Jak úvěrová krize před Bílou horou pomohla Čechům stát se pivovarnickou velmocí

Možná, že právě díky úvěrové krizi z druhé poloviny 16. století mají Češi nejvíce pivovarů na hlavu na světě. Hospodářství českých zemích doby předbělohorské bylo ovlivněno jak novými hospodářskými tendencemi, které se k nám šířily z ekonomik západoevropských států, tak specifickým domácím politickým vývojem. V Evropě došlo v 16. století k narušení tradiční představy typické pro celý středověk: bohatství již nepocházelo z držby půdy a největší pozemkový vlastník nemusel patřit k těm nejbohatším. Největší prostředky se nezískávaly prvotně zemědělskou výrobou, nýbrž finančními operacemi, případně ukládáním kapitálu a jeho následnou investicí do efektivnějších forem výroby. Příliv zlata a stříbra z amerických kolonií způsobil inflaci evropských měn a zvýšení cen základního spotřebního zboží (tzv. „cenová revoluce“ – od 60. let 16. století). Obecně se zrychlil oběh peněz.

Renesance, dluhy a okázalost

Nový životní styl šířící se po Evropě ze severní Itálie – renesance – nutil šlechtice vydávat větší sumy peněz na přebudování svých sídel i na nákladnější reprezentaci (pořádání hostin, oděvy, zbraně…). Navíc české země se již od husitských válek nacházely v ekonomické izolaci, která se postupně ještě prohlubovala. Velcí pozemkoví vlastníci (páni) se v 16. století potýkali s finančními problémy, a to jak z důvodu ryze osobní neschopnosti nakládat s penězi a investovat je, přes důvody jakými byly nákladné záliby (šlechtické sbírky, hazardní hry), nákladná reprezentace a masivní defraudace jejich majetku ze strany nižších panských úředníků (renesanční šlechtic nebyl vychováván k tomu, aby rozuměl hospodaření, proto si na tuto práci najímal správce), až po nové daňové požadavky panovníka kvůli obraně před tureckým nebezpečím. Peníze, které šlechta tehdy získávala ze své pozemkové držby, lze v této době v zásadě rozdělit do dvou skupin. Šlo o tzv. „stálý plat“ (fixní), jímž byla renta od poddaných v pevně určené výši, a potom také tzv. „běžný plat“ (průběžný), který byl tvořen mimořádnými zisky a příjmy z tzv. podnikatelských (režijních) forem výroby. Vzhledem k výše zmíněné inflaci se stal fixně stanovený stálý plat pro vrchnost nedostačujícím a musel být navýšen podíl běžných platů ve vrchnostenských rozpočtech. K výhodnosti podnikání ve vlastní režii přispívalo to, že nebylo nijak zdaněno od panovníka.

Předbělohorský systém úvěrů

Ekonomika velkých šlechtických panství v 16. století byla založena na cyklickém úvěrování – tedy na neustálém obnovování krátkodobých půjček. Půjčka se nemusela splatit celá, aby mohla být obnovena. Vlastníci velkých panství si půjčovali převážně od nižších šlechticů (rytířů) ve svém okolí. Díky půjčkám se tvořila sociální vazba mezi rytířem a pánem. Páni a rytíři mezi sebou v postavení dlužníků a věřitelů vedli korespondenci a dále páni zvali významné věřitele na hostiny jako projev díků za poskytnuté prostředky a také aby věřitele ujistili, že nemají finanční obtíže a jsou schopni zaplatit své závazky. I zadlužení šlechtici se tvářili jako boháči kvůli společenské prestiži a přístupu k novým půjčkám, např. Jaroslav z Pernštejna byl podle berních rejstříků (daňových záznamů) v roce 1557 nejbohatším mužem v zemi, nicméně v roce 1558 musel vyhlásit insolvenci a musela být na něj uvalena věřitelská správa. Pro věřitele bylo výhodnější peníze půjčovat než si za ně koupit vlastní panství, protože úročení úvěrů bylo vysoké – rovných 10 %. Tato půjčka nebyla spojena s dalšími náklady – žádná centrální evidence neexistovala, a proto půjčky unikaly jakékoliv formě zdanění. Dlužní úpis byl časově limitován na 1 rok a úroky se vyplácely po půl roce na sv. Jiří (24. 4.) a na sv. Havla (16. 10.). Obnovování úpisu bylo běžným kancelářským úkonem a s dlužními úpisy se čile obchodovalo.

