Článek
Nepříjemné zjištění
Pamatuju si, jak seděla u stolu s papíry z úřadu. Před sebou měla výpočet důchodu a mlčela. Po chvíli řekla, že jí vychází dvanáct a půl tisíce měsíčně. Myslela jsem, že si dělá legraci. Nedělala. Po tolika letech v práci by sotva zaplatila nájem, jídlo a léky. Podívala se na mě a řekla, že kdyby odešla, během dvou měsíců by byla na dně.
Konec snu o odpočinku
Ještě pár dní o tom přemýšlela. Všichni jí říkali, že už by měla mít klid, že to nějak půjde. Ale ona si sedla k papíru, napsala všechny výdaje a vyšlo jí, že by každý měsíc chybělo nejméně tři tisíce. Nakonec jen pokrčila rameny a řekla, že důchod si prostě dovolit nemůže. Místo aby skončila, začala hledat, kde by mohla přivydělat.
Brigáda místo volna
Našla si práci v místní večerce. Po své hlavní směně chodí ještě tam – tři, někdy čtyři hodiny denně. Vrací se domů pozdě večer, unavená, s bolavými zády. Když se jí ptám, proč to dělá, odpoví, že aspoň nebude mít hlad. Zní to jako vtip, ale není. Jídlo, energie, léky – všechno zdražilo. A ona nechce, aby jí musel někdo pomáhat.
Život bez jistoty
Každý měsíc říká, že takhle dlouho to stejně nevydrží. Ale přesto vstává, oblékne se a jde. Vím, že se bojí. Ne budoucnosti, ale toho, že jednoho dne nebude mít sílu dál pracovat a nebude mít z čeho žít. Ten strach ji žene víc než cokoliv jiného. Už to dávno není o ambicích nebo zodpovědnosti. Je to čisté přežívání.
Tichý vztek
Když slyším, jak někdo říká, že dnešní důchodci se mají dobře, dělá se mi špatně. Vidím, jak se maminka dře víc než kdy dřív, jen aby nemusela žít z almužny, kterou jí stát nabízí. Celý život pracovala, nikdy nebyla na úřadu práce, nikdy nic nechtěla. A teď, když by měla konečně spočinout, stojí za pultem v malém obchodě, aby si mohla koupit maso a zaplatit účty.
Hořká jistota
Když se jí zeptám, proč to ještě dělá, jen pokrčí rameny. Říká, že si musí něco našetřit, dokud může. Prý až přijde chvíle, kdy bude muset odejít, chce mít aspoň malou rezervu, aby nemusela žít o chlebu a čaji. A já vím, že proto každý den vstává – ne ze síly, ale ze strachu, že jednou už nebude mít z čeho.
