Článek
Způsob, jakým se odehrála česká účast na dalším summitu NATO v Turecku, jako by neměl vítěze. Vítěze z pohledu dlouhého souboje Hradu a Strakovy akademie o to, kdo bude Česko v Ankaře reprezentovat.
Nakonec tam přece odjely obě delegace, které tam chtěly být, a obě se vyhnuly přímé konfrontaci. Dokonce obě sehrály relativně důstojnou roli. Premiérova účast však měla o něco větší politickou váhu, protože na rozdíl od prezidenta disponuje výrazně větší výkonnou mocí.
Jenže tak jednoduché to není právě kvůli střetu, který summitu předcházel. Prezident v něm usiloval o pokračování dosavadní spolupráce s vládou, a přestože nebyl z cesty do Ankary vyšachován, ke spolupráci nakonec nedošlo.
Vláda si pak prezidentovu účast v Turecku nepřála, což svým voličům nakonec nedoručila. Na druhou stranu však právě ona prezentovala českou pozici před spojenci, zatímco prezident mohl představovat pouze svá vlastní stanoviska a názory.
Přesto se zdá, že větší nevýhru na summitu utrpěla Babišova vláda. To proto, že prezident do Ankary nakonec odjel a neskončil tam v koutě. A také proto, že mu vláda nakonec uhnula a nechala ho dělat, co chtěl.
Petr Pavel sice v Ankaře nesehrál žádnou výraznou roli, ale nehrál ani roli bezvýznamnou. Dokázal si navíc díky diplomatickému úsilí zajistit účast na neformální večeři státníků, z níž se ho vláda snažila vystrnadit i poté, co utrpěla dílčí porážku v podobě předběžného opatření Ústavního soudu.
Z mezinárodněpolitického hlediska byl navíc hlas našeho prezidenta na summitu slyšet více než hlas vlády. Petr Pavel se totiž v Turecku věnoval především evropské bezpečnostní situaci a hovořil o ní nejen s řadou státníků. Na toto téma poskytl také rozhovory světově uznávaným médiím The Wall Street Journal a The Telegraph.
Premiér se naopak do komentování bezpečnostní situace v Evropě tradičně příliš nepouštěl a držel se postoje, že o mír by se měli starat především ostatní a že bychom se do společných bezpečnostních záležitostí měli zapojovat co nejméně. I o vývoji evropského ekvivalentu systému Patriot mluvil tak, jako by očekával, že jej vytvoří někdo jiný.
Andrej Babiš se v Ankaře totiž soustředil na svou tradiční agendu, kterou nabízí svým voličům a ve které je silný. Vyjednal, aby Česká republika na obranu vydávala co nejméně. Respektive jen tolik, aby se nedostala do větších potíží a zůstala co nejméně nápadným černým pasažérem.
Stejně tak se premiér staral – jak už to u narcistních osobností bývá – o svůj obraz státníka, který se setkává s významnými světovými lídry. Neopomněl přitom ani zlehčit význam večeře státníků, na níž prezidenta původně nechtěl.
Že by na summitu udělali nebo dohodli něco zásadního ministr zahraničí Petr Macinka a ministr obrany Jaromír Zůna, média ani veřejnost nezaznamenaly.
Pokud jde o naši pozici v NATO, držela se vláda v podstatě toho, co Česko předvádí dlouhodobě. Tedy chování vyplašené slepice, která kdysi nastoupila na bojovou loď v očekávání, že ji ostatní pasažéři ochrání, ale když se blíží bitva, do společné obrany se jí příliš nechce.
Současná i minulá vláda při tomto postupu používaly odlišný typ kamufláže. Fialův kabinet se tvářil, že jsme plnohodnotným pasažérem, ale skutek utek. Naproti tomu Babišova třetí vláda z nás dělá chudáka, který nemůže přispět více, protože státní kasa je prázdná a ještě nějakou dobu bude.
Loni jsme na obranu vydávali procentuálně nejméně ze všech zemí NATO a letos dáme ještě méně. Premiér přitom jen opatrně slibuje, že možná ještě letos najdeme nějaké dodatečné zdroje a příští rok splníme pouze minimum toho, co NATO nyní od svých členů očekává.
Přesto se vládní volič nemůže cítit spokojený. Andrej Babiš sice pošle na zbrojení jen nejnutnější prostředky, zároveň se však opět nepostavil proti tomu, aby Evropa finančně i vojensky podporovala Ukrajinu a tím posilovala její obranu proti Rusku.
Po svém návratu k moci Andrej Babiš ustoupil silnému jádru Evropské unie a nepostavil se proti dalšímu financování Ukrajiny prostřednictvím společné evropské půjčky. Nezastavil ani muniční iniciativu. A v Ankaře v tomto směru pokračoval, když souhlasil s tím, že Ukrajina dostane od zemí NATO na obranu další desítky miliard eur.
Sice se na tom nebudeme podílet finančně, ale mnoho vládních voličů nevidí vyzbrojování Ukrajiny rádo. I proto vyvolala v koalici rozruch informace, že už před summitem poslalo Česko do fondu PURL pro Ukrajinu 140 milionů korun. Tedy částku, která spojencům vyhoví, ale jinak je poměrně zanedbatelná.
Andrej Babiš zkrátka miluje podrazy na všechny strany, u nichž se může tvářit, že jsou natolik malé, že nestojí za řeč. V bagatelizaci své amorálnosti se mu u nás v poslední době vyrovnají snad už jen Motoristé.
Otázka naší pozice v NATO však i nadále zůstává v české domácí politice druhořadá. Pro vnitřní situaci Česka je nyní důležitější odpověď na otázku, zda měl měsíce trvající střet Hradu a Strakovy akademie vůbec nějaký smysl. Po klidném průběhu summitu v Ankaře se totiž zdá, že celé to bylo zbytečné.
Na summitu se totiž nakonec nestalo nic, kvůli čemu by vláda nemohla prezidentovu účast chtít nebo kvůli čemu by tam prezident musel být za každou cenu. Nedošlo ani k opozicí předvídané mezinárodní ostudě, protože naši spojenci se chovali diplomaticky a prezident Českou republiku nijak nepoškodil, jak předpovídal Andrej Babiš.
Evidentně tak šlo jen o další domácí střet v souboji o podobu politického systému, hodnot a kultury v České republice. Obě strany v něm svého protivníka považují za škůdce.
Vláda se v něm pokusila projevit svou nevraživost vůči prezidentovi za to, že hájí svůj výklad Ústavy a nechce vládě dovolit dělat si, co chce. Prezident naopak chtěl ukázat, že se nebojí a nevzdává.
Andrej Babiš a Petr Macinka však jako lídři vlády v tomto sporu nadělali tolik chyb, že – podobně jako Donald Trump při své eskapádě s Íránem – nedoručili svým voličům to hlavní: jasnou porážku prezidenta. Naopak ukázali i svou neschopnost a zbabělost, čehož může opozice nepochybně využít.
Petr Pavel navíc výrazně posílil, protože už má od Ústavního soudu rozhodnutí, podle něhož vláda nemůže libovolně narušovat ústavní tradice. A v budoucnu prezident dostane další rozhodnutí, které přesněji vymezí, co vláda ve vztahu k Hradu může a nemůže.
Možná v něm nebude stát, že je prezident vládě v něčem nadřazen, ale téměř jistě v něm bude řečeno, že jí není zcela podřízen.
Tomáš František Přibyl, novinář
