Článek
Tímto prohlášením, které je bohužel vlivem současné mezinárodní situace naprosto logické, opodstatněné a pravdivé, rozpoutal na internetu intenzivní názorovou přestřelku. Někteří lidé okamžitě aktivovali mód panika a vyšilují, že to bude přesně jak za komunistů (i přesto, že i sám Řehka od začátku tvrdí, že o takovou vojnu by se na 100% nejednalo). Další lidé si myslí, že oni nemusí nic (v případě krize by jim to ovšem bylo „tvrdě“ vysvětleno). Jsou tu ovšem i lidé, kteří ho chápou a minimálně částečně s ním i souhlasí. Do této poslední kategorie patřím i já.
Přesto ovšem vidím cestu spíše v rozšíření možností dobrovolného převzetí branné povinnosti než zavedení nějakého druhu povinné vojenské služby.
Hlavním důvodem je to, že dobrovolná armáda vždy bojuje lépe než armáda založená na povinné vojně.
V současné době se může občan zapojit do obrany ČR tím, že se stane vojákem z povolání, vstoupí do aktivních záloh (dále již pouze AZ), absolvuje dobrovolně základní vojenský výcvik, nebo se nechá dobrovolně předurčit (zaváže se nastoupit do armády v případě potřeby).
Jenomže tyto možnosti nejsou ideální pro každého. Řekněme si to na rovinu, většina populace nemá fyzickou či zdravotní kondici na službu v současné AČR. Armáda je proto nucena ročně odmítnout tisíce uchazečů.
Nikdo nezpochybňuje, že by armáda měla mít na své rekruty fyzické a zdravotní požadavky, ale na druhou stranu v době, kdy je potřeba alespoň nějak početně posílit armádu, je škoda všechny tyto uchazeče úplně odmítnout.
Dále tu jsou lidé, kteří mají o armádu zájem a třeba i splňují fyzické a zdravotní požadavky armády, ale v případě AZ je pro ně nemyslitelné (přesněji řečeno pro jejich zaměstnavatele) opustit svoji práci na 6 týdnů kvůli absolvování základního vojenského výcviku ve Vyškově.
Možným řešením, co s lidmi, co prostě z různých důvodů nemohou, ale chtějí, by mohlo být vytvoření nového uniformovaného pomocného sboru AČR, který by měl o něco volnější podmínky přijetí a fungování.
Tento pomocný sbor by byl určen čistě k nebojové podpoře AČR a členství v něm by nevyžadovalo absolvování základního výcviku ve Vyškově. Místo toho by se členové naučili základní vojenské znalosti prostřednictvím online kurzů a skrze pravidelná 1-2 denní školení, které by armáda organizovala po celém území ČR (první pomoc, jak armáda funguje atd.).
Takto vycvičené členy pomocného sboru by potom šlo využít například pro odstraňování následků přírodních katastrof, Host Nation Support (podpora spojeneckých jednotek na území ČR), pomoc se základní údržbou vojenské infrastruktury, v rámci cvičení AČR (příprava výcvikového prostoru či „hraní civilistů a raněných“), pomoc s přepravu osob a zásob, strážní služba v rámci ochrany kritické infrastruktury atd.
Je důležité zmínit, že tento pomocný sbor by fungoval podobně jako AZ. Jeho členové by nadále měli svoje civilní zaměstnání a třeba jednou za čas by proběhlo cvičení tohoto pomocného sboru (primárně o víkendech). V případě válečného konfliktu by členové nastoupili do aktivní služby podobně jako jejich kolegové z AZ.
V rámci sboru by se potom zformovaly jednotky zdravotní, technické, stavební, železniční, letecké, silniční, pracovní a další.
Tedy podpůrné jednotky, který většinou v minulosti byly běžnou součástí i naší armády, ale nepřežily konec studené války.
Závěrem si tedy dovoluji prohlásit, že ačkoliv by existence tohoto sboru rozhodně nevyřešila relativně nízké počty záloh naší armády, tak by dle mého názoru jeho existence AČR jedině pomohla.
