Článek
Česká vláda se v současnosti pokouší, i když si to možná ani neuvědomuje, vrazit poslední hřebíček do rakve rodiny coby vztahové a zákonné instituce. Tedy skupiny lidí, které pojí vzájemné city, povinnosti, práva i geny.
Ministerstvo zdravotnictví totiž přišlo s novelou zákona o zdravotních službách, která se přestává dívat na lidské rozmnožování jako na okamžik vzniku rodiny a vidí v něm pouze vznik nepárového, individualisticky orientovaného rodičovství.
Nejpodstatnější změnou, kterou ministerstvo do novely zakomponovalo, je totiž umožnění umělého oplodnění ženám bez partnera, jehož souhlas dosud potřebují a který je pak z hlediska zákona a státu považován za otce dítěte.
Novela má za sebou připomínkové řízení, které ukázalo, že řada resortů ve vládě s ní nesouhlasí. Zejména se obávají nárůstu počtu samoživitelek, dopadů na děti a také právních sporů, protože u nás je dárcovství spermií anonymní, zatímco děti mají právo znát svůj původ.
Ministerstvo zdravotnictví však námitky ostatních resortů nezastavily. Naopak se k nim vyjádřilo a připravuje novelu k předložení vládě. Jedna z nejzásadnějších připomínek k novele se týkala toho, že z umělého oplodnění žen bez partnera dělá způsob, jak řešit reprodukční přání matky, a nejde tak o léčbu neplodnosti.
„Absenci mužského partnera lze z tohoto pohledu chápat jako objektivní překážku přirozené reprodukce, jejíž překonání je v moderní medicíně legitimním účelem asistované reprodukce,“ uvedlo ministerstvo zdravotnictví při vypořádávání připomínek k novele.
„Žena bez partnera je z přístupu k asistované reprodukci vyloučena pouze z důvodu absence mužského partnera, přestože může splňovat všechny ostatní předpoklady pro rodičovství. Rozšířením přístupu dojde k posílení principu rovnosti a nediskriminace,“ uvedlo ministerstvo také.
-
Možná to na začátku nebyl od moderny útok, i když celkem bezhlavé útočení na vše předcházející, na čem sama nestála, pro ni bylo typické. Možná to byla upřímná snaha o zlepšení rodiny.
Vždyť na počátku této proměny stála individuace jedince i v rodině. Tedy omezení rozhodování otce či matky za ostatní a omezení vlivu tradic. Vše pro seberealizaci. Rodinu to vnitřně jakoby provzdušnilo a dalo se v ní lépe dýchat.
Na druhou stranu ji to začalo relativizovat. Zpočátku ale nijak výrazně. Velkým problémem se stal až Freudův přístup k rodině. Respektive jeho zaměření na rodinu jako primární zdroj našich traumat, neuróz i depresí.
Ne že by psychologie neviděla konstitutivní důležitost rodiny, ale diskurz kolem ní prostě ovládla otázka selhávání jejích členů. Z toho vzešlo i mnoho pokusů, jak výchovu v rodině proměnit a oprostit od vytváření těžkých patologií.
Než přišla debata o tom, jestli rodiče musí být heterogenní pár nebo mohou být i stejnopohlavní, nastala změna i v tom, že díky rozvoji antikoncepce mohl přestat být sex základem nebo projevem rodiny a také vztahu.
Navzdory tomu, že jsme se dívali na rodinu jako na něco patologického a vztahy v ní jsme možná až extrémně rozvolnili, jsme se na ni dál dívali jako na skupinu lidí, které mají pojit vzájemné city, povinnosti, práva i geny.
Významně nahlodávat to začala až zmíněná debata o stejnopohlavních rodičovských párech. V ní šlo o to, zda rodinu odtrhneme od jejího genetického základu a budou ji tvořit lidé, kteří se dohodli, že ji vytvoří i s užitím cizích genů. City, práva a povinnosti však měly ještě zůstat.
To, kam se posunujeme nyní s novelou ministerstva zdravotnictví, je však o tom, že zakladatelem rodiny už není vůbec žádný pár, ale jedinec. A to znamená oslabení i citových vazeb.
Jak může být rodinou něco, kde na počátku chybí nějaký vztah? Kde jeden z páru, který vkládá do této situace své geny, nebude mít vůči dítěti žádná práva a povinnosti? Kde se dítě nebude moci s druhým rodičem setkat a usilovat o jeho city a péči?
Role citů, práv, povinností i genů je tu buď vymazána, nebo kriticky oslabena. A to jsme přitom pracovali na tom, abychom rodinu oprostili od toho, aby na ni byl jedinec ekonomicky závislý a šlo v ní hlavně o city.
-
V tom, co ministerstvo zdravotnictví napsalo do vypořádání připomínek ostatních resortů, stojí, že absence partnera je objektivní překážkou reprodukce. Přemýšlejte o tom chvíli…
Jak blízko je toto uvažování světu, který ve svém slavném díle Konec civilizace už ve třicátých letech předpověděl britský spisovatel Aldous Huxley?
