Článek
Příčina leží zejména v rozkladu veřejné diskuse. Ta se totiž přesunula na platformu, která je ze své podstaty vadná. Prostředí má přitom na obsah debaty zásadní vliv!
Moderní veřejnou debatu stvořilo osvícenství. Oproti antickým fórům se stala postupně celospolečenskou, nepřinesl ji život měst, ale nový společenský stav zvaný intelektuálové a nebyla primárně ústní, ale písemná. Především v ní však platila řada jiných zásad a principů než dnes.
Knihy a noviny začaly vydávat vesměs vzdělané, přemýšlející a kultivované redakce. Cílem byla svoboda slova, debata hledající pravdu, používání rozumu a nastolení demokratického řádu.
Posuzování a vybírání témat omezovalo šíření bezobsažných textů a redakce se soustředily na podstatné záležitosti. Z technických důvodů debatě chyběla řada dnešních vad a především platilo, že věc veřejná je i věcí společnou.
Veřejná diskuse přitom byla a je se svobodou samotným prazákladem demokracie. Ta se totiž neděje primárně v institucích, ale právě ve veřejné diskusi, která je spojena s výstupem v podobě voleb a která tvoří vládu.
Taková věc je však možná jen mezi lidmi, kteří vyznávají většinově víru v demokracii jako ideu. V její hodnoty a ve vše, co česká ústava myslí pod pojmem ‚podstatné náležitosti demokratického právního řádu‘.
Záhy se přitom začal stav platformy, na které se rodila moderní veřejnost, problematizovat. Kvůli technickému vylepšování tisku začalo na papíře přibývat grafických a designových prvků.
Na konci tohoto procesu stojí nynější grafické možnosti programů, webů a situace, kdy ve společnosti záleží více na visuálně virtuální identitě, než na realitě a podstatě.
Média s dominantní obrazovou složkou mají pro veřejnou debatu nevýhodu v tom, že obraz beze slov nemá kontext. A současně slova v porovnání s pestrými obrázky většinu lidí nudí. Tam, kde se takových médií potkává více, vzniká boj o pozornost čtenáře nebo diváka, ve kterém zvítězí jen více show a zábavy.
V konkurenčním boji o finanční prostředky za reklamu se současně s tím stává zpráva něčím, čím by z filozofického hlediska nikdy neměla být. Zbožím.
V devadesátých letech minulého století přitom došla liberální demokracie do svého cíle. Díky papíru a knihtisku porazila nejprve monopol církve a šlechty. Poté v revolucích devatenáctého století a v první světové válce rozvrátila zbytky starého světa, aby v druhé světové válce společně s komunismem porazila fašismus. A nakonec vyhrála i studenou válku.
Jenže veřejná debata tím přišla o věc společnou - demokracie prostě přestala mít kam ideově směřovat. Zbyla převážně ekonomická témata a kapitalismus stojící na narcistním hedonistickém individualismu.
Bez věci společné si začal o více pozornosti říkat individualismus. Ten se měl původně postarat o práva člověka a jeho materiální potřeby. Věc soukromá tedy nově začala být tlačena do pozice věci veřejné a politika je dnes z větší části už jen debatou o právech a potřebách jednotlivce.
Ekonomické boje přibývajících medií vedly k většímu chrlení zpráv. Rostoucí počet redaktorů přinesl laicizaci snižující kvalitu myšlení v redakcích a úkolem novináře přestalo být odkrývání pravdy a otevírání očí veřejnosti. Stala se jím jednoduchá povinnost prodat noviny.
V této době nástupu mediálního chaosu a ztráty ideové orientace se navíc Západ naprosto bezhlavě vrhl do světa internetu a digitalizace. Jenže ten si spletl svobodu – beztrestnost při vyslovování pravdy – s volností tvrdit cokoliv.
Internet také nastoupil jako médium, kde majitel webu píše většinou o sobě a faktor nezávislého žurnalisty začal postupně mizet. I proto se na internetu tak obtížně diskutuje, protože hlavní je tam především vyjádřit sebe.
Navíc web nastoupil jako médium, kde se více vyhledává než přemýšlí. O kontext a význam vyhledané informace tam primárně nejde, protože příběh, kterého je součástí, je pro internet příliš zdlouhavá záležitost.
