Článek
V reakcích hlavních hráčů Evropy na nové válečné dobrodružství Izraele a USA na Blízkém východě vlastně není ani stopy po touze, aby mezi EU a USA panovalo dál nějaké spojenectví. A dokonce i slušnost nebo podlézavost vůči ekonomicky a vojensky nejsilnější zemi světa chybí.
Ve vyjádření prezidenta Francie Emmanuela Macrona nejvíce rezonovala slova o tom, že nelze tolerovat nelegálnost útoku. Německý kancléř Friedrich Merz mluvil o tom, že šance na úspěch není velká a naopak hrozí velké následky například v uprchlických vlnách, které zamíří hlavně do Evropy.
Slova německého vicekancléře Larse Klingbeila (není to naše válka) lze pak vykládat i tak, že se jimi Německo od útoku na Teherán distancuje. Celkem jednoznačné se pak zdá, jak se od této vojenské akce drží dál Španělsko a jak neuvěřitelně ve vztahu k ní lavíruje Británie.
Objevily se informace o tom, že Britům se moc nechtělo poskytnout k útokům své základny, sám Donald Trump mluvil o tom, že spojenectví s Británií už není, co bývalo, aby Trump nakonec odmítl účast britských letadlových lodí na útoku, aby nikdo neparazitoval na skvělých amerických výsledcích.
Dokonce i místopředseda české vlády Karel Havlíček použil pro Český rozhlas ve vztahu k Evropě následující slova: „V aktuální situaci není možné strkat hlavu do písku a nechat se vyprovokovávat tím, jestli je to více legální nebo legitimní.“
Mýlí se však v tom, že by od hlavních evropských hráčů byla nepodpora útoku na Írán nějakým strkáním hlavy do písku. Evropa prostě jen pochopila, že v případě nové války na Blízkém východě je pro ni Trumpova Amerika větším zlem než Írán.
Respektive, že motivace a principy, které dnes řídí kroky USA, jsou motivacemi narcistního samovládce, který nemá rád liberálnost a liberální demokracii a tyransky si zkouší zotročovat slabé státy. Samovládce, kterého nezajímá právní stát a mezinárodní právo.
Proto je v tom, co nyní zní z Evropy směrem k USA, cítit taková prázdnota. Už v tom není ani zoufalé doufání v to, že se v Americe po příštích volbách něco změní a EU a USA budou opět spojenci a partnery. Zbyl jen pocit, že jsme si nyní zcela cizí.
To, že nyní v Evropě převládne rozhodnutí už s Amerikou nepočítat, však není vina Evropy. Donald Trump na tom začal pracovat už ve svém prvním volebním období a v tom současném pak nepřátelství vůči EU dodal obrovskou intenzitu.
Začalo to ostrou kritikou evropských poměrů od amerického viceprezidenta a podporou proudů, které jsou v Evropě vzhledem ke zkušenostem z druhé světové války považovány za hodně temné - vyzdvihování německé AfD. A následovalo americké diktování celních podmínek.
Evropa přitom velmi nelibě nesla i nelegálnost amerického zásahu proti režimu ve Venezuele a jeho tyransky materialistické motivace. Stejně tak Evropa se svým důrazem na liberální demokracii a právní stát nemohla přejít Trumpovu touhu po Grónsku.
Otevřeně nepřátelský a nadřazený postoj Trumpa a jeho administrativy vůči liberálně demokratickým zemím a otevřené stranění imperiálnímu a tyranskému režimu v Moskvě také nemohlo vést k ničemu jinému. Nehledě na osobnostní charakteristiky samotného Trumpa projevující se v jeho prolhaném, chaotickém a neuvěřitelně narcistním vystupování.
Hlavním problémem však nakonec je problematičnost samotného zásahu proti Íránu. Ten legální není zcela určitě. Naopak je v aktuálním jednání Izraele a USA znát, že se zcela otevřeně považují za země mezinárodnímu právu nadřazené.
Zásah proti Teheránu však není ani morální. A to jakkoliv je íránský režim tyranský. Morální zásady nejsou něčím, co by Trumpa zajímalo. A zábrany v tomto směru ztratila po útoku ze 7. října 2023 také izraelská politika.
Trump chce prostě v Íránu opět jen prosadit svou diktátorsko-tyranskou a těžce narcistní vůli. Dokazuje to hlavně to, jak se vysvětlování důvodů útoku ze strany USA měnilo a není vůbec jasné, jestli mají útočící země nějaký plán na poválečné uspořádání Íránu.
Proto nelze mluvit ani o tom, že by izraelsko-americkou válku s Íránem bylo možné hodnotit alespoň podle hesla říkajícího, že účel světí prostředky. Zaprvé je to eticky zvrácená úvaha ve většině případů, kdy je používána.
Ale především v právním státě a v mezinárodním právu jde nejdříve o to, jak moc zlý jste vy. Respektive jak moc jste podřízen mezinárodnímu právu a až poté o to, jak moc je zlý protivník.
Tak to alespoň chápe Evropa, zatímco USA a Izrael věří, že když nadřazeně a narcistně označíte protivníka za barbara a zlo, můžete zcela libovolně rozhodnout o tom, že ho zničíte. Stačí na to mít sílu.
Zatímco tedy většina Evropy vidí morálku jako to dělali bibličtí proroci a jak k tomu vybízel Ježíš, tak pro Ameriku a Izrael už neplatí ani oko za oko, ale chápou sebe sama jako soudce nad světem.
Obě tyto země k tomu nasměroval jejich hněv/vztek po děsivých teroristických útocích, jichž se staly terčem. Amerika drtí své nepřátele bez ohledu na mezinárodní právo a morálku už od 11. září 2001 a Izrael se utrhl ze řetězu 7. října 2023.
Evropa však nejpozději po druhé světové válce pochopila, jak nebezpečné jsou vášně v politice. A zejména ty nacionální. Díky tomu se snaží být prostředím právním, svobodným, respektujícím a ekonomicky spolupracujícím. A vybudovala díky tomu přes osmdesát let dlouhý vnitřní mír, jaký na starém kontinentu nikdy dříve nepanoval.
Něčeho takového se Evropa nemůže vzdát. Jen v tom je nyní její síla a její budoucnost. Bude kvůli tomu muset navenek posílit a možná bude muset zkousnout, že mezinárodní politiku se silnými armádami bude za EU dělat jen její silné jádro.
Vydání se vlastní cestou bez ohledu na USA se však nyní zdá být pro EU jediným možným řešením…
# Tomáš František Přibyl, novinář
