Co obnáší globální spravedlnost?

Diskuze na téma globální spravedlnosti započala na počátku 70. let minulého století, kdy se lidská chudoba stala největším zdrojem utrpení lidí. Od konce dvacátého století umírá více lidí na hlad a léčitelné nemoci než ve válečných konfliktech1. To se děje v kontextu bezprecedentního globálního bohatství, které by snadno stačilo k vymýcení veškeré život ohrožující chudoby. Spravedlivé přerozdělení zhruba 0,7 % celosvětových příjmů by odstranilo těžkou chudobu, kterou v současnosti trpí více než 40 % lidské populace2.

Téma spravedlnosti je samo o sobě velmi složité a zůstává předmětem široké debaty. Ačkoliv v historii bychom pouze s velkými obtížemi hledali společenství, které neusilovalo o spravedlnost, téměř v každé společnosti narazíme na různorodé a mnohdy diametrálně odlišné představy spravedlnosti. Od mytologického vnímání, přes realistické pojetí až po etickou relativizaci. V krajních případech lze na spravedlnost nahlížet jako na objektivní a univerzální závazek nebo jako na relativní etickou hodnotu, která se vyvíjí a proměňuje. V každém případě však spravedlnost představuje jeden ze základních principů fungování každé společnosti. Nicméně vnímání a podoba spravedlnosti jsou obvykle formovány existujícími sociálními a kulturními hodnotami dané společnosti. Změny sociálně-kulturních podmínek pak opětovně poskytují prostor pro redefinování konceptu spravedlnosti.

V tomto kontextu vyvstává celá řada otázek. Může existovat univerzální spravedlnost? Pokud ano, tak z jakých hodnot by měla vycházet? A může být univerzální spravedlnost spravedlností globální?

Cílem tohoto textu není definovat univerzální spravedlnost, ani nalézt odpovědi na otázky spojené s nastolováním globální spravedlnosti. Naopak budeme apriori předpokládat existenci normativní globální spravedlnosti a budeme se věnovat několika problémům se kterými je globální spravedlnost spjata. Koncept globální spravedlnosti budeme vnímat jako způsob bytí aktérů a relační vztahy mezi těmito aktéry. Spravedlnost v tomto pojetí se váže jak k osobám, tak k sociálním institucím a zahrnuje také procedury a pravidla intersubjektivních a institucionálních relací.

Spravedlnost je obvykle vnímána čistě dichotomicky na „spravedlivý“ a „nespravedlivý“. Tato dichotomie je dána zřejmě obecnou lidskou tendencí rozlišování mezi dobrem a zlem, právem a bezprávím, spravedlností a křivdou. Každý koncept spravedlnosti tak v podstatě představuje hru s nulovým součtem.

Podle Rawlse (Rawls. 1995: 23-24) mají být výhody ze společenské kooperace rozděleny k maximálnímu možnému prospěchu nejméně zvýhodněných. Immanuel Kant tvrdí, že aby bylo možné konkrétní jednání považovat za spravedlivé, musí se osvědčit pro všechny, kteří by se chtěli zachovat obdobně (Kant. 1997: 15-4:403). Podle Scanlona opatření nastolující spravedlnost musí vyhovět testu odmítnutelnosti (Scanlon. 1998: 66-67). Oproti tomu Nietzsche měl za to, že spravedlnost nelze obsahově vymezit a představuje vlastní pojetí svobody, která je postavena na síle a odvaze vytvářet nové hodnoty (Nietzsche. 2006: 29-31).

Až do dob Platóna, byla spravedlnost výhradní kompetencí bohů. I když i Platon ve svém díle Ústava (Platón. 1993.) dává spravedlnosti přídomek „božská“, je zřejmé, že tímto termínem označuje sekulární závazky a povinnosti (každému, co jeho jest). Platón staví spravedlnost na „myšlence dobra“. Podle Platóna spravedlnost nikoliv jen neškodí individuálním zájmům, (jak tvrdí sofisté), ale skutečně se vyplácí, a to za všech okolností.

