Článek
Když jsem si ho zamilovala
Byla jsem po dvacítce a on už dávno po čtyřicítce. Všichni kolem mě varovali, že je to risk, ale já byla zamilovaná. Líbil se mi jeho klid, vyrovnanost a zkušenosti. Zatímco moji vrstevníci řešili večírky, on mi nabídl stabilitu a pocit bezpečí. Měla jsem pocit, že s ním nikdy nemůžu zabloudit. Byl pro mě přístavem, kde jsem se mohla schovat, když jsem byla nejistá a hledala sama sebe.
Společné roky bez pochybností
Dlouhou dobu jsem si věkový rozdíl ani neuvědomovala. Cestovali jsme, smáli se, plánovali a budovali domov. Měla jsem pocit, že jsme sehraný tým, a když jsem slyšela narážky na to, že jednou budu vdovou příliš mladá, jen jsem mávla rukou. Říkala jsem si, že na lásce přece nezáleží, kolik je komu let. On měl energii, já byla plná nadšení, a dohromady to fungovalo.
Teď jsme každý jinde
Dnes je mi čtyřicet a cítím se na vrcholu sil. Pracuji, sportuji, mám spoustu plánů a chutí objevovat. Můj manžel je už ale v jiné fázi. Unavuje ho, co mě baví. Místo výletů by raději odpočíval doma, místo plánů do budoucna řeší své zdraví a doktoři se stali součástí našeho života víc, než jsem čekala. Vidím, že jeho tělo stárne, a i když se snaží držet krok, prostě to není ono. Najednou mám pocit, že jsme se ocitli každý na jiné straně břehu.
Samota uprostřed vztahu
Nikdy bych nevěřila, že se člověk může cítit osaměle, i když žije po boku někoho, koho miluje. Mám kolem sebe energii a sny, které chci žít, ale když se o ně podělím s manželem, připadám si, jako bych mluvila jiným jazykem. On mi odpovídá, že už to všechno zažil, že je spokojený s tím, co má, a já cítím, jak se mezi námi otevírá mezera. Není to o tom, že bych ho nemilovala, ale začínám chápat, že věkový rozdíl není jen číslo, ale realita, která nás pomalu dohnala.
Co se snažím zvládnout
Někdy se přistihnu, že mu závidím jeho klid. Možná bych taky chtěla mít pocit, že už není kam spěchat. Jenže já ještě spěchám, chci žít naplno, zkoušet nové věci, cestovat dál než za hranice města. Snažím se ho zapojit, ale když vidím jeho unavený pohled, vzdám to. Často mě napadne, jestli jsem si na začátku nepředstavovala, že to zvládnu líp, že se mi nikdy nestane, že bych litovala. Jenže realita je jiná a já si s ní zatím neumím úplně poradit.
Moje tiché přání
Nechci od něj utíkat, nechci hledat někoho mladšího. Jen si přeji, aby se mi ještě podařilo najít cestu, jak naše světy spojit. Abychom neskončili jako dva lidé, kteří sice žijí pod jednou střechou, ale každý prožívá svůj vlastní příběh. A tak zatím hledám rovnováhu mezi svými touhami a jeho možnostmi, i když někdy cítím, že bojuji s časem, který nám nepřeje.
