Článek
Byt jako jistota na stáří
Ten byt nebyl luxusní. Panelák, čtvrté patro bez výtahu, stará koupelna. Ale byl můj. Splácela jsem ho dvacet pět let, většinu času sama. Po rozvodu se stal jediným pevným bodem v životě. Věděla jsem, že ať se stane cokoli, tady budu mít kde žít. Dětem jsem vždy říkala, že byt jednou dostanou, až tu nebudu. Do té doby je to moje jistota.
Syn za mnou chodil často. Pomáhal s nákupem, občas něco opravil. Poslední rok ale začal mluvit jinak. Často se ptal, co budu dělat, až budu stará. Zda by nebylo praktičtější byt prodat. Tvrdil, že peníze by se daly lépe využít a že on by se o mě postaral. Znělo to jako starost. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Nabídka, která mi vzala dech
Jednoho večera mi to řekl naplno. Navrhl, abych byt prodala, peníze předala jemu a přestěhovala se do garáže u jeho domu. Prý ji rychle upraví k bydlení. Tvrdil, že je to jen dočasné, že budu blízko vnoučatům a že mi nic nebude chybět. Seděla jsem u stolu a nemohla ze sebe dostat ani slovo. Garáž. Betonová místnost bez oken, kde teď stojí auto a regály s nářadím.
Když jsem mu řekla, že to nepřichází v úvahu, urazil se. Začal mluvit o tom, že myslím jen na sebe, že byt stejně jednou připadne dětem a že jsem nevděčná. Po tomhle rozhovoru se mi několik dní neozval.
Rozhodnutí bez emocí
Dlouho jsem nemohla spát. Ne kvůli garáži, ale kvůli tomu, jak snadno byl ochotný mě odsunout. Došlo mi, že kdybych souhlasila, ztratím nejen byt, ale i kontrolu nad vlastním životem. Najednou jsem si byla jistá jednou věcí. Byt nesmí být nástroj, kterým mě někdo tlačí ke zdi.
Dcera se ke mně vždy chovala jinak. Nikdy nic nechtěla, nikdy neřešila majetek. Když jsem jí celou situaci popsala, byla v šoku. Neřekla mi, co mám dělat. Jen zopakovala, že ať se rozhodnu jakkoli, stojí při mně.
Přepis, který změnil všechno
Rozhodovala jsem se rychle. Sepsala jsem darovací smlouvu a byt přepsala na dceru s věcným břemenem doživotního bydlení. Právně čisté, jasné, nezpochybnitelné. Nešlo o pomstu. Šlo o ochranu. Chtěla jsem mít jistotu, že mě nikdo nedonutí odejít dřív, než sama budu chtít.
Když se to syn dozvěděl, přišel vzteklý. Křičel, že jsem ho okradla, že jsem měla myslet spravedlivě na obě děti. Poslouchala jsem ho klidně. Poprvé v životě jsem necítila potřebu se obhajovat. Věděla jsem, že kdyby měl byt v ruce on, moje budoucnost by visela na jeho dobré vůli.