Pro ty, kdo to nečetli, jen stručně – technika umožnila lidem rozmnožování bez jakéhokoli vztahu. Rozmnožování přebírá jakási výrobní linka. Rodiny neexistují, slova jako matka a otec jsou považována za nemravná, city jsou zrušeny.
Je nutné a povinné si jen užívat hedonisticky konzumu a kdo má špatnou náladu, vezme si drogu (snad něco na způsob hedonistického užívání našich antidepresiv), která ho uvede do pohody.
Ve světě „rodiny“, kterou chce novela ministerstva zdravotnictví podpořit, přebere rozmnožování zčásti také technika. O druhém rodiči snad ještě bude možné mluvit, ale existovat vlastně nebude. A tím zmizí i jeden pár prarodičů.
Dárce spermií snad bude vědět, čeho se vzdává, ale dítě na to žádný vliv mít nebude a jedna babička a jeden dědeček také ne. Jak těžké pro ně může být ochuzení o city, které tu mohly vzniknout, je bolestivé domýšlet.
Paradoxní přitom je, že za tím, kam míříme, stojí využívání techniky pro bezetickou volnost. V tomto případě pro volnost obcházet přírodní nastavení našeho rozmnožování, které je typické i pro ostatní savce.
Paradoxní je to proto, že jak v případě světa, který popsal Huxley, tak v případě rodin, kde je zrušena jakákoli počáteční párovost, půjde o nastolení jakési povinnosti. A to v tom smyslu, že otázka nešťastnosti z takového nastavení je ignorována nebo dokonce zakazována.
Narcistní hedonistický individualismus, jak o něm už v 80. letech psal francouzský filosof a sociolog Gilles Lipovetsky, se tu stává postupně totalitou. Domýšlet, jak strašnou depresi jednou vyvolá nemožnost být smutný, se ani nechce…
-
V naší době ještě nejsme technicky tak daleko, a tak se zdá, že etický posun, k jakému by schválením novely ministerstva zdravotnictví došlo, není nijak zásadní. Ve skutečnosti ale i nám hrozí velké vychýlení. Pokud totiž říkáte, že žena, která nemá partnera pro reprodukci, je diskriminována, nabízí se pár otázek.
Například zda je pro muže, který nemá partnerku, diskriminující, že si nemá jak pořídit dítě. Respektive zda stát pro zajištění práv takového muže vezme nějakou ženu a donutí ji, aby mu porodila dítě a pak se o něj nezajímala.
Nebo z opačného soudku – pokud je tedy žena bez partnera diskriminována a stát jí má umožnit umělé oplodnění, co nastane, pokud nebude nikdo z mužů dávat sperma? Bude stát vybírat muže, které bude k dárcovství nutit?
A co budeme dělat se situacemi, kdy dítě, už dospělé, bude chtít od druhého rodiče výživné, informace o rodinné anamnéze a třeba se bude chtít i pokusit o propojení svého života s druhým rodičem?
A co když se jednou změní životní priority a vztah k rodinným vztahům u dárce spermií? Takových „a co když“, které většinou dříve či později nastanou, je mnohonásobně více, než je tu načrtnuto.
Zamyslet bychom se proto měli také nad tím, jak nám nakonec v rodině ten individualismus převládl. Už nám přitom téměř rozložil společnost a nyní je před rozvratem i rodina, kterou měl na počátku jen provzdušnit.
Individuální potřeby, zájmy a práva jedinců, kteří tvoří rodinu, totiž v návrhu ministerstva zdravotnictví nejsou v rovnováze. Naopak jsou totálně vychýlena ve prospěch jednoho z nich, práva druhého jsou zrušena a práva dítěte jsou omezena.
V individualismu, jak ho provozujeme ve společnosti nároků, jde totiž nakonec o to, kdo si vykřičí, že je více diskriminován. Ten pak může z ostatních členů rodiny udělat pouhý předmět svého zájmu…
-
V této eseji nejde o to tvrdit, že Freud nemá pravdu a rodina není v žádném případě zdrojem bolesti. Nebo že by v ní tradice a patriarchát nehrály v minulosti a v řadě případů v současnosti velkou roli.
Jde tu o obhajobu toho, že rodina je v principu dobrá věc a to, že ji někdo provozuje třeba tyransky, na tom nic nemění.
Respektive, že by to nemělo vést k jejímu zpochybnění a rozvratu, který nedá citům ani šanci. Vždyť když jsme rodinu oprostili od její ekonomické nutnosti, patriarchátu a povinnosti držet se v ní tradic, měli jsme ji dovést k tomu, aby vznikla z lásky.
Jenže to se nám uprostřed všeho toho individualismu bez zdůraznění toho, že rodina má být výsledkem touhy po plnosti ve společenství, nepodaří. A když se nám to nepodaří, čeká nás totálně individualizovaná samota jako u Huxleyho, nebo ještě hůř, čeká nás větší či menší samota mezi lidmi, kteří se tváří jako společenství…
Tomáš František Přibyl, novinář
Zpravodajství o novele zákona o specifických zdravotních službách se u nás asi nejpodrobněji věnuje Český rozhlas. O knize Aldouse Huxleyho najdete více zde a k úvahám v této eseji mě dovedly i znalosti z mého studia teologie na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.