Platónovy myšlenky, popsané v Ústavě a v Zákonech (Platón. 2016.), následně rozvíjel Aristotelés. Ten poprvé rozpracoval koncept distributivní kumulativní spravedlnosti, který spočívá v rozdělování a vyrovnávání (alokaci) dělitelných statků (Aristotelés. 1996: 34-36). Podle Aristotela je spravedlnost způsob volby mravních principů, které řídí jednání subjektu a které mají vést k dobrým výsledkům (blaženosti).

Na antické pojetí spravedlnosti navazuje křesťanství, které vycházejíc z Platónových myšlenek. Augustín k dichotomii spravedlnosti přidává ještě koncept viny a odpuštění, zejména ve vztahu k porušení božích přikázání (Augustinus. 1950: XI.12). Ovšem na rozdíl od Platóna se křesťanství snaží spravedlnost opět vložit do „rukou božích“.

Významným příspěvkem k diskuzi o spravedlnosti je kniha Leviathan, ve které se Hobbes, mimo jiné, zabývá konfliktem mezi subjektivním právem a přirozenou spravedlností. Hobbes dochází k závěru, že subjektivní práva jedinců jsou v přímém rozporu s obecnou spravedlností a definuje Leviathana jako suverénního aktéra, který nastavuje principy spravedlnosti a má právo spravedlnost vymáhat (Hobbes. 1651: 7-8).

V současné době, je většinově aplikován Hobbesův model spravedlnosti, která je ustavována a vymáhána prostřednictvím práva. Lidé a instituce (až na výjimky) tak o spravedlnosti nepřemýšlí v intencích morálky a etiky, ale v termínech práva. Právo se pro nás stalo morálním exoskeletem, který nám umožňuje oprostit se od naší vlastní morálky a přenést řešení morálních dilemat na Leviathana. Konstruktivistické vtělení spravedlnosti do práva je symbolizováno mnoha institucemi. Národní zákony a jejich vymáhání má obvykle na starosti ministr spravedlnosti. Boží spravedlnost je naopak formulována v církevních zákonech. V jednom prostoru tak souběžně působí několik suverénních aktérů, kteří jsou nadáni pravomocí určovat a vymáhat různé typy práva (spravedlnosti). Tato práva působí v jednom čase a místě na stejnou skupinu subjektů. Přičemž tato práva často nejsou koherentní a v některých případech jsou dokonce rozporná.

Základním druhem práva (spravedlnosti) je právo smluvní, které se řídí smlouvou (dohodou) uzavřenou na základě svobodného rozhodnutí mezi dvěma či více aktéry. Ti uzavírají smlouvu s vědomím práv a povinností, která ze smlouvy vyplývají. Vedle smluvního práva ale na aktéry působí celá řada dalších práv (národní, mezinárodní, církevní, trestní, pracovní, rodinné atd.). Některá z nich mají národní nebo regionální charakter, což znamená, že jejich účinnost je omezena geograficky (ústavy, státní zákony). Jiná jsou skupinová, což znamená, že jsou ohraničena skupinou aktérů či společenstvím (církve, politické strany, mezinárodní organizace). Právě skupinová práva svým nadnárodním a nadregionálním charakterem mají nejblíže globálnímu právu. Jako příklad skupinového práva s globálním charakterem můžeme použít chartu OSN, která zahrnuje také všeobecnou deklaraci lidských práv. I když ani všeobecná deklarace lidských práv nemá globální dosah (např. Vatikán a Palestina nejsou členy OSN), můžeme ji považovat za nejlepší model univerzální spravedlnosti Hobbesovského typu.

U spravedlnosti vtělené do práva narážíme na problém jeho akceptace. V případě smluvních vztahů mezi aktéry je zřejmé, že každý z aktérů uzavírá smlouvu svobodně a vědomě (pro potřeby tohoto textu nebudeme řešit otázky smlouvy uzavírané pod nátlakem, nerovné nebo nemravné smlouvy). V případě práva je ovšem situace daleko složitější. Občané České republiky nemají možnost odmítnout zákon se kterým nesouhlasí. Ústavní práva a povinnosti jsou občanům přisouzeny bezprostředně po narození, kdy nemají ani možnost ani schopnosti je rozpoznat, natož se k nim vyjádřit. Zjednodušeně řečeno, právo na jakékoliv úrovni je na aktéry aplikováno bez potřeby akceptace ze strany aktéra.

