Článek
„Tak prezident a premiér už spolu zase mluví. A klidně a státnicky,“ řekla by asi paní Müllerová Švejkovi, kdyby sledovali vývoj toho, jak se k sobě v tomto volebním období mají Petr Pavel a Andrej Babiš.
A obyčejný člověk by to komentoval slovy jako třeba „halelujá“ nebo „jen houšť“. Nikdo rozumný přece konflikt dvou tak zásadních figur našeho politického systému nemůže chtít a radovat se z něj.
Proto to, že oba v posledních dnech potvrdili, že se spolu začnou opět scházet, a premiér že opouští mantru o tom, že prezident je lídrem opozice, je vynikající zpráva. Obzvlášť v době, kdy se politika proměnila z jednání v permanentní konflikt.
Jenže když si uvědomíte, že téměř do poloviny prázdnin to mezi Hradem a premiérem vypadalo zcela jinak, musíte se začít ptát, jestli tak prudký kotrmelec neodhaluje velký kus iracionality v tomto dění.
Kotrmelec, který udělal hlavně premiér, protože prezident i uprostřed největších sporů s vládou opakoval, že mu jde jen o to, aby nebyl odstaven od spolupráce, která mezi Hradem a Strakovou akademií trvala řadu volebních období.
Nový postoj premiéra k Hradu je totiž v obrovském rozporu s tím, jak Andrej Babiš po summitu NATO v Ankaře na Petra Pavla útočil a tvrdil, že nám udělal ve světě ostudu. Nebo s tím, jak premiér, dětinsky uražený a naštvaný, říkal, že už s prezidentem nikdy nikam nepojede.
V tomto světle není možné nevidět, že nový postoj premiéra k Hradu je jen dalším jeho výkyvem, který nic neznamená a je vlastně docela trapný a hloupý. Jako by v něm bylo opět něco dětinského a nedospělého.
Tyto výkyvy přitom Andreji Babišovi procházejí jen proto, že je svým způsobem mistrem v tom, jak je komunikuje a provádí, jako by byly dílem pouze přítomného okamžiku. Jako by neměly minulost a nebyly součástí příběhu, který odhaluje, kým opravdu je.
O tom příběhy totiž jsou. O významu a dopadech událostí. Jenže premiérovi pomáhá i to, že mediální platformy, které mají příběh dneška uchopovat a přenášet, už nemají na příběhy čas a přinášejí jen bleskové emoce.
Pokud je však člověk schopen podívat se na tyto výkyvy v širším horizontu, musí ho překvapovat hlavně intenzita a emocionálnost premiérových proměn. Jejich prudkost je opravdu mimořádná.
V tom, jak se stavět k prezidentovi a případné opětovné kandidatuře proti němu, je totiž největším problémem Andreje Babiše neexistence politického, ideového nebo alespoň materialistického důvodu, proč by se měl pokusit Hrad dobýt nebo alespoň nějak ovládat.
Politicky ho možná Petr Pavel štve, ale to je asi tak všechno. Když bude potřebovat měnit ministry, ví, že prezident je jmenuje. A pokud by znovu vyhrál volby nebo by sestavoval jinou vládu už v tomto volebním období, jmenuje ho prezident premiérem znovu. Stačí, když bude mít nějak vyřešený vztah k Agrofertu a nebude na ministry navrhovat lidi podezřelé z podpory nějakého totalitního režimu.
Že chce Petr Pavel jet sem tam na nějaký summit, premiéra také nijak neohrožuje a neponižuje. A pokud jde o finanční zájmy předsedy vlády, nemá prezident do výkonné politiky jak zasahovat.
Jako motivace proto zbývají premiérovi jen emoce a osobní touhy. A ty ve střídání pozic vůči Hradu odhaluje opravdu na dřeň.
Po parlamentních volbách před rokem se evidentně cítil silný a klidný, protože se vrátil na vítěznou notu a oplatil porážku Petru Fialovi.
Premiérův novoroční projev následně naznačil, že by se po peripetiích se sestavováním vlády mohl chtít chovat státnicky a dobrým vládnutím by si mohl zkoušet zvyšovat šance na to, že oplatí porážku i Petru Pavlovi.
Jenže pak se nechal Motoristy vtáhnout do souboje s Hradem o summit v Ankaře a utrpěl v něm od prezidenta další hodně viditelnou a nepříjemnou prohru.
Následoval výkyv do dětinsky uraženého vzteku a po něm výkyv k velkému zklidnění. Ve všem tom je vidět veliká touha vyvolaná frustrací z porážek, ale také velký strach z další porážky. To vše v případě silně narcistní osobnosti.
O frustrovaném narcismu přitom platí, že je extrémně neurotický a citlivý na cokoliv, co v očích narcise poškozuje a napadá jeho vnitřní, vymyšlený obraz sebe sama coby úspěšného člověka, který neprohrává.
Proto o tom, zda nakonec bude Andrej Babiš znovu kandidovat na Hrad, může rozhodnout v podstatě cokoliv. S velkou pravděpodobností to bude nějaká nahodilá a zdánlivě bezvýznamná maličkost.
Například bude stačit, aby měl pocit, že si neví rady s reformami nebo příliš velkým schodkem rozpočtu, a může se rozhodnout dobýt Hrad jen proto, aby unikl z nepříjemné situace nebo ji tím zakryl. To je velmi častý narcistický motiv jednání.
Stejně tak ale cokoliv může zveličit jeho strach z toho, že by opět nemusel v prezidentské volbě uspět, a jeho obavy pak mohou snadno překonat narcistní touhu po úspěchu a revanši. Z kandidatury by rázem nebylo nic.
Závěr je z toho jediný. Nyní nás čeká zhruba rok náhodných emocionálních výkyvů Andreje Babiše vůči Hradu a vůči kandidatuře na něj. Déle s rozhodnutím zřejmě moci čekat nebude, aby mu zbyl prostor na kampaň.
Pokud při tom dokážete vnímat v jednání premiéra jeho příběh a v něm ukrytý charakter, bude to rok, který bude utrpením. A to i v případě, že se dokáže k Hradu chovat relativně pozitivně, jako v těchto dnech…
Tomáš František Přibyl, novinář
