Článek
Posměšek u pokladny
Stála jsem ve frontě s jedinou drobností v ruce. Když jsem položila žvýkačky na pás, prodavačka se na mě pobaveně podívala a sarkasticky poznamenala, že kvůli tomu jsem prý zdržovala. Lidé za mnou se pousmáli a já se cítila trochu trapně, ale jen jsem tiše zaplatila a ustoupila stranou, abych nezdržovala další zákazníky.
Paní s velkým nákupem
Za mnou stála starší paní s obrovským nákupem. Vozík měla plný jídla, pracích prostředků i věcí pro vnoučata. Když prodavačka začala markovat, účet rychle rostl a paní nakonec sáhla do peněženky. Chvíli počítala bankovky, pak zmateně hledala drobné a nakonec přiznala, že jí chybí dvě stě korun. Všichni za ní začali netrpělivě přešlapovat a prodavačka protočila oči, jako by se bavila na cizí účet podruhé během pár minut.
Nečekané gesto
V tu chvíli jsem udělala něco, co mě samotnou překvapilo. Vrátila jsem se k pokladně, vytáhla svou peněženku a položila dvě stě korun na pult. Paní na mě vykuleně zírala a začala koktat, že to není nutné, že raději něco vrátí. Já jen mávla rukou a řekla, že se to někdy stane každému a že dnes mám prostě náladu pomoct. Prodavačka se najednou zarazila a zmlkla.
Trapné ticho
Celá scéna trvala jen pár minut, ale atmosféra se úplně změnila. Lidé ve frontě ztichli, někteří se usmívali a paní mi s vděčností stiskla ruku. Prodavačka, která se mi před chvílí posmívala, měla v obličeji rozpaky. Tentokrát nevtipkovala, jen zrudla a rychle dokončila účtenku.
Pohled, který mluvil za vše
Když jsem odcházela s taškou a jen malým balíčkem žvýkaček, paní mi ještě jednou poděkovala. Prodavačka se mi vyhýbala očima. A já jsem si v duchu řekla, že někdy stačí maličkost, aby se člověk naučil, že posměch se může během chvíle obrátit v trapnou lekci pokory.