Máme tu tedy koncept Leviathana, který je nadán schopností spravedlnost rozpoznat, nastolovat a suverénně ji vymáhat (i skrze donucení). V tomto pojetí spravedlnosti se prolínají pozitivní (dělat něco dobrého) a negativní (nedělat něco špatného) povinnosti. Míra funkčnosti konceptu spravedlnosti prostřednictvím vymáhání práva je na různých úrovních rozdílná. Hobbes dokonce tvrdí, že před tím, než vznikne spravedlnost, je nezbytné, aby existovala suverénní moc, která bude spravedlnost vymáhat. Spravedlnost lze podle Hobbese aplikovat až po zavedení institucí, které ji budou vynucovat.

Vymahatelnost práva na národní úrovni je ovšem snazší, než vymahatelnost mezinárodního nebo skupinového práva. Je to dáno tím, že stát zastává roli suveréna, který obvykle disponuje dostatečnými prostředky a kapacitou k vymáhání práva. Vymahatelnost skupinového práva, je poznamenána skutečností, že z působnosti skupinového práva se může aktér vymanit opuštěním dané skupiny (např. vystoupením z organizace či sdružení). Nejhůře vymahatelné je pak mezinárodní právo. V mezinárodním systému, který je ze své podstaty anarchický, totiž neexistuje autorita, která má pravomoc a možnosti právo (spravedlnost) na globální úrovni definovat, prosazovat a vymáhat.

Nicméně pro to, abychom mohli předpokládat existenci globální spravedlnosti, se musíme oprostit od konceptu národních spravedlností. Globální spravedlnost je ze své podstaty univerzální a nemůže být omezena hranicemi. Morální koncept globální spravedlnosti se může měnit a vyvíjet, ale pouze v čase, nikoliv v prostoru. Narážíme ovšem na výše uvedený problém absence globální autority. Pro naše potřeby bude tedy nezbytné předpokládat, že taková autorita existuje. Nazývejme ji například „Justícia“.

Justícia tedy definuje globální spravedlnost. A to ve vztahu k jedincům (individuální spravedlnost), institucím a státům (kolektivní spravedlnost) a relacím mezi nimi. Přitom tato spravedlnost je nedělitelná, závazná pro všechny aktéry a řídí se principy egalitarismu, suficientarismu a prioritarismu. To znamená, že kompenzuje morálně arbitrární znevýhodnění (ta, která jsme nemohli ovlivnit), zajišťuje dostatečnou životní úroveň pro každého jedince (základní lidské potřeby), a při odstraňování nespravedlností postupuje od té nejzávažnější (upřednostňuje ty, kteří jsou na tom nejhůře).

Justícia, v souladu s Rawlesm, tvrdí, že nikdo by se bez vlastního zavinění neměl mít hůře než ostatní (Rawls. 1995: 51-53) To znamená, že považuje za nespravedlivé, pokud by osoby měly být v nerovném postavení kvůli libovolným morálním atributům, jako jsou například pohlaví, etnický původ nebo rodinný původ. Tyto atributy jsou totiž nezávislé na vůli dané osoby a je možné je přičíst náhodě. Proto nikdo nemůže být činěn odpovědným za to, že je jejich nositelem. Zdravý evropský chlapec, který je potomkem bohatých rodičů se o tento status nijak nezasloužil. Stejně jako africký novorozenec žijící na periferii Conakry nenese vinu za to, že nemá přístup k vodě a ke vzdělání. Jestliže tedy atributy, které je možné přičíst náhodě a nikoliv volbě, nemohou ospravedlnit nerovnost ve zdrojích, které jsou pro spravedlnost relevantní, potom ani občanství nemůže sloužit k ospravedlnění nerovností. Lidé si totiž občanství zpravidla nevybírají, ale prostě je jim přiděleno ve chvíli, kdy se do nějakého určitého státu narodí.

