Článek
Procházka, která měla být radostí
Na trhy jsme dorazili už za tmy. Děti běhaly mezi stánky, ukazovaly na světýlka a smály se. Já byla unavená po práci, ale říkala jsem si, že tenhle společný večer za to stojí. Nechtěla jsem utrácet za hlouposti, žádné suvenýry ani cetky. Jen něco teplého do ruky, aby jim nebyla zima a abychom nešli domů hladoví.
Když jsme ucítili bramboráky, děti se zastavily samy. Nepřemýšlela jsem dlouho. Bramborák je jídlo, které znám, které zasytí a které jsem považovala za dostupné. Objednala jsem tři kusy. Každému jeden. Žádné balení domů, žádné přehánění. Jen rychlá večeře ve stoje.
Cena, která mě vytrhla z nálady
Prodavač se usmál, otočil se ke grilu a položil před nás tři horké bramboráky. Když řekl částku, myslela jsem, že se spletl. Šest set korun. Dvě stě za kus.
Zeptala jsem se ještě jednou, jestli jsem slyšela správně. Odpověď byla stručná a jasná. Ano, dvěstě korun za bramborák. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stáhne žaludek. Děti už si jídlo braly do ruky a těšily se. Nemohla jsem couvnout.
Zaplatila jsem. Kartou. Bez komentáře. Navenek klid, uvnitř chaos. Hlavou mi okamžitě projela rychlá matematika.
Tvrdý přepočet
Ten den jsem byla v práci čtyři hodiny. Mám poloviční úvazek a po daních mi zůstane zhruba šest set korun. Když mi došlo, že tři bramboráky stály přesně tolik, uvědomila jsem si, že jsem celý pracovní den vyměnila za večeři snědenou za pár minut na studeném náměstí. Čtyři hodiny života převedené do tří mastných placek.
Dívala jsem se, jak děti jedí, a snažila se tvářit normálně. Usmívala jsem se, ptala se, jestli jim chutná. Chutnalo. Byly spokojené. A to mě na chvíli udrželo nad vodou. Jenže v hlavě se mi už rozjel jiný seznam. Co tenhle měsíc odložím. Co nekoupím. Co budu muset obejít.
Večeře, na kterou se nezapomíná
Bramborák byl mastný, horký a úplně obyčejný. Nebyl výjimečný, nebyl luxusní, nebyl nijak velký. Přesto měl cenu, která mi připadala absurdní. Ne kvůli chuti, ale kvůli tomu, co ta čísla představovala v mém životě.
Cestou domů děti mluvily o světlech a stáncích. Já mlčela. Neměla jsem jim co říct. Nemohla jsem překousnout, že jedno obyčejné jídlo právě spolykalo peníze, které jsem si vydělávala celý den.
