Článek
Zdá se být zjevné, že vláda proti Petru Pavlovi rozjela ostrou antikampaň, která je reakcí na odmítnutí Filipa Turka a prezidentovu účast na summitu NATO v Ankaře, kterou si dokázal prosadit navzdory silnému odporu vlády.
Jenže nemusí jít jen o emocionální reakci na dvě prohry. Koalice ANO, SPD a Motoristů tím může sledovat také velmi účinný cíl – porazit nebo alespoň oslabit Petra Pavla v prezidentských volbách v roce 2028.
Co vlastně rozhodlo souboj Petra Pavla s Andrejem Babišem ve druhém kole prezidentských voleb v roce 2023? Prezidentovi určitě pomohlo, že dokázal působit nadstranicky a konsensuálně. Jako veřejná osobnost však do té doby nebyl příliš známý.
S největší pravděpodobností proto tehdejší volby rozhodl odpor k Andreji Babišovi. Ten souvisel nejen s tím, jak ho většina společnosti hodnotí jako politika i člověka, ale také s tím, jak jeho vláda v podstatě zpackala řízení země během covidu.
Vzhledem k situaci, kterou mezi vládou a Hradem vytvořily říjnové parlamentní volby, se přitom zdá prakticky nemožné, aby proti sobě Andrej Babiš a Petr Pavel za rok a půl znovu nekandidovali.
Předseda ANO proto potřebuje přijít s nápadem, jak druhé kolo neprohrát. Nebo alespoň ne tak drtivě jako před třemi a půl lety. Zároveň přitom ví, že voliče současné opozice na svou stranu získat nedokáže.
Musí se proto soustředit na voliče vlády i svého hnutí. Právě oni totiž podle různých průzkumů Andreje Babiše v roce 2023 na Hrad často nevolili. Kvůli nim vláda rozjela současnou vlnu osočování a kritiky prezidenta Pavla.
Jestli to zabere, se samozřejmě teprve ukáže. Ale i kdyby Andrej Babiš nedokázal z prezidenta udělat kandidáta, který bude vládním voličům vadit více než on sám, může získat už tím, že jejich síly alespoň vyrovná.
Petr Pavel totiž nezakládá svůj mandát na osobní moci, jak to dělal například Miloš Zeman, ale na podpoře lidí napříč politickými tábory.
Navíc může Andrej Babiš tímto postupem získat i část voličů svých koaličních partnerů. Petr Macinka a Tomio Okamura už svůj elektorát připravují na to, že by pro něj měl být Petr Pavel za rok a půl větším zlem než předseda ANO.
A i kdyby se Andrej Babiš na Hrad nedostal, může se pak pokusit udržet si voliče svých partnerů až do dalších parlamentních voleb, které by se měly konat v roce 2029.
Tohle je něco, co by si na Hradě měli uvědomit a přizpůsobit tomu svou taktiku. Prezident by měl být také politikem, nejen hrází, která brání posunu české demokracie od liberální k autokratické.
Měl by více pracovat na tom, aby si udržel podporu vládních voličů, a možná také usilovat o to, aby vládu vnitřně rozklížil.
Vždyť i on má v rukou dost nástrojů, díky nimž nemusí s vládou jen bojovat, ale může s ní také vyjednávat. V našem ústavním systému je přece právě on hlavním správcem politické situace.
Má silné slovo například při výměnách ministrů nebo v tom, co se bude dít, pokud by vláda padla. Pak může být pro ANO například cestou k podpoře menšinové vlády. Nebo může hrát na to, že začne sestavovat vlastní úřednickou vládu.
Na Hradě by přitom neměli opomíjet ani nežádoucí účinky, které prezidentovy kroky zákonitě mají. Měli by například počítat s tím, že pokud vytyčujete hranice ve sporech příliš ostře a jednoznačně, sami přispíváte k jejich vyhrocení.
Výrazným nežádoucím účinkem je i to, že opozice čím dál více spoléhá na to, že Babiše za ni nějak porazí Hrad. Strany bývalé vlády nadále nepředvádějí nic jiného než morální odsudky.
Dalším ne zcela žádoucím důsledkem politiky Hradu je, že ve skutečnosti spojuje vládní strany i jejich voliče. Kdyby ke své zásadové neústupnosti dokázal prezident přidat i pokusy vrazit klín mezi Motoristy a premiéra, mohla by situace vypadat jinak.
Tím, že prezident nejmenoval Filipa Turka ministrem, dal jasně najevo, že nepustí k moci nikoho, kdo by nebyl loajální k našemu ústavnímu zřízení a liberálnědemokratickým hodnotám. A tím, že si prosadil cestu na summit NATO, ukázal, že nebude ustupovat narcistní populistické pomstychtivosti.
Tomu lze jistě zatleskat, politika má však bohužel jednu neodstranitelnou vadu. Každé rozhodnutí je v ní zdrojem konfliktu, protože vždy někomu nebo něčemu vadí. Dokonce i dobrá rozhodnutí mají tuto vlastnost – škodí totiž těm, kteří chtějí být zbabělí a zlí.
Takové konstatování by samozřejmě nemělo být výzvou ke strachu, ustupování nebo nerozhodnosti. Mohlo by však Hrad vést ke komplexnějšímu uvažování.
Tomáš František Přibyl, novinář