Justícia zároveň, stejně jako Blake, vychází z nestranného liberálního principu autonomie, který vyžaduje respekt ke všem lidem, a tvrdí, že požadavky tohoto principu se mění v závislosti na sociálním kontextu, v němž se lidé nacházejí (Blake. 2001: 257-296). Justícia tvrdí, že všichni aktéři mají morální nárok na to, aby existovali jako autonomní subjekty, a proto mají nárok na ty okolnosti a podmínky, za nichž mohou autonomně existovat. To znamená, že všechny osoby, které žijí v okolnostech, které jim brání žít autonomně (například hladoví), mají nároky vůči těm, kteří mohou tyto okolnosti zlepšit. To znamená, že všichni lidé na zemi si vzájemně dluží podmínky pro to, aby mohli žít autonomně.

Globální spravedlnost je zároveň uplatňována mezi aktéry na jednotlivých relačních úrovních. To znamená, že stejně jako osoby, také jednotlivé státy mají povinnost pomáhat jiným státům, existujícím v nepříznivých podmínkách a stejně tak další aktéři mají povinnost pomáhat jiným aktérům. Povinnost pomáhat (a spolu s tím i nároky znevýhodněných) je ovšem morálně ohraničená. Každý aktér totiž může být podroben pouze těm normám a donucen k takovému jednání, které nelze rozumně odmítnout.

Bylo by ovšem chybou globální spravedlnost vnímat jako pouhé přerozdělování statků, a to i přesto, že takové přerozdělování je její nedílnou součástí. Globální spravedlnost ve své podstatě slouží zejména ke spravedlivé distribuci moci. Moc je distribuována právě prostřednictvím vyrovnávání asymetrií a příležitostí. V tomto smyslu je globální spravedlnost sítí relačních vztahů, která je zatížena konfliktními nároky jednotlivých aktérů. Řešení těchto konfliktů vyžaduje autoritativní rozhodování suveréna, který je nositelem principů spravedlnosti.

Jako příklad můžeme použít nějakou morálně významnou událost. Například to, že nějaké dítě trpí podvýživou, která jej, pokud nebude řešena, v brzké době zabije. Justícia může událost kauzálně vysledovat až k jednání individuálních a kolektivních aktérů, kteří s událostí mají nějaký relační vztah. Pro to, aby bylo možné určit, zda některý z relevantních aktérů měl jednat jinak a kdo nese částečnou, nebo úplnou vinu za stav události, musí Justícia vytvořit kontrafaktuální tvrzení o tom, jak by se věci odehrály, nebo mohly odehrát způsobem, který nerezultuje v současný stav. Při tom bude zkoumat, zda některý z aktérů mohl předvídat, že jeho jednání povede k události a také zda mohl rozumně, aniž by způsobil značné náklady sobě nebo jiným aktérům, zabránit tomu, aby událost nastala.

Krom toho bude Justícia také zkoumat institucionální relace, které se mohou nepřímo na události podílet. Například bude zkoumat kauzální vztah mezi výskytem podvýživy dětí a vysokými dovozními cly na potraviny. To znamená, že dospěje ke kontrafaktuálnímu tvrzení, že věci by se vyvíjely nebo mohly vyvíjet jinak, kdyby to či ono institucionální nastavení bylo jiné. Následně bude Justícia zkoumat, relační vztahy kauzálních institucí, které se podílely nebo zcela zapříčinily událost a hledat, zda za špatné institucionální nastavení nese odpovědnost některý aktér a zda tento aktér mohl předvídat, že toto institucionální nastavení se na události projeví.

Výše uvedený příklad je relativně jednoduchý, takže na něm lze celkem dobře demonstrovat postup hledání spravedlnosti nejen v podobě přerozdělování statků, ale také v relační a institucionální podobě. Daleko složitější je ovšem hledání spravedlnosti v mezinárodních otázkách.

