O lidech, kteří nesdělují to, co říkají

George Orwell, slavný spisovatel, kterého mnoho z nás zná díky jeho knihám 1984 a Farma zvířat, v roce 1946 v britském časopise Horizon zveřejnil svou esej „Politika a anglický jazyk“ (zde), ve které kritizuje používání prázdných frází, natahovaných metafor a nesmyslných přirovnání v anglickém jazyce. Ve svém článku Orwell konstatuje, že „Spisovatel buď má smysl a neumí ho vyjádřit, nebo nedopatřením říká něco jiného, nebo je mu téměř lhostejné, zda jeho slova něco znamenají, nebo ne.“

Orwellova kritika zůstává aktuální i v dnešní době. Politici, novináři, ale i někteří akademici se snaží prostřednictvím metafor zjednodušit vysvětlení složitého problému a vytvořit zkratku, která posluchači usnadní jeho pochopení. Metafora napomáhá myšlence tím, že vyvolává vizuální představu, která obvykle bývá spojena s nějakou emocí. Řečník, aniž by se zabýval vysvětlováním detailů, tak může posluchači nejen přiblížit daný problém, ale zároveň v něm vzbudit pozitivní, nebo negativní postoj.

Např. britský premiér Winston Churchill ve svém projevu ve Fultonu (5. března 1946), zdůrazňoval nutnost, aby USA a Británie jednaly jako strážci míru a stability proti hrozbě sovětského komunismu, který napříč Evropou spustil „železnou oponu“ (zde). Churchillova metafora železné opony měla tak bohaté konotace, že se stala snadným a úplným vysvětlením všech faktorů, které přispěly k rozkolu mezi Východem a Západem. Lidé tuto frázi přijali jako všezahrnující vysvětlení složitých vztahů mezi západem a východoevropským sovětským blokem.

Také dnes politici ve snaze jednoduše popsat nebo emotivně zabarvit některé problémy používají metafory. Problém je, že v řadě případů ani sami politici netuší, jaký význam metafora má, používají ji bezmyšlenkovitě nebo používáním metafor relativizují či zastírají skutečnosti, o kterých hovoří.

Pokud označíme politika za rasistu, s vysokou pravděpodobností se dočkáme žádosti o omluvu, případně soudní žaloby. Označíme-li za rasistickou celou společnost, nejspíše se nestane vůbec nic. Dokonce na tomto tvrzení můžeme vystavět svůj politický program.

A tak dnes slýcháme politiky, kteří o parlamentních institucích, které reprezentují, hovoří jako o žvanírnách (zde), označují parlamentní způsob vlády za diktaturu (zde) nebo současnou vládní koalici označují za totalitní (zde). Některé výroky jsou dokonce natolik imaginární, že ztrácí smysl. Například poslanec Milan Brázdil v poslední debatě o valorizaci důchodů pronesl „Dámy a pánové, chtěli jsme se pekelně prát za důchodce. Pekelně bychom se prali, kdyby nenastalo inferno. To řídí nějaká čertice. Jmenuje se, myslím, že předsedkyně Poslanecké sněmovny. Tato dáma toto inferno nádherně odehrála, ale ona se stala… Pro mě už není předsedkyní.“ (zde). Či poslanec Babiš, který používá výraz „peklo“ k označení čehokoliv, co z jeho pohledu není v pořádku (např. zde, zde, nebo zde). Ve svém projevu z 1. března 2023 zmínil Babiš peklo celkem sedmkrát (zde).

Zejména poslední parlamentní obstrukce projednávání vládního návrhu novely zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění byly ukázkou degradace vyjadřování našich politiků. Například z úst poslance Tomia Okamury jsme, mimo jiné, slyšeli o ukrajinizaci české společnosti (zde), samozvaných vládních elitách (zde), nastavování zrcadla (zde) nebo zlodějině za bílého dne (zde). Pozadu nezůstali ani poslanci hnutí ANO, kteří hovořili o svatém právu (zde), tureckém hospodaření (zde) či neasociálním chování (zde).

Problém nesprávného používání metafor je v tom, že zastírají skutečnost a prostřednictvím obrazů znejasňují či mění význam věcí. Například označení snížení valorizace důchodu za okrádání důchodců, jak ve svém projevu celkem třicetkrát učinil poslanec Tomio Okamura (zde), navozuje pocit, že vláda se snaží nezákonně sebrat (ukrást) důchodcům peníze, které tito důchodci již vlastní. Taková interpretace je přinejmenším zavádějící a navíc emocionálně vyostřená (nikdo nechce být okraden).

