Článek
Horší než Mnichov
Představte si, že jsme v roce 1938. Československo se rozhodlo nacistickému Německu bránit. Za cenu obrovských ztrát a bombardování československých měst odrazila československá armáda nacistický útok a nyní vede těžké boje v pohraničí. Najednou se k ní však její spojenci otočí zády a donutí ji kapitulovat. A to celé proto, aby s Hitlerem založili společný obchodní podnik.
Touto paralelou by se dal shrnout 28bodový mírový plán uniklý na konci listopadu roku 2025 americké administrativě. Plán, který pořád tvoří základ současných mírových jednání, obsahoval mimo jiné uznání Krymu, celé Doněcké a Luhaňské oblasti za de facto ruské, omezení ukrajinské armády, pardon ruských válečných zločinů, uzavření možnosti vstupu Ukrajiny do NATO nebo požadavek, aby do 100 dní po uzavření míru na Ukrajině proběhly volby. Oproti tomu umožňoval návrat Ruska do světových obchodních vztahů a další budování vztahů americko-ruských. Pomyslnou třešničkou na dortu bylo využití zmrazených ruských prostředků v Evropě k financování společného americko-ruského podniku.
Diplomacie evropských států a Ukrajiny následně strávila řadu dnů a jistě probdělých nocí v horečnaté snaze otupit nejhorší hroty tohoto plánu a pokud možno ho s co nejmenšími ztrátami nechat vyšumět. Světové veřejnosti se tak poněkolikáté naskytl pohled na nedůstojné divadlo evropských státníků snažících se uchlácholit poněkud poblázněného strýčka Donalda. Mohlo by to působit komicky, kdyby to nebyla tragická realita dnešního světa, který osciluje na pokraji světové války a klimatické katastrofy.
USA přestávají být důvěryhodným spojencem
Bez ohledu na to, jak jednání nakonec dopadnou, je podstatný už samotný fakt, že Američané takový plán vůbec položili na stůl. Je přitom zcela zřejmé, že jeho hlavním zdrojem bylo Rusko, které dokáže ovlivňovat Trumpovu administrativu a především amerického vyjednavače Steva Witkoffa. Návrh popírá základní principy mezinárodního práva a světového uspořádání vzniklého po druhé světové válce. Popírá princip zákazu použití síly, a dokonce se snaží o legalizaci vojenské anexe území. Doslova se vysmívá mezinárodnímu trestnímu právu a Mezinárodnímu trestnímu soudu, když se smluvně snaží vyloučit odpovědnost za spáchané válečné zločiny. Popírá státní suverenitu Ukrajiny i suverenitu členských států Evropské unie, NATO nebo států skupiny G8, když nad kolektivní jednání v rámci těchto organizací staví jednání dvou velmocí – USA a Ruska. Jinými slovy, je to návrh dohody dvou kšeftařů, která staví na hlavu základní principy a výdobytky současného světa.
Evropa spolu s Ukrajinou po jednání v Ženevě a Miami přispěchala s revizí, tzv. 20bodovým plánem, který však Moskva odmítla. Tempo jednání tím zpomalilo – prozatím. Džin však byl z lahve již vypuštěn.
Přes pochopitelnou evropskou diplomatickou snahu nelze zakrýt, že Spojené státy plán připravily za zády svých evropských spojenců a ignorovaly jejich bezpečnostní zájmy. Zatímco tak státy NATO sestřelují nad Polskem ruské drony a evropské státy jsou cílem ruských sabotáží, kybernetických, žhářských a jiných útoků, dezinformačních kampaní a dalších operací ruských tajných služeb, jejich klíčový spojenec se za jejich zády neváhá právě s Ruskem dohodnout. Sám sebe přitom postaví nad ně, když ze záležitosti kolektivní bezpečnosti udělá záležitost americko – ruských vztahů.
Nejde o izolovaný incident, je to další ze série kroků následující po vystoupení JD Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci, potupném jednání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem na Aljašce nebo nedávném zveřejnění nové americké národní bezpečnostní strategie. Hlavní zpráva pro Evropu zní: USA odchází, je třeba se s tím vyrovnat.
Impuls pro Evropu
Pro Evropu to znamená řadu strategických důsledků. Především je nutné, aby si dokázala v co nejrychlejším horizontu zajistit svou bezpečnost sama. Nejde však jen o větší spolupráci v otázkách bezpečnosti, zbrojení nebo budování strategické autonomie. Současná situace musí být impulsem pro větší politickou integraci. Evropa musí začít na mezinárodní scéně mluvit jedním hlasem. To předpokládá zrušení dosavadního práva veta členských států v oblasti zahraniční politiky. Ruku v ruce však musí jít i větší demokratizace a zapojení občanů do rozhodování, a to zejména posílením role Evropského parlamentu.
Odchod nebo oslabení vlivu Spojených států bude mít pak důsledky zejména pro země východní a střední Evropy. Jejich bytostným zájmem je snaha zamezit dalšímu nárůstu ruského vlivu v regionu. V tomto ohledu by bylo strategické hledat užší spolupráci států východní a střední Evropy ochotných a schopných čelit ruské hrozbě se severskými státy, které jsou jí rovněž nejvíce ohroženy, a tuto spolupráci budovat v rámci i nad rámec multilaterálních organizací jako jsou EU a NATO.
Nastupující česká vláda však zamýšlí směřovat Česko úplně jiným směrem. Namísto potřeby užší spolupráce v Evropě staví na národní suverenitě. Přitom právě politika euroskepticismu zanechala Evropu zranitelnou tváří v tvář ruské hrozbě. Namísto hledání protiruské spolupráce se snaží obnovit nefunkční Visegrádskou skupinu. Ta však nefunkční i zůstane, protože Polsko se svou historickou zkušeností nebude chtít mít nic společného s Maďarskem a Slovenskem, které s Ruskem otevřeně kolaborují.
V klíčové době pro bezpečnost Česka i Evropy tak vláda nabízí buď ignoraci, nebo kolaboraci, která hrozí zanechat Evropu i Česko zcela nepřipravené na americký odchod. Vytváří tím ideální prostředí pro další nárůst ruského vlivu ve východní a střední Evropě. Z historie přitom víme, že pokud je něco zásadní hrozbou pro českou suverenitu, je to právě nedemokratické Rusko.
