise. Například jeho slabostí, strachem, neznalostí nebo neústupností a silou okolního systému a jeho hodnot. A také se stane nebezpečným, když začne být otevřeně destruktivní a pomstychtivý. Což jsou věci, které lze nalézt v jednání Donalda Trumpa i Motoristů.
V prvním volebním období posilovala Trumpův narcismus moc, ke které se dostal, ale regulovala ho jeho vlastní neznalost toho, jak s ní může zacházet - co vše si může dovolit porušit. A také to, že společnost v USA ještě nebyla tak zradikalizovaná.
Volební porážka však Trumpa vnitřně radikalizovala a tak začal více radikalizovat i své příznivce a celou společnost v USA. Začal podporou útoku na Kapitol a když mu demokraté vlastní slabostí dopřáli další volební vítězství, rozjel tvrdou samovládu, kterou nikdo není schopen regulovat a která vlastně nic netvoří a jen destruuje to, co zavedli demokraté a progresivisté. A také se mstí za kritiku a nedostatek obdivu k velevůdci světa…
I české Motoristy zradikalizovala urážka jejich majestátu. V podobě porážky v boji s prezidentem. V tom se nejprve snažili tvářit poměrně klidně, racionálně a snažili se vyjednávat. Jejich neoficiální reakce na odmítnutí Filipa Turka prezidentem ale odhalila, jak záludní jsou a budou, když jim někdo nakonec nevyhoví. Proto u nich bude lepší sledovat jejich neoficiální slova, než to, co dělají na oko před medii.
Nejvíce to ukázaly zprávy, které Petr Macinka poslal prezidentovu poradci - jejich výhružný tón i skrytá touha za trest prezidentovi ublížit. Tu zcela otevřeně Petr Macinka obhajoval na tiskové konferenci, na které působil jako člověk skálopevně přesvědčený, že se může prezidentovi mstít, protože on ublížil jim a proto je to špatný člověk.
Nebezpečnost narcismu Motoristů ale dokládá i to, jak v této kauze pokračují. Tím, že Petr Macinka pro Český rozhlas naznačil, že Petr Pavel nemusí být za dva roky prezidentem, se pokusil svého protivníka odsunout na vedlejší kolej a možná mu i skrytě dál vyhrožoval.
A vrcholem sebestřednosti Motoristů je zatím jejich poslední krok. Tedy vyjádření Filipa Turka o tom, že oni pomohou prezidentovi napravit to, jak podle nich vykolejil ústavní pořádek, a navrhnou ministra životního prostředí, který však bude jen loutkou. „Bude to ministr, který bude dělat to, co mi na očích uvidí,“ řekl doslova Filip Turek, aby si zachoval tvář borce, který vše řeší a řídí i navzdory bezvýznamným lidem, kteří mu hází klacky pod nohy.
Větší případ zamilovanosti do sebe sama snad česká politika od listopadové revoluce nezažila. A to se do pomyslné ankety o Zlatého Narcise v minulosti u nás zapojovaly tak těžké váhy, jako byli prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman nebo premiéři Jiří Paroubek a Petr Fiala.
Při debatě o narcismu politiků, které neovládá nějaký cíl nebo idea, ale čirý narcismus, je totiž nutné pochopit psychologický rozměr jejich chování. Narcismus pro tyto lidi není jen nějakou taktikou, nad kterou se dokáží při sebereflexi povznést, ale všeprostupující a všeovládající afekt řídící jejich rozhodování i hodnocení sebe a světa.
Extrémním a především vylhaným sebeobdivem totiž narcis zakrývá skutečný pocit ze sebe sama. Cokoliv, co je v rozporu s jejich vylhaným sebeobrazem, jim proto způsobuje bolest, na kterou reagují pomstychtivým vztekem, stejně jako ta legendární zlá královna, která se ptá zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější se zoufalou a zlou touhou po tom, aby to byla ona a nikdo jiný.
Nejvíce se to, jak moc některé politiky ovládl jejich narcismus, pozná na tom, jak nejsou schopni vnímat, že jsou v některých chvílích dětinsky směšní. U Donalda Trumpa je to například jeho neschopnost přejít, že nedostal pro něj tak důležitou Nobelovu cenu za mír. Přitom by se s ní mohl tak krásně opíjet svou velikostí a úžasností před zrcadlem…
A takové prvky už lze vidět i u Motoristů. Třeba právě v tom, že si Filip Turek nechá od prezidenta najmenovat ministra životního prostředí, který mu obdivně i poníženě bude „dělat, co mu na očích uvidí“. Psychologicky vzato je u takové formy narcismu už zcela narušen vztah s realitou a racionalitou.
V politice ale nejde o to samé, co v psychologii a psychiatrii. V té je potřeba hledět hlavně na to, jaké projevy, kromě směšnosti, taková míra narcismu má. A v tomto směru je nutné se u Trumpa i Motoristů obávat i toho, že narcismus je vždy více či méně paranoidní a schizoidní. Proto narcis prakticky vždy volí řešení, která se dříve nebo později ukáží jako nefunkční a hloupá. Viz nejslavnější majitel těžké formy narcistní poruchy osobnosti Adolf Hitler.
Hlavní nebezpečnost takto rozbujelého narcismu ale pramení z už zmíněné touhy po pomstě za nějakou vesměs domnělou nebo těžce zveličenou křivdu. Ze stejné touhy je většinou volí i jejich voliči. Těch je u Motoristů naštěstí poměrně málo. Ze stran a volebních koalic, které se do sněmovny dostaly, jsou naštěstí nejmenší.
Teoreticky by tak neměli mít na nic sílu a okolí by je mělo udržet v nějaké marginální pozici - zregulovat je. To se však bohužel neděje, protože předseda vlády, který by jim měl nastavit hranice, si nemůže své koaliční partnery vybírat a jinou vládu než s Motoristy není schopen sestavit.
Za normálních okolností by zdravé jádro společnosti mělo být mnohonásobně větší, než její narcismem (ustrašeným, agresivním nebo sebelítostivým) postižená část. Pak by totiž byla schopna zdravá část společnosti svůj narcismus izolovat.
V takové situaci teď ale Česko není. Příčin to má tolik, že by to vydalo na několik dalších glos, esejí i komentářů a následků to bude mít bohužel také hodně…
# Tomáš František Přibyl, novinář