Jako příklad použijme nejmenovanou zemi, jejíž vláda uzavře smlouvu o těžbě vývozu přírodních zdrojů se zahraniční korporací. Podle Rawlse taková smlouva musí být dodržena, protože lidé i státy mají dodržovat smlouvy a závazky (Rawls. 1999: 4). Představme si však, že vláda tohoto státu je zkorumpovaná a despotická a u moci ji drží armáda. Tuto armádu vláda financuje právě ze zisků z vývozu přírodních zdrojů. Významnou část prostředků pak vláda této země používá ke korupci a k vlastnímu obohacení. Jedinými příjemci benefitů z prodeje přírodních zdrojů tak je úzká skupina politiků, armáda a zahraniční korporace, které těží a vyvážejí přírodní zdroje a/nebo prodávají vládě zbraně (mimochodem tento příklad není nijak nereálný a týká se celé řady zemí, například z Afriky). Občané této země tak nečerpají z prodeje přírodních zdrojů žádný užitek, naopak jejich prodej je zdrojem jejich utrpení.

Vyvstává tedy otázka, zda a případně jakým způsobem aplikovat Rawlsovy zásady chování státu. Jinými slovy, odpovídá svobodná a spravedlivá dohoda uzavřená mezi despotickým vládcem a zahraniční korporací principům globální spravedlnosti?

V zaběhlé perspektivě mezinárodních vztahů, kde je každý stát považován za suveréna, reprezentovaného suverénní vládou není problém občanů uvedené země rozpoznatelný, natož aby byl řešitelný. Justícia se tedy nejdříve musí vyrovnat s otázkou, zda je morálně přijatelné, aby mezinárodní řád uznával vlády a vládce jen proto, že vykonávají faktickou moc v dané zemi. Nedílnou součástí této moci jsou totiž řízení vlastnických práv k movitým a nemovitým věcem (vzpomeňme na znárodňování majetku nebo darování části území jinému státu), finanční politika (vláda může zakládat dluhy a závazky), podpis a vypovídání mezinárodních smluv (a tím zavazování všech svých občanů), používání násilí vůči svým vlastním občanům a vyhlašování válek.

Je zřejmé, že koncept globální spravedlnosti je neslučitelný s odděleným pohledem na národní a mezinárodní spravedlnost a musí jednotnou morální analýzu aplikovat na všechny aktéry (státy, vlády, korporace, mezinárodní organizace a jednotlivce). Dosavadní přístup aplikovaný v mezinárodních vztazích, který vychází z předpokladu, že občané jsou odpovědní pouze za institucionální uspořádání své země a nespravedlnosti, které se dějí jejich vlastním spoluobčanům, tak není udržitelný. V konceptu globální spravedlnosti jsou občané odpovědní také za to, že jejich vláda jedná čestně, dodržuje rozumně ospravedlnitelné mezinárodní úmluvy a plní své smlouvy a závazky.

Justícia tedy bude zkoumat kauzální dopad globálního institucionálního uspořádání na životní podmínky lidí na celém světě a zároveň bude podrobovat analýze relační vztahy mezi aktéry globálního systému. V rámci svého zkoumání pak opět formou kontrafaktuálních tvrzení, bude hledat nespravedlnost v institucionálním nastavení a zkoumat relační vztahy kauzálních institucí, na jejichž základě pak bude dovozovat odpovědnost konkrétních aktérů.

A jak tedy vypadá současné institucionální uspořádání na globální úrovni? Toto uspořádání začalo vznikat v reakci na první a druhou světovou válku. Cílem institucionálního nastavení nebylo zajištění spravedlnosti, ale zamezení vzniku další světové války. Vznikla Organizace spojených národů (OSN) a Rada bezpečnosti OSN, následovaná Mezinárodním soudním dvorem (ICJ), Mezinárodní organizací pro jadernou energii (MAE) a dalšími. Teprve v sedmdesátých letech minulého století v důsledku globalizace ekonomiky se začaly profilovat mezinárodní ekonomické a obchodní instituce, jejichž účelem je nastavování pravidel mezinárodního obchodu (např. Světová obchodní organizace nebo skupina G7).

