Článek
V islandštině nese událost, při které Islanďané dokázali několikrát v řadě porazit loďstvo Jejího Veličenstva, strohé pojmenování „tresčí konflikt“ (Þorskastríðin) či „spor o teritoriální vody“ (Landhelgisstríðin). Dramatičtější anglický výraz Cod Wars si získal oblibu na stránkách britských tabloidů vzhledem k podobnosti s výrazem pro studenou válku (Cold War).
Série incidentů mezi „Davidem a Goliášem“ - islandskou pobřežní stráží na jedné straně, a Royal Navy a britskými rybářskými loděmi na straně druhé - se obešla bez přímých obětí na životech. Pouze nepřímo jsou mezi raněné a oběti počítáni britský rybář, který byl zraněn vlečným lanem, a islandský inženýr, který byl zabit elektrickým proudem během opravy poškozeného trupu lodi. Konflikt ovšem vedl ke změnám mezinárodního mořského práva, které platí do dnešních dnů.
Příčina konfliktu leží v roce 1901, kdy tehdy mnohem mocnější britská říše uzavřela mezinárodní dohodu na 50 let s Dánskem, které tehdy kontrolovalo Island, omezující islandské pobřežní vody a oblast výlučných rybolovných práv na pouhé 3 námořní míle. Vody kolem Islandu se následně staly mezi světovými válkami důležitou rybolovnou oblastí pro britské rybáře. V roce 1944 získal Island nezávislost, a přestože během druhé světové války se počet britských rybářských lodí snížil, v poválečném období již představovalo malé pobřežní pásmo palčivý politický problém, neboť ryby tvořily významný exportní artikl i důležitou součást stravy malého ostrovního národa.
Islandská vláda se rozhodla vyčkávat konce platnosti mezinárodní smlouvy, po jejím skončení však 15. května 1952 jednostranně rozšířila své pobřežní vody na 4 námořní míle od břehu. Británie odpověděla zákazem importu islandských ryb do britských přístavů, což mělo výrazně poškodit islandskou ekonomiku, neboť Spojené království bylo největším dovozním trhem pro islandské ryby. Na danou situaci však rychle zareagoval Sovětský svaz, který začal islandské ryby nakupovat. Spojené státy, obávající se rozšíření sovětského vlivu na jejich malého spojence v rámci NATO, otevřely rovněž svůj trh produktům islandského rybolovného průmyslu a přesvědčily Itálii a Španělsko, aby udělaly totéž. Předehra tresčích válek tedy skončila pro Island vítězně v roce 1956, kdy Spojené království uznalo novou pobřežní hranici 4 námořní míle.
První tresčí válka vypukla 1. září 1958 přijetím nového islandského zákona rozšiřujícího pásmo pobřežních vod na 12 námořních mil a trvala do 11. března 1961, kdy islandský parlament (Althing) potvrdil smír mezi oběma znesvářenými stranami konfliktu. Spojené království zareagovalo na islandský zákon prohlášením, že britské rybářské lodi budou do oblasti mezi 4 a 12 námořními mílemi od islandského břehu doprovázeny válečnými loděmi Královského námořnictva. V tomto konfliktu mohla islandská pobřežní stráž nasadit jen 7 lodí islandské pobřežní stráže (proti 53 lodím Royal Navy), přičemž zejména vlajková loď Þór mohla dokázat zabavit a odvléci cizí rybářskou loď do islandského přístavu. Přestože britské lodě měly zakázáno použít sílu jako první a celý konflikt sestával pouze z palby varovnými výstřely a tzv. taranování (snaha o poškození nepřátelské lodi prostřednictvím úmyslné srážky), nasazení britské námořní síly rozlítilo islandské veřejné mínění a Islanďané demonstrovali před britskou ambasádou v Reykjavíku. Britský velvyslanec Andrew Gilchrist místo toho, aby napětí uklidňoval, se snažil protestující přehlušit vojenskou pochodovou hudbou (včetně skotských dud) hranou z jeho gramofonu. Britský vojenský námořní doprovod se postupem času stával čím dál nákladnějším. Poté, co islandská vláda pohrozila opuštěním NATO, pokud nebude dosaženo dohody, se Spojené království podřídilo americkému tlaku a ukončilo konflikt přistoupením na islandské požadavky.