Zapomnělo se však na to, že znalost informace nemá nic společného s jejím pochopením. A příliš se také neřešilo, že bez redukce blábolů, blbostí, lží, marketingu a propagandy nebude přísloví ‚víc hlav víc ví‘ platit, a naopak začne platit, že ‚víc hlav víc neví‘ a všeho moc škodí.
Zpočátku však na internetu platilo alespoň to, že záleželo na tom, co si z jeho obsahu vyhledáte. To se však změnilo s nástupem sociálních sítí a jejich manipulativním zobrazováním obsahu. O tom, že síťovým algoritmům nejde o nezávislý popis a vysvětlení světa, natož o nějaké ideje či komplexnost, není pochyb.
Vše, co platilo ve světě psaného slova, tak postupně vyletělo oknem kamsi do vesmíru.
K tomu weby mají většinou dohledatelné majitele, přispěvatelé na sítích mohou být skryti. Ověřování obsahu prakticky neexistuje a o sdílení a lajcích vesměs rozhodují pouhé chvilkové emoce.
Navíc je možné tu velmi snadno prostřednictvím počtu sdílení nebo komentářů dosahem manipulovat a snadno lze i zpeněžit manipulaci s obsahem.
Sociálním sítím vládne přemíra informací, které si uživatelé mohou volně spojovat a vytvářet vlastní teorie. Například shodnout se na jednom příběhu o covidu nebylo i kvůli tomu možné.
Pro šiřitele propagandy se staly sítě zlatým dolem. Nejen, že nepotřebují shánět složitě prostředky na vytvoření a distribuci vlastního media, ale sítě jím naopak zadarmo pomáhají.
Tato situace umožnuje vytváření vlastních pseudorealit. Napomáhá tomu i chování uživatelů, kteří začali na sítě chodit, aby si našli názory potvrzující ty jejich. Populisté jim tak mohou kázat jako svatí spasitelé. V kombinaci se závislostí, kterou sítě vyvolávají, jde o smrtící koktejl fanatismu, který umožnil i útok na americký Kapitol v roce 2021.
V takovém prostředí politik, byť třeba i v jádru demokratický, nemá šanci mluvit s lidem jinak než prostředky narcistního křiklounství. Řadě politiků navíc vyhovuje, že mohou vytvářet a šířit vlastní narativy sami o sobě. Komu by se nechtělo obejít nepříjemné dotazy a názory žurnalistů?
Možnosti lidu rozpoznat v narativech politiků vadné ideologie jsou přitom omezené. Jednak v tom často chybují i profesionální intelektuálové a navíc množství obsahu, který veřejnou komunikaci zaplavil, je gigantické a o všem přemýšlet, je časové nemožné. Nehledě na to, že ne všichni se do veřejné debaty zapojujeme se stejným IQ nebo vzděláním.
Orientaci sice stále ještě nabízí tradiční seriózní média, ale z těch bude brzy už jen torzo. A to hlavně co se týče počtu redaktorů. Řada redakcí se už jen snaží vytvářet dojem, že ještě produkuje hodně obsahu tím, že jen redistribuuje to, co dostanou e-mailem třeba od mluvčích nebo najdou na sítích. Někde už si nechávají za prostou redistribuci i platit.
O nějaké tradiční a větší mediální síle už se proto v Čechách dá mluvit pomalu a jistě jen u České televize a Českého rozhlasu. Ostatní se řítí v ekonomické spirále ke dnu, nebo jde o příliš malá media na to, aby mohla vyburcovat a vést většinu veřejnosti k obraně demokracie.
Svět síťových digitálních médií tak netvoří veřejnou demokratickou diskusi, ale pouze způsobuje totální zmatení jazyků. Na takové platformě se stal nepřítel liberální demokracie nepřítelem vnitřním a může jím být kdokoliv. Dveře má otevřené…
# Tomáš František Přibyl, novinář
ZDROJEM MÝCH ÚVAH, VÝKLADŮ A INFORMACÍ V NICH POUŽITÝCH JSOU KNIHY:
Ubavit se k smrti, Neil Postman 1999; Kapitoly z dějin a teorie médií, Tomáš Dvořák
Čtenáři vrať se, Marayane Wolfová 2020; Digitální demence, Manfred Spitzer 2021
Media v tekutých časech, Václav Moravec 2016
