Článek
Má to zásadní důvody. Narcismus není nějaký doplněk jinak celkem normální osobnosti nebo politická taktika k nějaké ideologii. Je to v člověku vše ovládající afekt, který může být velmi nebezpečný. A to ve chvíli, kdy se dostane k velké moci, ale hlavně když začne být otevřeně manický. Což se u Donalda Trumpa stalo nejpozději se začátkem tohoto roku, respektive při americkém zásahu ve Venezuele.
Debata o tom však nese několik problémů. Podle psychologa a filosofa Ericha Fromma, který pojem maligního narcismu zavedl, je tento afekt příčinou zlého chování člověka. Jde tedy o problém psychologický i morální, který není empiricky měřitelný. Debatu o něm tak ovlivňuje to, jak máme každý nastavený smysl pro dobro a zlo. Tedy to, jak jsme si kdo zohýbal svědomí.
Přesto je to to jediné, o čem se lze u Donalda Trumpa bavit s nějakou jistotou. Pokud jde o jeho „politiku“, tak bohužel platí, že něco takového nelze v jeho jednání vysledovat.
Dříve se o něco takového možná pokoušel a částečně něco takového asi předstírá před voliči, ale žádný směroplatný politologický rozbor jeho záměrů a taktiky ještě nevznikl. Jakékoliv smysluplné a dlouhodobě funkční řešení nějakého problému totiž dosud nevytvořil.
Ostatně jestli je něco skutečně produktem Donalda Trumpa, tak je to jeho absolutní nečitelnost. Chaos přitom není něco, co by tvořil záměrně a racionálně. On skutečně neví, co má dělat a nechápe problémy, které by chtěl vyřešit. Jen zoufale touží u všeho vypadat skvěle a úspěšně a být obdivován.
Proto zbrkle a dětinsky přeskakuje z tématu na téma a bleskově vypouští lži a polopravdy. A k tomu volí destruktivní a zákazová řešení. Vzniká tím chtěný i nechtěný pracovní nástroj každého takto rozvinutého narcismu - chaos.
V něm rozumu narcisových protivníků chvíli trvá, než dojde k nějakému úsudku a argumentaci, ale to už je Donald Trump u jiné lži a jiného tématu. Jeho spojenci ho v tom musí tupě následovat a jeho protivníci se potácí ve zmatenosti.
V mlze zmatenosti totiž není možné najít a shodnout se na nějaké obraně nebo protiútoku. Nehledě na to, že v chaosu přestává být jasné, co je dobro a co zlo, což narcis ke svému přežití potřebuje - relativizovat hodnoty.
A navíc Donald Trump může v takovém chaosu vyhlašovat za vítězství cokoliv a kdykoliv. A to i přesto, že z psychologického hlediska není pro narcise nikdy nic tak velkým úspěchem, aby to natrvalo zakrylo jeho pohled na svou prázdnotu a bolest z toho, že nebyl milován.
Kvůli tomuto pocitu, který přijal z vnějšku, se na sebe nedokáže skutečně podívat a proto si musí vytvářet před sebou i světem falešný obraz sebe sama. A to stále dokola, protože nic z rádoby vítězství ho vnitřně neuklidní natrvalo.
Narcismus Donalda Trumpa se přitom ze slavných narcistních panovníků podobá asi nejvíce tomu, kterým trpěl římský císař Nero. Oba jsou podobně chaotičtí. Americký prezident je sice také často přirovnáván k Adolfu Hitlerovi, ale ten měl přeci jen nějaký plán a cíl, který se mu dařilo nějakou dobu realizovat. Pro všechny tři však platí, že svět pro ně byl, a pro Trumpa stále je, jen hračka pro jeho afekt.
Donalda Trumpa přitom dříve světová politika moc nezajímala. Velkou část svého života totiž strávil jen tím, že poháněn svou chamtivostí využíval darwinistického charakteru amerického kapitalismu.
Pak si ale, možná jen náhodou, všiml, že má co nabídnout americkým voličům, u kterých jejich částečné ekonomické prohry v nikým neřízené globalizaci vyvolaly narcistní zahořklost, ukřivděnost a nakonec i vztek. Ten navíc podpořilo to, jak se Spojené státy cítily už po útoku z 11. září 2001.
Žádná posedlost politikou, jakou předváděl celý život Hitler nebo Mussolini, se u Trumpa neobjevila. Proto možná bylo jeho první volební vítězství překvapením pro něj i pro všechny - málokdo tehdy čekal, že Hillary Clinton opravdu porazí.
Když se proto dostal poprvé do Bílého domu, zdálo se, že se o nějakou politiku skutečně pokouší. Dokonce v rámci pravidel, podle kterých fungoval americký politický systém. Narazil však na něco, co jeho narcismus jen dál zhoršuje.
Když nakonec nic, co děláte, není dost dobré, aby zakrylo vaši vnitřní prázdnotu, znamená to, že v pozici, ke které se vyjadřuje celý svět, se váš narcistní afekt může jen a jen násobit. A to nejen vlastní nespokojeností se sebou samým, ale zejména tím, že jste často kritizován ze všech stran.
A Donald Trump byl navíc skutečně neúspěšným prezidentem, protože svůj mandát neobhájil. S jeho pokusy o politiku se mu moc nevedlo a voliči mu sečetli i chyby v covidové době. Taková porážka narcisův vztah ke světu vesměs zradikalizuje do čistého destruktivního pomstychtivého vzteku.
