Článek
Špilberk nabízí zajímavé pohledy na Brno a najdete tu také nádhernou barokní lékárnu. Toto místo bylo rovněž mohutnou pevností, která zastavila Švédy za třicetileté války a ve vrcholícím osvícenství též jedním z nejkrutějších žalářů Evropy. A nakonec je to i místo s romantickým parkem a zvonkohrou, která je balzámem pro duši. Prostě místo velkých paradoxů.
Název hradu a kopce nad Brnem je zřejmě odvozen od hornoněmeckého slova Spille znamenajícího kopí. Je možné, že toto jméno odkazuje k palisádovému opevnění, ale pravdou je, že odborníci si původem jména nejsou jisti. A stejně tak si nejsou jisti, jestli před založením královského hradu nějaké opevnění na Špilberku stálo. Vědí však, že založení hradu je spojeno s českým knížecím a královským rodem Přemyslovců.
Za zakladatele hradu je považován král železný a zlatý a velký bouřlivák českých dějin Přemysl Otakar II. Založen byl v sedmdesátých letech 13. století v gotickém slohu na kopci, který ke stavbě hradu přímo vybízí. Pevnost se ve vrcholném středověku nestala zemským sídlem – tím byla Olomouc – ale zůstávala několik století královským hradem.
Z královského období se ke Špiberku váže i několik romantických zpráv. Zakladatel Přemysl Otakar II. tu strávil nějakou dobu před jemu osudnou bitvou na Moravském poli a psal odtud svůj vůbec poslední dopis královně Kunhůtě, která pak několik let po smrti milovaného manžela prožila známý milostný příběh se Závišem z Falkenštejna.
Když se pak Špilberk dostal ve 14. století do zástavy, vykoupil ho zpět otec vlasti Karel IV. – tehdy ještě moravský markrabě a žila na něm jeho nejmilovanější žena Blanka z Valois. A v roce 1348 se tu slavilo zasnoubení jejich dcery Kateřiny s vévodou Rudolfem Habsburským.
Dál už ale v dějinách hradu podobné romantické zprávy chybí. Naopak se tu velmi krvavě vláčilo. Svou roli hrál hrad i v husitském období v čase válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem. Následně Špilberk hodně často měnil své majitele a několikrát patřil i městu Brnu. A také se velmi často přestavoval a upravoval. Například v roce 1809 ho významně pobořila Napoleonova vojska a svou současnou podobu má až teprve od roku 1847.
Velká chvíle hradu jako strategické pevnosti přišla v posledních letech třicetileté války. V roce 1645 Špilberk a Brno odolaly tříměsíčnímu obléhání Švédy. A to zabránilo severským protestantským šikům v postupu na katolickou Vídeň a významně to přispělo k tomu, že Čechy čekala po třicetileté válce rekatolizace.
Využívání Špilberku jako pevnosti postupně ztrácelo na významu, jak se vyvíjelo válečnické umění. Pevnostní dobu připomínají dnes hlavně mohutné hradby a děla na nich. S tím, jak vojenský význam pevnosti upadal, začal ale narůstat jiný – vězeňský. V sedmdesátých letech 17. století padlo rozhodnutí, že se Špilberk stane také žalářem a začíná tak nejtemnější doba jeho historie.
Jako žalář byl Špilberk určen od počátku hrdelním zločincům a pro poddané. Několik desetiletí byl žalář spíše doplňkem pevnosti a v roce 1742 je tu dokončena stavba kasemat – pevnostního prvku – a ty se pak stávají vězením. Kasematy byly dlouhé chodby v renesančních a barokních pevnostech, které sloužily jako přístup k dělovým komorám, ale také jako sklady vojenského materiálu. A někdy i jako ubytování.
Na Špilberku byly vestavěny do severního a jižního hradního příkopu a byly dvoupatrové. Na severní straně měřily 109 metrů a na jižní 102 metry. Nacházely se v nich i pece, které mohly napéct chléb až pro pět tisíc lidí a v severních kasematech mohlo být ubytováno až dvanáct set vojáků. Prostě úctyhodná stavba sama o sobě.
V 18. století už nebylo Brno vojensky ohroženo, tak kasematy sloužily jen jako sklady, než se staly z rozhodnutí císaře Josefa II. jedním z nejtvrdších žalářů své doby v Rakousko-Uhersku a v Evropě. Určeny byly pro vrahy, lupiče, padělatele úředních listin a peněz i šlechtice a to bez rozdílu pohlaví. Nejtěžší tresty si tu odpykávali doživotně odsouzení.
Následníkovi Marie Terezie císaři Josefovi II. historie přisoudila přízvisko „osvícený“ kvůli jeho zásahům proti moci římsko-katolické církve, ale Špilberk je bohužel dokladem také jeho velké tvrdosti. V roce 1784 rozhodl, že pro doživotně odsouzené budou určeny cely v nehlubších částech kasemat.
Vězni tu živořili v dřevěných komůrkách, ve kterých byli přikováni na ani ne metr dlouhém řetězu. Josef II. přitom v habsburské monarchii zrušil trest smrti, ale nahradil ho nelidskou formou vězení - vězni žili bez světla a větrání v prostoru dlouhém dva metry a širokém 130 centimetrů. Z cely se nedostali, ani když byli nemocní a k jídlu dostávali pouze chleba a vodu. Tedy místo trestu smrti pomalé a trýznivé umírání.
Krutá forma věznění se na Špilberku používala zhruba pět a půl roku. Pak ji císař Leopold II. zrušil, když zakázal také vypalování cejchů nebo tažení lodí a nařídil zlepšit stravu a vězni museli mít přístup k dennímu světlu. A nakonec v roce 1855 císař František Josef zdejší vězení zrušil a na hrad se vrátila armáda. Vězni se zde pak objevili už jen za protektorátu, když na hradě sídlilo nějakou dobu nechvalně proslulé gestapo.
Když byl Špilberk v roce 1962 prohlášen za národní kulturní památku, nestalo se tak jen kvůli dlouhé historii, ale i s ohledem na utrpení zdejších vězňů. Kromě tradičních kriminálníků tu končili i takzvaní političtí vězni z různých zemí monarchie, kteří bojovali za lidská práva, svobodu národů a proti bezpráví. I proto měl Špilberk pověst žaláře národů.
Dnes jsou kasematy historickou atrakcí. Poprvé byly pro veřejnost otevřeny už v roce 1880 a váže se k nim řada legend a mýtů. Podle jedné skončil v kasematech i pověstný loupežník Bábinský. Ten ale přišel na hrad až šest let po jejich uzavření, ale dnes tu po něm najdete pojmenované bistro.
Také v kasematech nikdy nebyla mučírna – útrpné právo bylo v habsburské monarchii zrušeno Marií Terezií před tím, než se kasematy staly žalářem. Údajně tu také věznili nevěrné ženy a nechávali jim na hlavu kapat vodu, dokud nezešílely. Takový trest ale podle odborníků v 18. století neexistoval. A ještě jedna krutá a smyšlená legenda - prý zde vězně přivazovali k otvorům kanálů, aby se krysy postaraly o jejich konec…
Ale dost historie a krutostí. Z temného podzemí, kde se umíralo, pojďme na čerstvý vzduch a sluníčko do nádherného parku, který dnes bývalou pevnost obklopuje. V minulosti byly svahy kopce většinou holé a v barokní době na jedné části stávala vinice. Park byl založen na začátku druhé poloviny 19. století.
Dnes je park po rozsáhlé zhruba dvacet let trvající obnově, která skončila před deseti roky. Chodníky i vyhlídková místa a pavilony nabízí romantická zákoutí, nechybí tu stylové a přitom moderní lavičky a lampy, najdete tu dětská hřiště, konají se zde kulturní akce a dokonce se na jihovýchodní svah vrátila vinice tak typická pro jižní Moravu.
Že baroko nebylo v Brně jen dobou temna, kdy nad městem stálo kruté vězení, se můžete přisvědčit i v interiérech pevnosti. Najdete tu totiž úchvatnou barokní lékárnu. Ta sice přímo nesouvisí s hradní historií, ale nakonec zde skončila se zdejším muzeem, které ji získalo.
Pochází z druhé poloviny 18. století, kdy do Brna přišly řádové sestry, kterým se přezdívalo alžbětinky, podle světice, kterou uctívaly. Tento františkánský charitativní řád založil ve městě špitál a také lékárnu. Její hlavní část tvoří bohatě zdobené regály na léky a tára – stůl na finální přípravu leků.
Balzámem na duši po prohlídce kasemat může být i návštěva většinou tichého a rozlehlého druhého hradního nádvoří. Kromě barokní cisterny na dešťovou vodu ze střech tu najdete také jednu z nejhlubších hradních studen v České republice. Pochází ze středověku a hluboká je 112 metrů. Takže její dno je až pod úrovní Svratky na Starém Brně.
Široká je tři a půl metru - v nejužším místě jen dva metry - a vodní sloupec v ní je vysoký devadesát metrů. Když byla na začátku 90. let minulého století čištěna, našla se v ní také kostra vojáka z konce devatenáctého století. Dříve nad ní stal domek s dřevěným kolem na čerpání vody, což byla práce po místní vězně.
A kdyby nezklidnil vaše pocuchané nervy z kasemat krásný špilberský park ani barokní lékárna, počkejte si na druhém nádvoří na každou celou hodinu vždy mezi devátou a osmnáctou hodinou každý den. To se tady totiž vždy rozezní ojedinělá zvonkohra vyrobená v roce 1990 ve zvonařské dílně v Brodku u Přerova.
Tvoří ji patnáct zvonů, které byly původně umístěny na jednom domě dole ve městě vedle Měnínské brány. Nejmenší váží „pouhých“ šestnáct kilogramů a nejtěžší 220 kilo. Zvony jsou uchyceny napevno a hýbou se jen jejich srdce.
Slyšet tu můžete až třicet dva uchu a duši lahodících melodií. Ty si musíte jet prohlédnout na místo, stejně jako interiéry hradu. Můžete to spojit i s cestou na nějakou z řady akcí nebo výstav, které toto místo často hostí.
# Tomáš František Přibyl, novinář
Zdroje informací a další podrobnosti na www.spilberk.cz a www.muzeumbrna.cz a Špilberk – Wikipedie