Když se peníze přestaly točit: úvěrová krize v šlechtických kruzích

Na zemském sněmu v roce 1543 byla sněmovním usnesením snížena nejvyšší úroková míra u dlužních úpisů z 10 % na 6 %. Toto nucené snížení prosazoval zejména panovník, jemuž se hodily levné úvěry pro vedení války s Turky, a také velcí magnáti, kteří si od toho slibovali, že tak sníží náklady na obsluhu svých dluhů. K dalším důvodům patřil důraz na křesťanskou morálku, podle níž byl úrok ve výši 10 % „nekřesťanský“, ostatně v sousedních německých zemích s převahou luteránského vyznání byl placen jen úrok 6 %. Usnesení sněmu však nakonec vyvolalo úvěrovou krizi – věřitelé nechtěli půjčovat na tak nízký úrok a raději si šetřili peníze na odkup pozemkového majetku. Výnosy z držby vlastního dominia se rázem jevily vyšší než maximální zákonem povolený šestiprocentní úrok. Úvěrová krize se dotkla rentiérů, kteří žili z úroků, a také velkých pozemkových vlastníků, kteří byli závislí na pravidelném obnovování půjček.

Česká vynalézavost a obcházení pravidel

Šlechtici se krátkodobě snažili řešit finanční potíže, způsobené narušením cyklického úvěrování, půjčkami od židovských bankéřů, protože židé mohli půjčovat i na „nekřesťanský úrok“. Avšak ve stejné době si našli čeští šlechtici několik způsobů, jak usnesení sněmu vychytrale obejít:

Všechny tyto pokusy byly později považovány za těžký hospodářský delikt. Jediným dlouhodobým řešením, jak získat peníze, se tak nakonec ukázalo hledání nových zdrojů uprostřed vlastních panství.

Krize jako příležitost: začátek českého pivovarnictví

V této době začaly být zakládány poplužní dvory, které měly zajistit pro trh větší množství zboží jako bylo např. obilí, dobytek či mléčné výrobky. Část obilnářské produkce odebíralo pivovarnictví – právě tuto sféru výroby ovlivnil šlechtický velkostatek nejvíce. Odbyt byl zajištěn díky tzv. přímusu, což pro poddané znamenalo nucenou spotřebu výrobků vyprodukovaných velkostatkem. Dalšími výnosnými aktivitami pro velkostatek bylo v 1. polovině 16. století i zakládání nových poddanských měst.

K zakládání vlastních poddanských měst šlechtu inspirovala hospodářská prosperita, které dosáhla královská města v jagellonské době. Vrchnost proto začala podporovat svá poddanská města a městečka. Díky dobrým podmínkám se poddanská města v 1. polovině 16. století dynamicky rozvíjejí. Každé město potřebovalo svou spádovou oblast, kde jeho výrobky nalézaly odbyt a zemědělské oblasti v okolí měst zase potřebovaly hospodářská centra, v kterých mohly prodávat svou produkci. Takto vznikala síť vrchnostenských trhů, která začala výrazně ekonomicky ohrožovat postavení starých výrobních center – královských měst. Mezi šlechtici a jejich vlastními městy existovala symbióza. Čím více práv vrchnost svému městu odevzdala, tím bylo konkurenceschopnějším a mohlo v ekonomickém souboji porazit královská města.

Úvěrová krize tak měla výrazný pozitivní efekt na finanční kondici českých zemí – přinutila vrchnosti začít podporovat ve velkém pivovarnictví, rozvoj hospodaření na panských dvorech pro zvýšení výnosů z obilnářství a rozvoj poddanských měst.

Článek patří do série „Kuriozity z hospodářských dějin“, která tvoří sadu textů o zajímavých, vtipných či málo známých epizodách z českých nebo světových ekonomických dějin. V příštím díle se podíváme na hospodářský vzestup šlechtického rodu Smiřických, do jejichž panství patřila města jako Semily či Náchod.

Zdroje: