Článek
Není toho právě málo, proč jsou Česká televize a Český rozhlas pro Česko tak důležité. A hodně z toho si spočítá i laik znalý třeba jen programů všech stanic, která tato media provozují. V politické debatě o jejich nezávislosti a financování, kterou otevírá nová česká vláda, však hlavní roli hraje především zpravodajství.
Každá zpráva nebo aktuální politiky se dotýkající publicistika totiž chtě nechtě přináší i vlastní pochopení konkrétních politických událostí a rozhodnutí. Věty přinášející jen holá fakta totiž neexistují proto, že novináři popisují události, které mají vždy i nějaký význam, kontext, následky nebo i smysl.
V debatě o České televizi a Českém rozhlase jde proto politikům právě o ovládnutí tohoto pochopení, kterému se obě veřejnoprávní media se svým velkým dosahem nemohou vyhnout, a které má obrovský dopad na voliče.
Jde však také o to, že naše veřejnoprávní televize a rozhlas vytváří neuvěřitelné množství programu pro menšinového diváka a posluchače, který by se bez nich nedostal například k vysokorozpočtovým filmům, seriálům, rozhlasovým hrám, k vyšší tvůrčí kvalitě v nich, k pořadům o menšinách a pro menšiny, děti nebo pro umělecky zaměřené publikum. A tak by se dalo pokračovat hodně dlouho - media veřejné služby mají prostě svou cenu, i když je nesleduje každý.
Jenže je také pravda, že Česká televize a Český rozhlas jsou zkostnatělé molochy, jejichž práce je finančně nákladná už třeba kvůli používání dražší techniky, než je potřeba. A stejně tak by mohly obě instituce používat i levnější postupy a strukturu svého řízení a práce.
Do toho jsou televize a rozhlas v čase, kdy se mediální svět přesunul na internet a sociální sítě, technologicky zastaralé a mladšímu publiku se kvůli tomu vzdalují. A stejně tak je lidem těžko většinově srozumitelný koncept veřejnoprávních medií i koncept jejich financování prostřednictvím povinnosti platit koncesionářské poplatky.
Oba tyto koncepty jsou staré desítky let a pochází ze zcela jiné mediální i politické doby. Dnes je proto zcela na místě se bavit o tom, že Český rozhlas a Česká televize reformu svého financování i nezávislosti opravdu potřebují.
Je však hodně problematické realizovat takovou reformu v době, kdy je zejména zpravodajství našich veřejnoprávních médií předmětem politického boje a kulturních válek. Hrozí totiž narušení zbytků toho nejcennějšího, co Český rozhlas a Česká televize mají. Jejich nezávislosti.
Žádné zpravodajské medium na světě není schopno objektivity, jak o ní uvažuje vědecký světonázor. Ona toho tedy není schopna ani věda, ale o to teď nejde. Jde o to, že každý člověk zcela automaticky pracuje při zpracování vjemů z reality s informacemi, ale i s jejich pochopením/výkladem v rámci nějakého předporozumění a světonázoru, který má.
Tento výklad však musí být v demokracii zcela prost vlivu politiků. Dokonce lze říci, že bez omezení jejich vlivu na media není možná žádná svoboda slova. A bez ní pak není možná ani svobodná občanská diskuse, která je podstatou demokracie.
A k tomu platí, že bez omezení vlivu politiků na svobodnou práci medií není možná ani kontrola politiků veřejností. I to je přitom součástí samotné podstaty demokracie.
A právě proto, že je otázka fungování našich veřejnoprávních medií spojená tak úzce i s politickým režimem, který chceme v Česku mít, je to i otázka ústavní.
V tomto směru má přitom svůj podíl na hrozícím omezení nezávislosti České televize a Českého rozhlasu i Fialova vláda. I ona se podílela na zatažení našich veřejnoprávních medií do politických debat tím, že je přehnaně bránila a vytvořila tak dojem, že je spokojená s tím, že ji ČT a ČRo podporují.
Tomu napomohla i urputná snaha Fialovy vlády o zvýšení koncesionářských poplatků. A chybou minulé vládní koalice bylo i to, že měla vycítit, že veřejnost by o nějakou reformu ČT a ČRo stála a měla se do ní pustit dříve, než ji nyní budou dělat strany více či méně populistické.
Zejména si však ubližovaly v minulých letech samotná Česká televize a Český rozhlas. A to tím, že místo toho, aby si dokázaly obhájit právo na své pochopení politických událostí, nechaly si vnutit, že veřejnoprávní media jakékoliv vlastní pochopení politiky mít nesmějí. Tím se staly ČT a ČRo beztvarými a tedy bezbrannými.
Pro obě tyto instituce by tak nyní bylo asi nejlepší, aby jejich financování a nezávislost chránila přímo ústava. Financování by v ní mohlo být sice dál řešeno koncesionářskými poplatky, ale pro veřejnost by bylo asi méně obtěžující, pokud by ústava stanovovala přesné procento z příjmů státního rozpočtu, které by ČT a ČRo každý rok náležely. Odpadla by tak i potřeba valorizace.
Výhodou takového řešení by bylo i to, že současná populistická vláda by k takové reformě potřebovala i hlasy liberálně demokratické opozice. Ta by při tom mohla ohlídat zachování nezávislosti řízení obou institucí. A navíc by se pak každé nové politické garnituře dělaly v tomto uspořádání hůře negativní změny, protože ústavní většiny v naší sněmovně a senátu vznikají obtížně.
Ústava by pak mohla i definovat pevněji a jasněji, co je veřejná služba, což by tato media vlastně mohlo posílit v oblasti jejich nezávislosti. Navíc by ústava mohla i zcela vyloučit politický vliv na rady, které ČT a ČRo řídí. Tyto rady by mohly volit třeba profesní organizace nebo dokonce i veřejnost ve volbách.
Nezávislost zpravodajství ČT a ČRo by díky tomu například mohly bránit i fakulty žurnalistiky nebo svazy novinářů. A v konečném důsledku by se pak Česká televize a Český rozhlas mohly bránit při útocích na svou nezávislost a financování u ústavního soudu.
Reformy mířící tímto směrem by pomohly eliminovat politické tlaky na ČT a ČRo a omezily by také zneužívání koncesionářských poplatků v politickém boji. Zároveň by však také došlo k velkému posílení obou těchto institucí a proto by s tím musel přijít asi i dohled nad tím, aby ČT a ČRo své postavení nezneužily.
Zároveň by to však přineslo řešení problému, kterého si veřejnost málo všímá a novináři o něm prakticky nemluví. Žurnalistika mimo veřejnoprávní media je totiž v Česku prakticky mrtvá. Respektive její vliv na veřejnost je dnes už jen slabý a ekonomicky je ji potřeba dotovat donátory nebo čtenáři.
Pozornost publika se totiž s nástupem internetu a sociálních sítí přesunula od tradičních médií k zábavě na webu a soukromá media proto dnes jen těžko nachází cesty k financování žurnalistiky z reklamy. Na potřebnosti nezávislé a seriózní žurnalistiky pro demokracii se přitom nic nemění. A takto by se jí dvě silné a nezávislé organizace mohly věnovat i nadále.
# Tomáš František Přibyl, novinář
