Článek
Před dvěma dny, v polovině března, prezident Pavel provedl svůj první legislativní krok. Podepsal kontroverzní změnu zákona o důchodovém pojištění, která snižuje valorizaci penzí. Nechci se věnovat argumentům pro a proti snižování valorizace, ani způsobu, jakým vláda Petra Fialy změnu zákona prosadila. O tom již bylo napsáno dost.
Proto jen ve zkratce. Vláda navrhla snížení valorizací důchodů o zhruba jeden tisíc korun a proto, aby to stihla, vyhlásila stav legislativní nouze. Opozice kritizuje jak snížení valorizací, tak také vyhlášení stavu legislativní nouze, protože obojí je podle jejího názoru nezákonné. Obě opoziční hnutí politický souboj o změnu zákona proměnila v tažení proti vládě a významně zvyšovala sociální napětí ve společnosti.
Prezident tak byl postaven před nelehkou volbu. Buďto zákon podepsat a vyhovět tak vládě, nebo zákon vrátit Poslanecké sněmovně k opakovanému projednání a vyhovět tak opozici, protože Poslanecká sněmovna by již nestihla prezidentovo veto přehlasovat. Třetí prezidentovou možností bylo nedělat nic a tím vyhovět opozici. Po uplynutí patnáctidenní lhůty by totiž valorizace vstoupila v platnost v původní podobě a změna zákona by ztratila smysl. Prezident by tím své „měkké“ právo veta fakticky změnil veto absolutní. Jak sám prohlásil: „Bylo to těžké rozhodování, protože ani jedna z možných cest není jednoznačně správná.“.
Pro prezidenta to byl křest ohněm. Měl na stole důležitý předpis, jehož potřebnost uznává i současná opozice, který byl ale přijat přinejmenším sporným způsobem. Zároveň bylo jasné, že ať již prezident rozhodne jakkoliv, tak svým rozhodnutím zklame zhruba polovinu společnosti. Navíc si prezident uvědomoval, že v případě, že změnu zákona podepíše, hrozí reálné riziko, že ji následně Ústavní soud shledá za protiústavní.
Zajímavé je, jak prezident k problému přistoupil. Namísto, aby začal vyjadřovat svůj postoj, byť jej nepochybně má, choval se zdrženlivě, radil se se svým týmem a vyslechl zástupce vlády i opozice. Následně se velmi státnicky rozhodl, že nebude rozšiřovat své pravomoci, ani se vměšovat do záležitostí, za které nenese odpovědnost ani se nebude vymezovat proti vládě či opozici. Svou úlohu velmi správně identifikoval jako ochránce demokratických institucí a ústavnosti. V tomto smyslu také k procesu přijímání tohoto zákona vyjádřil velmi silné pochybnosti. Řekl: „Proto jsem přesvědčen, že je naprosto nezbytné, aby tento zákon přezkoumal Ústavní soud. Ústavní soud je jedinou institucí, která má pravomoc rozhodnout, zda je zákon v souladu s Ústavou, nebo nikoli. Ani já jako prezident tuto pravomoc nemám.“.
Tento výrok je velmi cenný. Napovídá, že náš nový prezident nechce dělat arbitra, ani si přisvojovat pravomoci ústavního soudce. To je velmi důležitý vzkaz. Politické role a odpovědnosti v našem politickém systému jsou celkem jasně určeny. Vláda má zákonodárnou, exekutivní a rozpočtovou odpovědnost a odpovídá se Poslanecké sněmovně. Ústavní soud provádí následnou kontrolu ústavnosti, která je koncentrovaná pouze u něj. Prezident není odpovědný ani za rozpočet, ani za činnost vlády ani mu nepřísluší provádět kontrolu ústavnosti.
Při projednávání změny zákona o důchodovém pojištění, opozice spolu s vládou proměnila Poslaneckou sněmovnu v arénu, ve které se jedna druhou snažila porazit. Spor o valorizaci důchodů či podoba důchodové reformy ovšem nejsou hra s nulovým součtem. Vláda nemůže opozici porazit. Ani opozice nemůže u Ústavního soudu porazit vládu. V tomto boji totiž prohrává vláda i opozice. Prohráváme všichni. Prohráváme tu nejcennější komoditu, kterou máme – čas. A spolu s časem prohráváme také naši budoucnost. Prezident to správně pojmenoval, když prohlásil: „To nejdůležitější, co bych na závěr chtěl říci, je, že celé bolestivé projednávání návrhu zákona snižujícího mimořádnou valorizaci je ve srovnání s tím, co máme před sebou, jen pouhou epizodou. Skutečně důležitá bude úprava standardního valorizačního vzorce, a především komplexní důchodová reforma, ne pouze změna jednotlivých parametrů. Jsou to jedny z klíčových věcí, na kterých bude záviset stabilita veřejných financí a vyplácení důstojných důchodů v dlouhodobém horizontu. Toho nebude možné dosáhnout bez konstruktivního a zodpovědného přístupu vlády i opozice.“.
Zdá se že náš nový prezident, na rozdíl od svých předchůdců, nemá ambice testovat hranice ústavnosti, rozšiřovat své pravomoci, či vstupovat do oblastí, které mu nepřísluší. Zato je zřejmá jeho starost o čistotu ústavních procesů a demokratických institucí. Zároveň naznačuje, že je připraven kárat jak vládu, tak také opozici za jejich nekonstruktivní nebo kontroverzní postoje.
