Článek
Tehdy jsem si byla jistá
Bylo mi něco přes dvacet a měla jsem pocit, že svět mi leží u nohou. On byl milý, pozorný a spolehlivý, ale připadal mi obyčejný. Neměl ambice, jaké jsem si tehdy představovala. Nejezdil drahým autem, nemluvil o velkých plánech a nijak nevyčníval z davu. Chtěl mě, vážně a upřímně, ale já chtěla víc. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Pamatuji si, jak jsem mu řekla, že si neumím představit společnou budoucnost. Byla jsem klidná, skoro lhostejná. On se snažil pochopit, ptal se, jestli je ještě nějaká šance. Já jsem zavrtěla hlavou. Odešla jsem s pocitem, že jsem udělala správnou věc.
Život šel dál jinudy
Vztahy přicházely a odcházely. Některé byly vášnivé, jiné pohodlné, ale žádný nevydržel. Vždy se něco pokazilo. Někdy jsem odešla já, jindy ten druhý. Postupně jsem si zvykla na to, že jsem sama. Říkala jsem si, že lepší být sama než s někým, kdo mi nesedí. Občas jsem si na něj vzpomněla, ale spíš okrajově. Jako na kapitolu, která už dávno skončila.
Pracovala jsem, splácela hypotéku, řešila běžné starosti. Žádný velký příběh, žádné zázraky. Život byl stabilní, ale prázdný způsobem, který jsem si dlouho nechtěla přiznat.
Náhodné setkání
Potkali jsme se úplnou náhodou. Kavárna v centru města, kam jsem si zašla mezi schůzkami. Seděl u okna, oblek na míru, hodinky, které jsem si nedokázala ani pojmenovat. Když se na mě podíval a usmál se, poznala jsem ho okamžitě. Ten úsměv byl stejný.
Začali jsme si povídat. O práci, o životě, o tom, co bylo. Dozvěděla jsem se, že podniká, že se mu daří, že žije v domě za městem a cestuje, kdykoli chce. Nemusel se chlubit. Bylo to zřejmé z každé věty, z klidu, s jakým mluvil. Najednou mi došlo, že přesně tohle byl ten typ muže, po kterém jsem kdysi toužila.
Okamžik, který zabolel
Seděla jsem naproti němu a hlavou mi běžela jediná myšlenka. Jak jsem mohla být tak slepá. Všechno, co mi tehdy chybělo, v sobě měl. Jen jsem to nedokázala vidět. Hleděla jsem na jeho ruce, na sebevědomý projev, na svět, do kterého bych tehdy mohla patřit.
Když se zmínil o své partnerce, usmál se ještě víc. Byla mladší, úspěšná a evidentně šťastná. V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Nebyla to žárlivost na ni. Byla to lítost nad sebou.
Co zůstalo viset ve vzduchu
Rozloučili jsme se zdvořile. Popřál mi hodně štěstí. Já jemu taky. Jakmile odešel, zůstala jsem sedět a koukala z okna. Věděla jsem, že nejde jen o peníze. Šlo o promarněnou šanci, o špatný úsudek, o rozhodnutí, které už nejde vzít zpět. A ten pocit se mnou šel domů a zůstal ještě dlouho potom.