Špatné používání, či dokonce zneužívání metafor se ovšem netýká pouze politiků. Dopouštějí se jej akademici, novináři, blogeři či diskutéři. Například na webu Lidových novin vyšel článek s titulkem „Použití slov z cizího jazyka dodá vašemu textu eleganci a odbornost“ (zde). Už samotný nadpis článku je nesmyslný. Odbornost textu se neměří počtem použitých cizích slov. Naopak, množství cizích slov zakrývá popisovaná fakta jako spadané listí, rozmazává obrysy skutečnosti a zakrývá detaily. Pokud novináři, učitelé a politici budou šířit podobné nesmysly, bude se prohlubovat necitlivost společnosti k zavádějícím výrokům.

Jak trefně poznamenal George Orwell: „Moderní psaní ve své nejhorší podobě nespočívá ve vybírání slov kvůli jejich významu a ve vymýšlení obrazů, jež by učinily vyjádření srozumitelnějším. Spočívá ve slepování dlouhých proužků slov, jimž již někdo před námi dal smysl a zařadil je. Přitažlivost tohoto způsobu psaní spočívá v tom, že je snadný. … Používáte-li hotové fráze, nejen že nemusíte shánět slova; také se nemusíte obtěžovat rytmy svých vět, protože tyto fráze jsou obecně tak uspořádány, že jsou více či méně eufonické.“

Dalším důvodem nadměrného a nesprávného používání metafor může být snaha o to, aby text působil akademicky, umělecky nebo odborně. Každý, kdo používá termíny typu okrádání společnosti, klimatická katastrofa, nebo systémové selhání namísto čehokoli přesnějšího, se dopouští zakrývání pravé podstaty a naléhavosti popisovaného. Také používání přídavných jmen ve snaze eskalovat sdělení na vyšší úroveň deformuje sdělovanou informaci. Strašná vražda není o nic horším zločinem než obyčejná vražda. Gigantická velryba je pravděpodobně stejně veliká jako velryba. Zároveň na životě gigantické velryby záleží úplně stejně jako na životě velryby. Také úmorné vedro bude mít obdobné dopady jako vedro. Úmorné vedro a hrozivé sucho nejsou pádnějšími důkazy klimatické změny než vedro a sucho. Pokud někoho označíme za „opravdového muže“ znamená to, že před tím momentem nebyl opravdový muž? Pochybovali jsme o jeho pohlaví? Zřejmě ne. Použitím metafory jsme se pravděpodobně snažili vyjádřit naše uznání nad něčím, co dotyčný vykonal a co jej obrazně řadí mezi „opravdové“ muže. Zároveň tím ovšem neúmyslně nastavujeme určitou společenskou konvenci toho, že existuje jakási kategorie „skutečných“ mužů a nepřímo určujeme kdo do takové kategorie patří, a kdo ne. Na těchto banálních příkladech se snažím ukázat, jak nebezpečné může být používání metafor.

Poslední oblastí nesprávného používání metafor je neznalost jejich významu nebo kontextu. Řada lidí používá termíny, o kterých neví, co přesně znamenají. Například poslanec Babiš má dlouhodobé potíže s používáním termínu populismus. Na poslední schůzi prohlásil „Já jsem sice ten hrdý populista, on (premiér Petr Fiala – pozn. autora) populista není, protože nemá rád důchodce.“ (zde). Tomio Okamura opakovaně rozebírá „existenci nenulových nákladů zavedení fondového systému podle Aaronova pravidla“ (zde a zde), aniž by věděl, o čem vlastně hovoří. Poslanec Miloslav Janulík v diskuzi k novele zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví použil neologismus, když prohlásil „…protože žijeme v takovém bych řekl až skoro postmediálním světě, to je mediokracie…“ (zde). Poslanec Janulík vytvořil termín mediokracie přidáním sufixoidu –kracie, který je soudržným prvkem řady politologických a historických termínů. Tím vzbudil dojem odbornosti. Spojením slova „mediokracie“ s nesprávně použitým termínem „postmediální svět“ se pak snažil navodit obraz společnosti, která je ovládána médii. Jakkoliv odborně může laikovi Janulíkovo vyjádření znít, nemá v podstatě žádný význam a stalo se pouze zavádějící nálepkou.

Jazyk nám zprostředkovává informace, které přijímáme. Klesající kvalita jazyka a vyjadřování významně ovlivňuje kvalitu předávané informace. Pokud tedy chceme, aby to, co sdělujeme, bylo správně chápáno, musíme dbát na čistotu a jednoznačnost našich sdělení.

V závěru své eseje Orwell navrhuje šest jednoduchých pravidel, která nám mohou pomoci formulovat naše myšlenky správněji a jasněji.

Myslím, že těmito pravidly by se měli řídit nejen politici, které jsem v tomto článku citoval, ale také já a Vy. A pokud v mém textu naleznete chyby, které kritizuji, bude to pro Vás dobré znamení!