Právě představitelé G7 měli rozhodující vliv na utváření současné institucionální podoby globálního systému. Je velmi pravděpodobné, že při nastavování relačních vztahů a institucí se jednotliví aktéři z řad G7 řídili spíše národními zájmy, než zájmy jiných aktérů mezinárodních vztahů (například zájmy nerozvinutých nebo znevýhodněných zemí). Proto výsledné globální institucionální nastavení je velmi pravděpodobně nespravedlivé. Pokud si lze představit jiný, spravedlivější globální řád, je to pouze důkazem nespravedlnosti toho stávajícího. Protože globální institucionální systém je nastavován a řízen soustavou relačních vztahů, za kterými stojí konkrétní aktéři, lze analýzou těchto vztahů dovodit kauzální odpovědnost za nespravedlnost a tu přiřadit konkrétním aktérům. Navíc vzhledem k tomu, že země G7 (vč. přísedící EU) jsou demokratické, nesou spoluodpovědnost za nespravedlivé globální institucionální nastavení také všichni občané těchto zemí.

Lze samozřejmě namítat, že globální institucionální rámec je formou skupinového práva, a proto je ze své podstaty spravedlivý. Neboť všichni aktéři se jej účastní dobrovolně a mohou z něj kdykoliv vystoupit (svou účastí vyjadřují souhlas). To ovšem předpokládá, že globální institucionální rámec nelze podrobovat morálnímu testu a zkoumat, zda je ke všem aktérům spravedlivý. Existuje celá řada aktérů (například zemí), kteří v globálním institucionálním rámci zastávají slabší nebo nevýhodné postavení. Jiní aktéři naopak zneužívají svého silného postavení k získání nespravedlivé výhody nebo k oslabení pozice jiného aktéra.

Jedním z příkladů může být působení Spojených států amerických (USA) ve Světové obchodní organizaci (WTO). WTO měla, mimo jiné, zastávat roli regulátora mezinárodní obchodní soutěže, zamezit monopolním a restriktivním praktikám majícím škodlivé efekty na obchod, cenovým kartelům, dumpingu, zabraňovacímu jednání, rozdělování trhů, diskriminaci a dobrovolnému omezování exportu, viz článek 46 Havanské charty3. WTO měla přijímat podněty, provádět šetření, dávat podněty mezinárodnímu soudnímu tribunálu a mít rozhodovací pravomoc. Tento postup byl však pro USA (a země G7) nepřijatelný a přijetí článku bylo zástupci USA opakovaně blokováno.

Ostatně WTO může být použita jako exemplární případ institucionální nespravedlnosti na globální úrovni. WTO nepřezkoumává spravedlnost v pozitivním nebo negativním smyslu. Dlouhodobými členy WTO jsou zjevně nespravedlivé režimy (např. Demokratická republika Kongo nebo Tádžikistán). Občané těchto zemí žijí v nespravedlivých podmínkách a nemají žádný vliv na představitele svých zemí. WTO ovšem přistupuje k dohodám uzavřeným těmito představiteli jako ke spravedlivým a svobodně uzavřeným smlouvám. WTO se nijak nevyrovnává s otázkami, zda tyto smlouvy nepoškozují další aktéry (občany), nebo zda byly uzavřeny za rovných podmínek.

I když globální spravedlnost ve svých důsledcích vyrovnává příležitosti a distribuuje moc, tak nepředstavuje formu rovnostářství. Je spravedlivé chtít pro sebe, svou rodinu, skupinu či národ získat co největší prospěch, a to i na úkor získání prospěchu jinými aktéry. Není ovšem spravedlivé nastavovat instituce a relace takovým způsobem, aby poškozovali ostatní aktéry nebo umenšovali jejich příležitost k vytvoření obdobného prospěchu. Zároveň je spravedlivé vyrovnávat šance znevýhodněných aktérů takovým způsobem, aby se mohli tvorby prospěchu také zúčastnit.