V rovině politických činů proto začala cesta k otevřeně manické formě jeho narcismu tím, že svým lhaním o ukradených volbách vyvolal neúspěšný pokus o puč. Za což ho liberální a bezzubá část americké společnosti nedokázala zcela nepochopitelně potrestat.
Mohl tak dál pracovat na radikalizaci společnosti a těžit z toho, jak demokraté nejsou schopni najít proti němu silného kandidáta. A také z toho, že republikáni se ani po Trumpově porážce Joe Bidenem nedokázali odvrátit od fašismem zavánějícího populismu.
Porážkou těžce zradikalizovaný člověk se tak loni vrátil na vojensky a ekonomicky nejsilnější pozici na světě a znovu vstoupil do prostředí, které jeho afekt z povahy věci dál násobí a ještě bude. Začal proto jednat tvrdě a destruktivně.
Cly začal bojovat proti globalizaci, útočníky na Kapitol omilostnil, do ulic měst USA začal posílat armádu, utnul pomoc Ukrajině a vyrazil i do svatého boje proti woke hnutí. Pokusil se rozvrátit jednotu Evropské unie, s nebývalou tvrdostí začala jeho administrativa zasahovat proti migrantům. A tak dále a tak dále…
Ve spoustě věcí se mu přitom dál nedaří - nezískal Grónsko, nepřipojil Kanadu k USA, Evropská unie si vůči němu začíná tvořit silné jádro a převzala financování války na Ukrajině, Rusko ho vodí za nos a nakonec nedostal svou vytouženou Nobelovu cenu.
Jeho vnitřní destruktivní radikalizace tak musela dál růst a přechod do otevřeně maniakální formy jeho narcismu musel přijít. Kdy přesně nastal se říct nedá, jen lze v jeho činech najít první zcela otevřeně maniakální. A tím se zdá být zásah ve Venezuele.
Manickým se narcismus stává především ve chvíli, kdy začne sadisticky používat násilí, racionalita už slouží jen narcistnímu egu a maligního narcistu viditelně řídí jen posedlost. Především však jde v manické fázi o přechod k plně otevřenému jednání.
V případě vyvolávání útoku na Kapitol jednal Trump tak nepřímo, až je možné prohlásit, že byl ještě moc zbabělý na to, aby otevřeně vyzval k povstání a sám ho vedl. Bezzubost jeho protivníků poté, co se do Bílého domu vrátil, mu však v tomto směru hodně pomohla. Ne k odvaze, narcis na rozdíl od psychopata cítí sám o sebe velký strach, ale k tomu aby pochopil, že není čeho a koho se bát.
Plně manický se pak narcista stává, když jeho pocit vlastní velikosti a úžasnosti zcela pohltí jeho strachy a obavy. Jeho zamilovanost do vlastní dokonalosti se pak stane absolutní.
Poslušnost Venezuely si Donald Trump vynutil násilím a jen kvůli svému chamtivému narcismu. Zakryl to vylhanými důvody a spolehl se na to, že Rusko je nyní slabé, Čína dosud nikdy nebyla otevřeně imperiální a v rámci Západu převládne přesvědčení, že vražda na tyranu není zločinem, respektive, že účel světí prostředky.
A vyšlo mu to. Ostatně narcis mívá extrémně vyvinuté instinkty na poznání toho, jak přemýšlí jeho okolí. Velmi dobře do vás vidí a bez skrupulí toho využívá ve svůj prospěch. Ve světě se mu tím navíc podařilo vyvolat strach a možná až děs z toho, čeho dalšího bude schopen.
Čím víc se ho jeho protivníci bojí, tím snadněji přitom bude ve své radikalizaci pokračovat. Zatím útočí na nikým velkým nechráněné státy jako je Venezuela a Irán, jejichž režimy nejsou schopny účinné obrany a práskáním biče si je lze zotročit. I u narcisů však platí, že s jídlem roste chuť.
Ve světě a hlavně v USA přitom není vidět nikdo, kdo by vypadal, že by alespoň v budoucnu dokázal Trumpa zastavit či zpomalit. V americké vnitřní politice by se po rozhodnutí nejvyššího soudu o nelegálnosti některých jím vyhlášených cel mohlo zdát, že Trump bude muset dodržovat alespoň nějaká pravidla a zásady, ale jeho chování v mezinárodní politice naznačuje, že jeho narcismus už je v takové fázi, že jeho normalizace je nemožná.
Žádný narcista však není věčný a absolutní, jak by si přál. Věk, zdraví, demence, konec mandátu, svrhnutí… Něco z toho ho dříve nebo později odstaví od moci nebo jinak eliminuje.
Do té doby však lze čekat od takto radikalizovaného a megalomanského narcisty v podstatě cokoliv. Mohl by třeba zkusit vymyslet nějaký způsob, jak ještě víc radikalizovat své voliče a většinu Spojených států, aby ho jeho země podporovala v čemkoliv. Adolf Hitler v takové situaci využil k další radikalizaci Německa požár Reichstagu a Nero zapálil Řím…
# Tomáš František Přibyl, novinář
Při svých úvahách o narcismu jsem čerpal také z knih:
