Článek
Měsíc, kdy bylo všechno růžové
První týdny jsem si připadala svobodně. Spala jsem, kdy jsem chtěla, pila kávu v klidu a těšila se, že si konečně udělám radost. Koupila jsem si nové povlečení, dala byt dohromady, zaplatila pár drobností, které jsem léta odkládala. Říkala jsem si, že když jsem tolik let poctivě pracovala, zasloužím si trochu si užít.
Když přišel první důchod
Pak přišlo to, co mě vrátilo na zem. Na účet mi přišlo 13 480 korun. Sedla jsem si k papíru a začala počítat. Nájem, elektřina, voda, telefon, léky, pojištění. Když jsem všechno sečetla, zůstalo mi něco málo přes tři tisíce. Za to jsem měla vyžít celý měsíc. Poprvé v životě jsem se rozbrečela nad výpisem z účtu.
Každý rohlík se počítá
Najednou jsem přemýšlela nad každou položkou v košíku. V obchodě jsem stála nad regálem s máslem a v ruce držela kalkulačku. Uzeniny jsem začala kupovat po plátcích, maso jen výjimečně. Místo kafe instantní náhražka, místo ovoce marmeláda. Nešlo o rozmar, ale o přežití. Každá stokoruna znamenala rozdíl mezi tím, jestli bude celý měsíc světlo, nebo ne.
Přepočítaný život
Začala jsem se dívat jinak i na věci, které jsem dřív brala jako samozřejmost. Jízdenka do města? To je oběd. Nové boty? To jsou dva týdny bez masa. Když mi v lednu přišlo vyúčtování elektřiny, rozbrečela jsem se znovu. Ne ze smutku, ale z čisté bezmoci. Poctivě jsem pracovala celý život a teď si musím rozmýšlet, jestli si zapnu topení.
Dny bez radosti
Každé ráno začínám stejně – otevřu peněženku a podívám se, kolik tam zbylo. Dřív jsem přemýšlela, co si dám k obědu, teď řeším, jestli si ho vůbec dám. Připadám si, jako bych se vrátila o padesát let zpátky. Žiju spořádaně, nechodím nikam, neutrácím, a stejně se mi stává, že týden před důchodem vařím brambory na všechny způsoby, protože na víc prostě nemám.
Až peníze ztratí hodnotu
Nikdo mi neřekl, že důchod neznamená odpočinek, ale neustálý stres z toho, aby člověk vyšel. Měla jsem pocit, že jsem si to zasloužila, jenže realita je jiná. Peníze mizí rychleji než dny a čím víc se snažím šetřit, tím víc se bojím, že jednou nebude z čeho. Když dnes slyším, jak se mluví o důstojném stáří, musím se usmát. Důstojné to možná je, ale jen do chvíle, než otevřete peněženku.