Globální spravedlnost se významně promítá do otázek spojených s přírodními zdroji a životním prostředím. Dosavadní koncept vlastnictví přírodních zdrojů, podle kterého přírodní zdroje náleží státu, na jehož území se vyskytují, je z pohledu spravedlnosti velmi problematický. Pokud stát rovná se občané, kteří v něm žijí, tak vlastnictví přírodních zdrojů je nutné přičíst náhodě. Lidé si, jak již bylo napsáno výše, občanství nevybírají, ale je jim přiděleno ve chvíli, kdy se do nějakého určitého státu narodí. Proto by nedostatek přírodních zdrojů měl být vyrovnáván takovým způsobem, aby všichni aktéři (státy) měli možnost autonomního jednání. Dosažení této spravedlnosti ovšem může být velmi obtížné.

Názorným příkladem může být produkce kobaltu. Kobalt je klíčový kov pro výrobu lithium-iontových akumulátorů do elektromobilů a elektronických zařízení jako jsou chytré telefony, počítače či tablety. Zhruba 70 % kobaltu se těží v již zmiňované Demokratické republice Kongo4. Přes polovinu konžských těžebních dolů vlastní nebo financují čínské společnosti. To má původ v dohodě s čínskou vládou podepsanou v roce 2009 tehdejším prezidentem Konga Josephem Kabilou, který nyní čelí obvinění ze zpronevěry 138 milionů dolarů5.

Bez kobaltu se neobejde žádná moderní ekonomika (vč. té naší). Globální spravedlnost proto vyžaduje, aby Demokratická republika Kongo sdílela své přírodní zdroje s ostatními aktéry. Tomu ovšem brání smlouvy podepsané bývalým konžským prezidentem, které většinu kobaltu poskytují Číně. A plnění těchto smluv by při jejich porušení mohlo být vymáháno soudní cestou.

Stejně obtížně řešitelné mohou být otázky životního prostředí. Životní prostředí totiž ze své podstaty nezná hranice. Je sdílené celou planetou. To znamená, že akce a relace jednotlivých aktérů vždy mají dopad na všechny ostatní aktéry. Například změna klimatu je nepochybně globálním problémem. Emise skleníkových plynů nelze omezovat v rámci státu, stoupají do atmosféry a způsobují globální změny teploty uvnitř i vně jeho státních hranic. Globální povaha problému změny klimatu tak popírá zažité předpoklady o státní suverenitě.

Změna klimatu představuje nespravedlivé rozdělování výhod a zátěže mezi morálně rovnocenné aktéry. Klimatické změny nejvíce negativně ovlivňují ty, kteří žijí v méně rozvinutých zemích a kteří se na příčinách změny klimatu podíleli nejméně. Zatímco ti, kteří žijí v rozvinutých zemích, jež produkují nejvíce emisí CO2, budou pravděpodobně postiženi nejméně. Méně rozvinuté země totiž nemají zdroje, které by jim umožnily se na dopady klimatické změny včas adaptovat. Například Šalamounovy ostrovy v důsledku změny klimatu ztratily již pět malých ostrovů. A to přesto, že jsou jednou ze zemí s nejnižšími emisemi na světě.

Teorie mezinárodních vztahů se tradičně zabývá institucionálním nastavením, které udrží pořádek a zajistí bezpečnost. Diskuze o globální spravedlnosti přispívá k rozšíření obsahu teorie mezinárodních vztahů o další rozměr. Tím, že se zaměřuje na jednotlivce, coby aktéra mezinárodních vztahů, nahlíží na problémy globálního soužití novým způsobem. Nicméně státy, coby vrcholní a suverénní aktéři mezinárodních vztahů se doposud více zaměřují na zvládání konfliktů, než na dosahování globálních dohod a spravedlnosti.

Thomas Nagel má za to, že globální spravedlnosti nelze dosáhnout bez podpory mocných globálních institucí. A že globální instituce, které by měly moc nad všemi aktéry globálních vztahů (státy, organizacemi i jednotlivci), však zatím neexistují, což činí diskuse o globálních principech spravedlnosti marnými6. Dovolím si s tímto názorem nesouhlasit a tvrdím, že v dobách mezinárodního terorismu, migračních krizí, pandemických nemocí, změny klimatu a rostoucích nerovností, jsou úvahy o globální spravedlnosti a spolupráci naléhavější než kdy jindy.