Tresčí války. Ilustrativní obrázek. Zdroj: DALL-E/Pixlr Editor
Druhá tresčí válka následovala po rozhodnutí islandské vlády z 1. září 1972 rozšířit pásmo pobřežních vod z 12 na 50 námořních mil. Pro Spojené království bylo věcí principu zasáhnout proti tomu, co vnímala jako porušení tehdejšího mezinárodního práva, v čemž ji podpořily ostatní západoevropské vlády. V této válce byly lodě islandské pobřežní stráže nově vyzbrojeny trhačem vlečných sítí, islandským vynálezem, který plul za hlídkovou lodí na lanu a dokázal při obeplutí britské rybářské lodě přetnout vlečnou síť tak, že o tom rybářská posádka neměla ani ponětí. Následkem takového manévru byla ztráta úlovku a nutnost náhrady vlečné sítě v hodnotě zhruba 5000 amerických dolarů. Poprvé byl trhač vlečné sítě použit 5. září 1972, kdy loď pobřežní stráže Ægir potkala neoznačenou loď plující pod pirátskou vlajkou, kterou rozpoznala jako britskou rybářskou loď Peter Scott. Po rádiovém kontaktu, při kterém posádka neoznačené lodi odmítla na výzvu oznámit své jméno a číslo a následovat islandskou loď Ægir do přístavu, se ozvala z rádia pro překvapené islandské uši majestátní píseň Rule, Britannia! Skladba se zastavila až ve chvíli, kdy Ægir obeplul loď Peter Scott a přetrhl její vlečné sítě, na což rozhořčení rybáři odpověděli házením uhlí, odpadků a velké hasičské bourací sekery na islandskou hlídku. Celá válka skončila v listopadu 1973 opět islandským vítězstvím poté, co Island pohrozil vystoupením z NATO a vypovězením amerických lodí a letadel z vojenské základny v Keflavíku a britská vláda pod tlakem USA kapitulovala.
Třetí tresčí válka vypukla v listopadu 1975 poté, co vypršela platnost předchozí britsko-islandské dohody a islandská vláda rozšířila pásmo pobřežních vod na 200 námořních mil. Tato tresčí válka trvající do června 1976 se ukázala jako nejvyostřenější ze všech. Celkově se odehrálo 55 námořních incidentů spojených s taranováním, 5 lodí islandské pobřežní stráže bylo poškozeno a na opačné straně utrpělo škody 19 britských fregat a jedna zásobovací loď. Island opět nepřekvapivě pohrozil vystoupením z NATO a vymohl si prosazení svých požadavků.
Britské přístavy Hull a Grimsby ztratily v důsledku válek primát největších rybářských přístavů v Evropě.
Úmluva OSN o mořském právu podepsaná roku 1982 - která vstoupila v platnost roku 1994 - následně kodifikovala výlučnou ekonomickou zónu jako oblast 200 námořních mil od pobřeží. Islandská neústupnost mnohem větší námořní mocnosti tak zakotvila dodnes platné mezinárodně pravidlo.
Zdroje:
KADEČKOVÁ, Helena. Dějiny Islandu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009.
FROST, Natasha. How Iceland Beat the British in the Four Cod Wars. In: Atlas Obscura [Cit. 17.01.2025]: https://www.atlasobscura.com/articles/what-were-cod-wars
GRANT. Piper. What Were The Cod Wars? In: Medium [Cit. 17.01.2025]: https://medium.com/exploring-history/what-were-the-cod-wars-28ccea9c4dc2
Dokument o tresčích válkách [ENG]: https://www.youtube.com/watch?v=FsOytZMRXo0
