Článek
Dohodu s Putinem oznámil Trump v minulém týdnu. Rusko podle ní začne dodávat na americký, a údajně i světový, trh naftu. Postupně by mělo jít až o pět milionů tun, a to navzdory tomu, že její vývoz zakázalo a že ruské rafinerie čelí neustálým útokům ukrajinských dronů.
Americkému prezidentovi to má snad pomoci snížit ceny pohonných hmot na amerických čerpacích stanicích, které vzrostly kvůli jeho nepovedené válce s Íránem. A možná na tom Trump vydělá i finančně a narcistně – bude se tvářit jako superobchodník, který svým voličům zajišťuje blahobyt.
Tím to však končit nemusí. Novinky.cz přinesly s odvoláním na americká média informaci, že mají následovat další kroky podporující válečnou ekonomiku Ruska. Například uvolnění ruských aktiv v USA.
Ponechme stranou úvahy o tom, že americká opozice i část republikánů jsou v šoku, stejně jako americká média a Ukrajinci. Stranou dejme i to, že Rusko spíše potřebuje ceny na světových trzích zvyšovat než snižovat.
Soustřeďme se na to, že jde o zradu a přímý útok proti Evropské unii a Ukrajině. Spojené státy jistě mají právo na vlastní politiku vůči konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.
Bidenova administrativa podporovala Ukrajinu vojensky a zároveň útočila na Rusko ekonomickými sankcemi. Trumpova administrativa zachovala sankce proti Rusku, ale vojenskou pomoc Ukrajině výrazně omezila. K ústupkům přitom při mírových jednáních nutila pouze Ukrajinu.
To, co Trump udělal nyní, však už není jen relativně vyrovnaný přístup spočívající v nepodpoře obou stran, ale přímá pomoc a podpora jedné z nich v konfliktu, který znovu rozdělil svět do různých geopolitických sfér.
Podpora jedné ze stran přitom znamená zapojení do války. Ostatně tak to chápe i Rusko, které tvrdilo a tvrdí, že bojuje proti NATO a Západu. Naftová dohoda mezi USA a Ruskem proto představuje završení amerického obratu a otevřené zapojení Spojených států do konfliktu na straně Ruska.
Evropská unie jako celek, stejně jako většina jejích členských států, přitom stojí na straně Ukrajiny. V ekonomické rovině se tak nyní sama stává terčem útoku ze strany USA. A na to musí reagovat nejen kvůli svému spojenci, ale především kvůli sobě.
Evropská politika ve vztahu k válce na Ukrajině někdy vypadá, jako by ji ovlivňoval hédonismus, tedy nechuť k nepohodlí. A možná i zbabělý pacifismus. Ve skutečnosti však jde spíše o extrémní umírněnost, protože Evropa má drastické zkušenosti s vlastním militarismem.
I při zachování této umírněnosti má přitom Evropská unie jak reagovat. Útok ze strany Ameriky a Ruska je veden v ekonomické rovině a právě v ní je EU mimořádně silným aktérem. Má v rukou i velmi účinný nástroj, kterým může podpořit Ukrajinu a poškodit Rusko, podobně jako to v opačném gardu udělal Trump.
Jde o zmrazená ruská aktiva v evropských finančních institucích. Nejčastěji se uvádí, že mají hodnotu 210 miliard eur. Evropská unie už na ně jednou chtěla sáhnout, ale nedokázala se na tom shodnout. Zatím proto zůstávají zmrazená na neurčito a výnosy z nich dostává Ukrajina.
Pokud přitom Evropa nechce sama přejít do role útočníka a zároveň si chce ponechat otevřená dvířka k USA, jejichž politika se může po dalších volbách změnit, může zatím sáhnout jen na část těchto aktiv.
A to na takovou, jejíž hodnota bude o něco vyšší než objem podpory, kterou Rusko získá od USA. Evropa si tím zachová svou umírněnost, ale zároveň jasně ukáže, že na sobě nenechá štípat dříví.
Takový krok by byl jistě průchodnější než jednorázové převedení všech ruských aktiv na Ukrajinu. A to i proto, že po odchodu Orbána z čela maďarské vlády se nálada v Evropské unii výrazně změnila. Česko a Slovensko si na otevřeně proruskou politiku netroufají a protiamerické nálady jsou v Evropě kvůli Trumpovi snad všudypřítomné.
Současně by přitom Unie mohla prostřednictvím médií dávat v USA najevo, že není protiamerická, ale protitrumpovská. Mohla by také více komunikovat s americkou opozicí, která sice existuje, je však slabá a roztříštěná. Přesto dává najevo, že se pokusí Trumpovu naftovou dohodu s Putinem zvrátit.
Evropská unie přitom musí reagovat především proto, že na ukrajinské frontě jde nyní zejména o co největší ekonomické vyčerpání protivníka. A o totéž se hraje i v soupeření mezi obnovenými geopolitickými sférami.
Trump dává najevo, že mu jde jen o sebe, a USA tak v tomto velkém střetu postupují samostatně. S tím Evropa těžko něco udělá. Ale jak dopadne, pokud nezasáhne proti tomu, že Spojené státy posilují její nepřátele?
Vyčerpá se. Na pomoc Ukrajině sice peníze má, ale pokud bude Rusko podporováno Čínou a USA, bude Evropa své prostředky pouze promrhávat a sama slábnout.
Proto EU nemůže skončit jen u toho, že pokud Rusko nyní díky USA vydělá třeba deset miliard dolarů, pomůže Ukrajině stejnou částkou. Musí Rusko zároveň i oslabit.
A to nemluvím o hrozící ztrátě autority. Kdo bude brát Evropu vážně, když uvidí, že se nebrání přímým útokům?
Tomáš František Přibyl, novinář
